Článek vyšel v časopise SNOW 106 time (listopad 2017)

Ta zpráva svého času obletěla svět: americký zákazník řetězce Subway zažaloval fastfoodovou společnost za to, že v reklamě propagovala sendvič dlouhý jednu stopu (30 cm) a ten jeho byl o kousek kratší. Ačkoli změřit sendvič se zdá být poměrně snadné, firma Subway v reakci na žalobu vybavila všechny své provozovny speciálním měřidlem sendvičů. Oproti tomu změřit lyžařský areál, to je těžší úkol.

Plocha versus délka

Severoamerická horská střediska tradičně měří své terény coby lyžovatelnou plochu; buďto v akrech (USA) nebo hektarech (Kanada). Jejich doplňující – ač diskutabilní – metrikou bývá počet tratí (je věcí názoru, nakolik fér je vydávat horní a spodní sekce stejného sjezdu či různé propojovací cesty za samostatnou trať). Tento systém dobře funguje pro domácí, severoamerické lyžaře; ukazuje se však být problematickým v situaci, kdy se tamní resorty snaží přilákat evropské návštěvníky.

Jde o to, že ani jedna z metrik (lyžovatelná plocha a počet tratí) není běžná a nezřídka ani dostatečně srozumitelná pro Evropany, kteří jsou navyklí na udávanou délku sjezdovek. Aby tento hendikep překonal, marketing severoamerických středisek akcentuje branding a kvalitu poskytovaných služeb, a topografické statistiky záměrně nechává v informačním pozadí.

Naproti tomu na starém kontinentu snad každý marketingový průzkum potvrzuje, že velikost a statistické údaje o terénu skiareálu hrají při rozhodování, kam evropští návštěvníci pojedou, klíčovou roli – dnes, stejně jako kdykoli dřív. Velikost střediska je jedním z dominantně rozhodujících ukazatelů vedle subjektivních parametrů jako sněhová spolehlivost či kvalita úpravy v místě. Celková délka sjezdovek je velmi jednoznačným údajem pro pochopení i pro vzájemné porovnávání s ostatními středisky. V myslích mnoha Evropanů sice v Americe padá skvělý sníh (zejména na jejím západě), ale tamní střediska nemohou soupeřit s těmi alpskými co do velikosti – a tento subjektivní vjem často rozhodne proti nákladnému „jednou-dvakrát-za-život“ podstupovanému výletu přes oceán, pro který peníze nehrají vždy tu rozhodující roli.

Větší, než se zdá

Základní příčinou naznačeného evropanského předsudku může být nedostatek srovnávacích údajů. Koneckonců, jak porovnat statistiky Vailu (2 140 hektarů) s třeba Kitzbühelem, který udává 209 kilometrů tratí? Nikdo přesně neví a při absenci jednoznačné odpovědi budou Evropané hledat nejbližší jiný objektivní údaj, který používají oba kontinenty, což bude počet vleků. V tomto bodě pak obvykle úvahy o cestě přes Atlantik opustí, jelikož severoamerické terény jsou obsluhovány významně nižším počtem vleků než ty v evropských střediscích. Vail je v takovém žebříku na 84. příčce na světě, tamní největší resort Whistler-Blackcomb 55. na světě, Big Sky 64., Beaver Creek načíná až třetí stovku žebříčku. Málokdo laický si přitom uvědomí, že tenhle ukazatel v případě jmenovaných resortů (avšak i většiny ostatních severoamerických) vypovídá spíše o vysoké kvalitě prožitku, pokud tím tedy chápeme hodně času stráveného na svahu s velkým prostorem okolo sebe.

Návštěva severoamerického střediska znamená pro typického Evropana fenomenální sníh, široce rozmanité terény, neobvyklé americké prostředí a v neposlední řadě i – příznivou velikost areálů. Marketing vailských středisek si přepočítal své terény do evropsky srozumitelné metriky celkové délky tratí – a jednotlivé resorty si naráz vedou zcela jinak než u výše zmíněného řazení podle počtu dopravních zařízení. V kilometráži sjezdovek se umístilo Park City na 6. místě na světě, Whistler-Blackcomb na 10., Vail na 13. a Beaver Creek na 24. příčce planety.

Americká svoboda

Ono citování celkového počtu dopravních zařízení je samo o sobě zavádějící, jelikož u evropských středisek to často znamená mnohem menší podíl lanovek vůči jednoduchým vlekům než u resortů severoamerických. Nadto, typické alpské středisko běžně vykazuje dvě až tři sjezdovky na jeden vlek či lanovku. A ačkoli je faktem, že nejednou je hned vedle těchto značených tratí k dispozici obrovská plocha volného terénu, evropská střediska jej nezdůrazňují v rozsahu jako americká – jednoduše proto, že míra severoamerického lavinového dozoru je ve volných terénech nesrovnatelně vyšší než v Evropě. Kdykoli se kdo vydá mimo značené sjezdovky evropských středisek – dokonce i jen mezi dvě navzájem si blízké, činí tak často nelegálně a vždy na vlastní nebezpečí.

