Léta lyžařská
Díky přátelům proplul Tonda, naše největší naděje, válku celkem
pohodově a kupodivu s lyžemi. Urostlý a pohledný sportsman se navíc těšil
neutuchajícímu zájmu žen i dívek – tím spíše, že se jim rozhodně
nevyhýbal. Reprezentačním hokejistům, s nimiž jednou brzy po válce
cestoval ze švýcarských Alp, prý lezly oči z důlků, když na něj během
jediné cesty na třech různých nádražích čekaly tři různé atraktivní
dámy, každá v kožichu. Vystupoval u té poslední a z nádraží odcházel
jako velmož: uniformovaný zřízenec vlekl jeho zavazadla k hotelovým saním.
Však také Anneliese byla zámožná baronka… Někdy to ovšem bylo méně
příjemné, třeba když mu jedna žárlivá přítelkyně vlepila pár
mlaskavých políčků v dvoraně jistého švýcarského mondénního hotelu
přímo před užaslou holandskou královnou Julianou a jejím chotěm…
Nevykládejme si však Tonyho deset hlavních lyžařských let jako šňůru
afér a flirtů občas zpestřených lyžováním. V naprosto amatérských a
navíc válečných podmínkách trénoval tvrdě, i když typem ukázněného
askety nikdy nebyl. Špičkový sportovec ovšem musí být svým způsobem
rošťák a egoista: hodný hoch bude perfektním účetním, ale sotva mistrem
světa, hodný a rozumný hoch může mít dobrý život, jeho životní
vzpomínky ale sotva vydají na knihu.
Přes výtečná umístění ve světové konkurenci svou olympijskou šanci
v úspěch neproměnil. Především kvůli nedostatku zkušeností a peněz na
dostatečně rychlé lyže se ze Svatého Mořice 1948 vracel s šestým,
devátým a sedmnáctým místem. Dnes bychom sice jeho výsledky oslavovali,
pro ambiciózního Tonyho však byly neúspěchem. Sen o medaili byl pryč – a
před ním byl Únor takzvaně Vítězný. Žádný div, že syn
„buržousta” (malá rodinná firma na obrazové rámy) při svých názorech
a způsobu života přemýšlí o útěku. Kolikrát asi litoval, že v
šestačtyřicátém odmítl tu neskutečnou nabídku zámožné francouzské
Češky! Nabízela platit studia architektury, možnost trénovat s nejlepšími
Francouzi. Jenže tehdy ještě cítil loajalitu vůči rodinné firmě a s
díky odmítl. Stokrát pak mohl přemýšlet, jak by se býval
lyžař-architekt uplatnil v bouřlivém rozvoji moderních středisek, která
ve Francii od šedesátých let vznikala jak na běžícím pásu. C’est la
vie, Antoine…
Ze soustředění v lednu 1949 – kupodivu ještě v Alpách – se už
nevrátil. Naopak za ním z Prahy přijela jistá Angličanka Elisabeth, od
předchozího léta stálá přítelkyně, od toho dalšího manželka. Chystali
se sice za horami, sněhem a lyžemi do Ameriky, nakonec ale díky různým
okolnostem skončili v Austrálii.
Sníh v Austrálii?
Sníh v Austrálii? To je pro mě novinka! Přesně takto zareagoval na
zjištění, že u protinožců nejsou jen klokani, králíci a eukalypty.
Oukej, tak tedy Austrálie. Hory a sníh sice měla, země to ale byla
lyžařsky takřka neoraná – pár roztroušených chat a hotelů, na celém
kontinentě dva primitivní vleky.Sotva se úřednice a servisman-lyžařský instruktor stačili zabydlet na
první štaci, horském hotelu, lehla jeho hlavní budova v noci popelem.
Stačili zachránit jen pár osobních věcí. Začátek vskutku pod psa, ale
díky požáru přešli na jinou chatu výše v horách, blíže tomu, o čem
snil od začátku: vybudovat zde lyžařské středisko světových parametrů.
Další rána přišla v podobě tuberkulózy a neúprosného doporučení:
nehonit se, šetřit se. Tony přestupuje do státních služeb k hydrologům,
kteří provádějí průzkum a měření vody i sněhu. Práce na vzduchu,
žádná hektika, stále se pohybuje v horách, vesele rybaří a kromě vody
sleduje i terény.
