Při zlepšování skluzných vlastností lyží jde především o tření mezi povrchem skluznice a sněhové či ledové pokrývky.
Na úvod si musíme říci, že bádání a výzkum v této oblasti jsou extrémně komplikované, v důsledku čehož docházelo – a bohužel stále dochází – k četným zjednodušením, v jejichž důsledku nebyly a nejsou informace o podmínkách skluzu mezi lyží a sněhem právě příliš spolehlivé.
Na úvod se tedy připomeneme některé ze slepých uliček a omylů.
Testování na ledu
Většina starších odborných či vědeckých prací popisujících či zkoumajících podmínky skluzu mezi povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky čerpala svá experimentální data z testů a zkoušek na ledu.
Důvod byl a je velmi prostý. Sníh podléhá enormně rychle velmi složitým transformacím, které je velmi složité podchytit. Důvodem je komplexnost sněhové pokrývky, která je tvořena:
- pevnými částicemi, tedy různě velkými a různě tvarovanými sněhovými krystaly a zrny,
- vzduchovými kavitami o různé velikosti a různého celkového poměru ve sněhové pokrývce,
- primárně při teplotách vzduchu nad nulou tzv. volnou vodou vyskytující se v prostorech mezi zrny a krystaly nebo přímo na povrchu sněhu,
- propojujícími či provazujícími prvky, které dílem pružně a dílem křehce provazují a propojují jednotlivé pevné částice do matrice či rastru.
Změny, transformace či metamorfózy sněhové pokrývky pak vedou ke změnám podmínek testů. Testy za proměnlivých podmínek přitom samozřejmě nejsou validní.
Proto se celá řada výzkumníků uchylovala k ledu. Transformace u ledu jsou jednak mnohem pomalejší, jednak se led mnohem jednodušeji reprodukuje. Led je tedy ve srovnání se sněhem velmi stabilní a snadno reprodukovatelný.
Dlouho se myslelo, že výsledky z testů a zkoušek prováděných na ledu platí s drobnými korekcemi také pro podmínky na sněhu, vždyť sníh je koneckonců tvořen ledem.
Bohužel se ale ukazuje, že tento předpoklad byl velmi nesprávný. Podmínky tření na ledu a sněhu se zásadním způsobem liší, a to tak zásadním způsobem, že informace získané ze zkoušek a testů na ledu jsou pro podmínky na sněhu prakticky nepoužitelné.
Testování v laboratořích na malých vzorcích
Aby se pro testy a zkoušky zajistily co možná nejpřesnější a nejlépe kontrolované podmínky (teplota vzduchu a sněhu, vlhkost, podíl vody, struktura sněhu a ledu atd.), prováděla se měření v laboratořích na zařízeních zvaných tribometry.
Aby však bylo možné měření realizovat v laboratorních podmínkách, bylo nutné reálné lyže (běžecké či sjezdové) zásadním způsobem zmenšit. Vznikly tak vzorky lyží pro laboratorní zkoušky vyrobené ze stejných materiálů jako lyže skutečné (tělo lyže, skluznice, hrany, patka, inserty atd.), nicméně mnohonásobně zmenšené.
Bohužel se také ukázalo, že výsledky získané na mini-vzorcích používaných v laboratořích se významně liší od podmínek na skutečných lyžích. Zkrátka a dobře mini-lyže se na sněhovém či ledovém povrchu chová úplně jinak, než lyže reálné velikosti a tvaru.
Zjištění, že výsledky získané v laboratořích pomocí mini-lyží jsou pro praxi a reálný popis podmínek skluzu mezi skluznicí lyže a povrchem sněhu či ledu nepoužitelné, vedlo k zavedení tribometrických zařízení, která umožňují testovat v laboratorních, tedy kontrolovaných a replikovatelných podmínkách reálné lyže. Vznikl tak např. large scale tribometer v Innsbrucku umožňující testování skutečných lyží za kontrolovaných a replikovatelných podmínek.
Zajíždění stopy
Asi největší problém pro replikovatelnost testů prováděných na sněhu (od testů na ledu se na přelomu století začalo upouštět) je tzv. zajíždění stopy, a to jak při testech laboratorních, tak při testech polních.
Sníh je látka, která velmi rychle podléhá velmi komplexním transformačním procesům. Zkrátka a dobře sníh se neustále mění a přetváří. Sníh se přetváří a proměňuje také tím, že se ve stopě jezdí. Jinými slovy: druhý pár testovaných lyží již jede v jiné stopě, než ve které jel pár první. Jsou sněhové podmínky, kde jsou transformace povrchu sněhu velmi rychlé a rozsáhlé, existují také sněhové podmínky, které jsou spíše stabilní a změny probíhají spíše pomalu, nicméně změny – rychlé a zásadní nebo pomalé a drobné – probíhají vždy.
Zajíždění testovacích stop a jejich proměny vlivem skluzu projíždějících lyží je téma, se kterým je nutné se zjevně smířit.
Kontaminace testovacích stop
Servisní týmy jezdí pravidelně testovat nové lyže, skluznice a skluzné přípravky ještě před sezónou do tunelu v Oberhofu v Německu, kde se všechny lyže prohánějí den co den po stále stejných stopách s technickým sněhem.
Když si uvědomíme, že:
- každý přípravek se musí otestovat v několika jízdách,
- mnoho přípravků – zvláště liquidů a speederů – drží na skluznici spíše silou vůle než chemickými vazbami,
- každý průjezd více či méně promění testovací stopu po tribologické stránce,
tak desítky až stovky průjezdů, při kterých se do testovací stopy uvolňují nejrůznější chemické látky, zcela promění testovací stopu chemicky i fyzikálně.
Získávání spolehlivých a věrohodných informací o podmínkách skluzu mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky je tedy velmi složité. Nicméně i slepé uličky evoluce jsou pokrokem.