Naproti tomu v severní Americe na každé dopravní zařízení (obvykle rychlá sedačka či gondola) připadá mnohem víc variant ke sjíždění. Tamní resorty nabízejí jednak mnohem širší sjezdovky než evropské, a také spoustu kotlin patrolovaného volného terénu, oficiálně určených ke sjíždění naprosto kdekoli v rámci velkorysých vnějších hranic středisek. Vše toto znamená mnohem víc místa kolem sebe a svobodu jet si svou lajnu, často aniž bych měl někoho v dohledu, natož aby mě někdo ohrožoval.

Realistický obraz komparativní velikosti střediska a volného prostoru na jeho svazích je důležitý i z toho důvodu, že zůstává dobře vypovídajícím i při špatných sněhových podmínkách, které se občas přihodí na obou stranách Velké louže. Navzdory tomu, že kvalitnější sníh mívá objektivně Severní Amerika, soustředit svůj marketing dominantně na tuto fíčuru by mohlo vést k velkému zklamání pokaždé, když do tamních hor dýchne fén, jenž i „šampaňský prašan“ umí zfleku změnit v „Sierra cement“. Americká střediska ví, že potřebují přijít s nějakou formou zdůraznění jejich velikosti, která by byla srozumitelná pro Evropany.

Neslavné alpské kilometry

Mluvě o fénu; Alpami se prohnal průvan hanby, když v roce 2013 zveřejnil německý lyžující kartograf Christoph Schrahe v domácích novinách studii odhalující, že většina alpských středisek nadhodnocuje svou uváděnou délku sjezdovek – v některých případech až trojnásobně (aféru v době jejího zveřejnění obšírně glosoval Radek Holub ve SNOW 77 v článku Sjezdovky, které neexistují). Jak si lze představit, Schraheovo odhalení vyvolalo ambivalentní reakce; některá střediska začala jeho měření a závěry zpochybňovat, zatímco jiná je s nadšením přijala – jelikož Němcova teorie potvrdila jejich vlastní podezření. Příslušné oborové asociace Rakouska a Švýcarska obdržely masivní vlnu nevyžádané mediální pozornosti a nakonec vydaly formální metodické doporučení, jak korektně měřit délku svých tratí. Doporučení nezávazné – střediska si vesměs dál deklarují, co chtějí.

Nicméně Pandořina skříňka byla otevřena. Pár středisek hru na mrtvého brouka nevydrželo a své statistické údaje ponížilo. Muselo je to bolet a být jim to trapné – jedno rakouské středisko v Zillertalském údolí se rázem scvrklo ze 181 na 88 kilometrů, jiné ve východním Tyrolsku dokonce ze 110 na 37 kilometrů. (Chtějte pak být tiskovým mluvčím takového resortu!)

Areály zjevně nenafukují svou kilometráž pouze pro přilákání návštěvníků slyšících na velikost, nýbrž i kvůli ospravedlnění své cenovky. Švýcarské středisko Pizol se 42 km tratí prodává denní skipas za 54 franků, přičemž sousedící Corvatsch chce za skipas 75 franků a deklaruje nabídku 120 kilometrů sjezdovek. Schrahe ale vypočítal, že obě střediska mají ve skutečnosti téměř identickou kilometráž.

Vail, či Kitzbühel?

Zbývá odpovědět na otázku nadhozenou na začátku tohoto článku, zda Vail se svými 2 140 hektary nabízí víc lyžování než Kitzbühel na svých 209 kilometrech. Odpověď zní, že – ano. S využitím Schraheho přepočtu: terén v Kitzbühelu má pouze 538 lyžovatelných hektarů, Vail nabízí 220 km sjezdovek. Nadto, průměrná šíře vailských sjezdovek je čtyřnásobná oproti kitzbühelským – když přijde na kvalitu lyžařského prožitku, tyto údaje mohou znamenat dramatický rozdíl.

Pokud někdo vezme v úvahu kitzbühelských 47 vleků, začne být jasné, že vailských 25 lanovek (transportní kapacita Kitzbühelu je o zhruba 50 % vyšší než Vailu) znamená šestinásobně (!) méně zaplněné sjezdovky. Vail sice rolbuje míň terénu než Kitzbühel, ale na svých upravených sjezdovkách nabízí významně víc manévrovacího prostoru.

Podobné komparativní propočty mohou prokázat topografickou „převahu“ mnoha severoamerických středisek, vedle jejich všeobecně známé „nadřazenosti“ sněhové. Potřebují se však naučit komunikovat terminologií, která bude pro jejich potenciální evropské kunčafty srozumitelná a nejlíp i ověřitelná, po Schraheho alpských zkušenostech. Nijak lehká výzva pro střediskové marketéry.