Sen jménem Thredbo
Po určité době má o místě budoucího střediska jasno, chybějí však
peníze. Vzniká první čtyřčlenné konsorcium, v němž figurují i dva
poměrně bohatí a vlivní muži, kteří mají finance zajistit. Tony zná
hory i alpská střediska, má pečlivě prozkoumaný zdejší terén a díky
tomu i celkem jasný plán. Jiné názory odmítá – jenže vůči tomu, kdo
je klíčem k penězům, je to vždy ošidné. Tím spíše, jde-li
přivandrovalec proti starousedlíkům. Ti nakonec proti jeho vůli prosadili
určité změny. Dobré? Špatné? Po skoro čtyřiceti letech příslovečné
boží mlýny promluvily: sesuv půdy tam stál životy šestnácti lidí.
Vyšetřování potvrdilo, že příroda zabíjela na prudkých svazích, tedy
tam, kde podle Tonyho nikdy žádné budovy stát neměly a kam je prosadili
jeho tehdejší společníci… Postupem času se stále více projevuje snaha
nepohodlného nositele nápadu odsunout na vedlejší kolej. Právní kličky a
tlak dvou zazobaných společníků mu nakonec nedávají jiné východisko než
nucený odchod.
Neveselé truchlivé je tak v onen rok 1958 ohlédnutí po prvních osmi
australských letech. Bývalý lyžař, poté souchotinář, nevelká hromádka
peněz za odprodaný podíl, tříletá dcera, střecha nad hlavou
žádná...
Přes spáleniště …
První myšlenka – pryč odsud, zmizet do Ameriky. Druhá – vlastně bych
tak přiznal porážku. Já těm mizerům ukážu! Získává zdevastovanou, ale
zčásti přece jen zachovalou ubytovnu zaměstnanců, v níž kdysi před
požárem hotelu Kosciusko začínali. Pro úřady je budova ostudou a starost o
ni rády přenechají novým nájemcům, takže podmínky jsou slušné: za
zušlechtění dva roky symbolické nájemné a v případě spokojenosti
odprodej s dlouhodobou splatností. Znamená to ovšem – tubera netubera –
makat.
Hotel nazvaný Sponars Inn se stal jejich životním štěstím. Přinesl
nový život ve vlastním, postupné vylepšování a nakonec až sto lůžek.
Vydělával. Znamenal nezávislost a pro Tonyho možnost vrhat se do dalších
dobrodružství. Po dvaceti letech podnik prodali za rovný milionu amerických
dolarů…
Tonyho patnáctiletky
„Prvních patnáct let života jsem rostl, druhých patnáct lyžoval.
Třetí patnáctku jsem musel pracovat a čtvrtých patnáct let jsem si
konečně mohl užívat,“ tak nějak to napsal v jednom z dopisů, jimiž čas
od času těšil staré přátele v bývalé vlasti. Pět let poté, co zanořil
lopatu do spáleniště, funguje hotel tak dobře, že si může dovolit
přestat myslet na živobytí. Dost už bylo uhoněného Toníka, playboy Tony
nastupuje! Cíl: přes Asii a Egypt do staré dobré Evropy, Řím, Alpy, zimní
olympiáda 1964 v Innsbrucku. První kontakt s domovem: s Čedokem tam doráží
starší sestra s manželem, horkou novinkou je bohužel úmrtí otce.
Následuje Amerika – New York, Los Angeles, Aspen, nakonec i Havaj.
Fotografuje a filmuje – čím dál tím lépe. Ač samouk, stává se
dodavatelem pro australskou televizi, dokumentaristou zimních olympiád a
nakonec získává i cenu Australské filmové akademie za animovaný film
Čarodějná hora. Odlehčený příběh o tom, odkud se vzalo poněkud
zvláštní jméno nejvyšší australské hory (Mt. Kosciusko) vymyslel,
produkoval, režíroval a během tří týdnů v pustině bez lidí i sám
natočil.
Po padesátce prožívá Tony své druhé lyžařské mládí. Ve slavném
roce 68 se konečně podívá domů do Prahy, zajede si i do Tater a vyfotí se
tam i s pěknou devatenáctiletou studentkou Ivanou. Když se uvidí příště,
je to v americkém Aspenu a z ní je paní Trumpová… Tony se nadchne pro
fascinaci fajnšmekrů – prašanové lyžování, zimy tráví v Alpách i v
Americe, objíždí nejvyhlášenější lokality a ročně tak tráví alespoň
sto dnů. Když není na sněhu, vyjíždí na moře. A nikdy okolo něho
nechybějí ženy. Staré i nové známé… Lovec nebo kořist? Není v tom i
snaha o zapomnění na snad jedinou ženu, kterou skutečně miloval? Před
Vánoci 1971 vyráží krásná sedmnáctiletá dcera Louise autem na nákup. Na
jednu ze svých cest prvních a bohužel také tu úplně poslední. Tony je
sice tvrďák a macho, při vzpomínkách na ni ale tátovsky měkne. Louise, Ty
nepřebolíš…
Ze Sázavy na Tahiti
Kdysi v Čechách býval zdatným vodákem a nadšeným rybářem. Když pak
máte malou přehradu hned u svého hotelu a moře pár hodin cesty, může vás
to nechat klidnými? Malou plachetničkou u hotelu to začínalo, pětiletou
plavbou po Pacifiku vrcholilo. A jak že to kapitán Tony zvládal? The hard
way, tedy hezky natvrdo, žádný kurs: teorie z knih, praxe přímo na vodě.
První obtížné kotvení v rozbouřeném moři bylo sice hrůzou na pokraji
ztroskotání, časem a zkušenostmi se ale vypracoval. A taky poučil, že i na
vodě je mu nejlépe samotnému. Ze začátku se totiž snažil sehnat si
„posádku” – žádné profíky, nýbrž spíše pomocníky k ruce.
Párkrát to byly i hezké mladé ženy a kupodivu právě ty z něj udělaly
mořského vlka-samotáře. Vzal si tehdy na palubu hned tři, cestou se
připojila ještě čtvrtá. Brzy se neuvěřitelně rozhádaly, ona čtvrtá,
Němka, neměla vůbec pas a nakonec z ní vylezlo, že je prý členkou tehdy
velmi známé a mezinárodně hledané teroristické skupiny
Baader-Meinhofová…
Jakmile se otrkal s plachtami, začal zkoušet i jiné kratochvíle: jezdit s
plachtou v zimě na bruslích, sestrojil si i kluzák s bruslemi, na písku zase
jezdil s podvozkem na kolečkách. V lodním deníku mezitím přibývala
zpěvná polynéská jména: Raivavae, Bora Bora, Aitutaki, Rarotonga, Pago
Pago, Tongatapu. Loď opuštěl především kvůli lyžování. Vsadil bych se,
že jeho lyže byly na řadě tichomořských ostrovů vůbec první.
King of the Mountain
Tři desítky let poté, co se bouda jeho vleku stala vůbec první zdejší
stavbou, se Tonyho Thredbo, nyní už vyhlášené středisko mezinárodních
parametrů, na jeden srpnový víkend roku 1989 stává středem lyžařského
světa. Za přítomnosti funkcionářské generality tam startuje
nejvýznamnější soutěž – Světový pohár, probíhá festival a koná se
korunovace Krále hor. Tedy osobnosti, jež se nejvýrazněji zapsala do
historie zdejšího lyžování.
Před třiceti lety vyobcovaný, nyní oslavovaný – může být lepší
zadostiučinění? Není to sice žádné státní vyznamenání, Tony ho bere s
humorem, ale navzdory žertům si jistě myslí cosi o – snad trochu pozdní
– spravedlnosti.
Čas – podle Tonyho to zdaleka nejdůležitější, co člověk má –
ovšem zastavit nejde, a tak poslední roky už tak bujaré nebyly. Párkrát se
ale na léto podíval do Čech a těsně před koncem tisíciletí se naposledy
na skok vrátil i do milovaného St. Antonu a do Kitzbühelu. Pár starých
známých se ještě našlo a také pořadatelé Hahnenkammu byli nadšení.
Bohužel ale ne a ne najít oficiální výsledkovou listinu 1946 s Tonyho
vítězstvím ve slalomu. Jedině proto tam dnes nejezdí kabinka s jeho
jménem.
Do poslední chvíle nezanedbával ani hezké ženy. Vždyť i na poslední
cestě za teplem, při níž ho definitivně zradilo v tolika směrech
vytrénované srdce, Tonyho doprovázela mladá česká průvodkyně…
Tak takový byl Tonda Šponar. Sobec, sebestředný egoista, nenapravitelný
děvkař, sexista a macho, nebo obdivuhodný sportovec, muž cílevědomě
uskutečňující své sny, okouzlující společník a milovník, romantický
dobrodruh? Asi od všeho něco. Sotva to bude náhoda, výjimečné osobnosti
přece bývají snůškou rozporů a ani velikán Goethe neunikl nařčení, že
byl bezohledný a necitlivý sobec hnaný chtíčem. Není ale něco z těchto
vlastností ve většině z nás? A nezávidíme tak trochu?
