Od vzniku Světového poháru v roce 1966 se špičkoví alpští lyžaři utkávají pod hlavičkou svých národních reprezentací. Okruh byl navržen na základě konstrukce národních týmů, přičemž místa pro závodníky získávaly jednotlivé země na základě světového žebříčku svých sportovců. Národní týmy využívají sponzorů a externích finančních prostředků k pokrytí celoročního tréninku, letenek, dopravy a ubytování, stejně jako personálu trenérů, fyzioterapeutů, techniků, kondičních koučů a administrátorů. Díky tomuto způsobu sdružování zdrojů mohou větší národní sportovní organizace obvykle financovat několik úrovní sportovců – od šampionů SP až po nadějné mládežníky – přičemž alpské velmoci jako Švýcarsko a Rakousko financují téměř stovku závodníků v tomto spektru.

V poslední době se však ve SP prosazuje stále více na svých národních svazech nezávislých sportovců. Co se změnilo?

Proč nezávislí a proč teď?

Nezávislí sportovci existují z různých důvodů. Někteří se stěhují z tradičních lyžařských národů, aby reprezentovali jiné národy, než ty, ke kterým mají vazby: například AJ Ginnis (na titulním snímku výše) se oficiálně přestěhoval z USA do rodného Řecka, Lara Colturi z Itálie do Albánie, Lucas Braathen z Norska do Brazílie a Marcel Hirscher z Rakouska do Nizozemska.

Stále častěji spojují síly méně viditelní sportovci s různými nezávislými týmy, aby se poprvé probojovali do SP. Někteří nesplnili přísná, věkově omezující kritéria svých národních svazů, jiní byli vyřazeni kvůli poklesu výkonnosti a další pocházejí ze zemí, které národní lyžařské týmy jednoduše nestaví.

Pak je tu dlouhá dráha, kterou lyžaři potřebují k dosažení vrcholné výkonnosti. Průměrný věk 30 nejlepších mužů ve SP se pohybuje kolem 30 let a u žen kolem 28 let. Mnozí veteráni lyžují dlouho po své třicítce. Současně omezené rozpočty v celém lyžařském průmyslu a výrazně zvýšené výdaje znamenají, že národní týmy mohou podporovat méně sportovců od mládí až po dospělost. Národní programy rozvoje ochotně nabírají mladé sportovce a nechávají stále talentované a motivované starší závodníky, aby si razili jedinečné cesty, jak zůstat ve hře. Tato situace vytvořila prostor pro rozkvět nezávislých sportovců.


Šéf Global Racing Paul Epstein (vlevo) nabízí nejen trénink a koučování, ale také obhajuje své sportovce u jejich vlastních národních týmů a stará se o ně na závodech SP (Foto: Facebook)

Globální výhoda

Američan Paul Epstein založil v roce 2013 průkopnický nezávislý tým Global Racing, aby studujícím lyžařům nabídl něco, co do té doby neexistovalo – možnost pokračovat po vysoké škole v kariéře elitního závodníka v soutěžním týmovém prostředí. Původně čtyři američtí sportovci, kteří se usadili v Evropě, kde měli přístup k tréninku a závodům na vysoké úrovni, se brzy rozrostli na deset. Od roku 2016, kdy získali své první body ve SP, se sportovci Globalu vypracovali v respektovanou sílu, která stále boduje v první třicítce SP. Epstein nabízí nejen trénink a koučování, ale také obhajuje své sportovce u jejich vlastních národních týmů a stará se o ně na závodech SP.

Mezi žádaná místa na soupisce Global patří 13 mužů z devíti zemí. Jsou mezi nimi Belgičan Sam Maes, který stabilně boduje v obřím slalomu a slalomu, Christian Borgnaes, bývalý rakouský závodník, který nyní lyžuje za Dánsko, Kanaďan Will St-Germain, který se vrací po čtyřech letech lyžařského důchodu, a bývalí členové americké reprezentace Patrick Kenney a George Steffey. Kenney, který je v týmu Global třetím rokem, získal v minulé sezóně své první body do SP. Steffey se po závodění za Global v minulé sezóně vrátil do amerického týmu, ale letos se opět rozhodl pro návrat do Global. Každý rok v dubnu Epstein dokončuje soupisku pro následující sezónu se skupinou, která je kompatibilní a konkurenceschopná; každý rok také odmítá sportovce na úrovni SP.

World Racing Academy (WRA)

Úspěch sportovců Global Racing nejenže zajistil Epsteinovi legitimitu na okruhu, ale také potvrdil smysluplnost cesty nezávislých týmů. Když Alpine Canada loni na jaře zrušil celý svůj mužský technický tým, WRA se sídlem v italském Jižním Tyrolsku byla připravena nabídnout Kanaďanům nový domov. Daniel Fahrner založil WRA v roce 2010 a vzkřísil tím kariéru několika německých a italských závodníků SP. Tým poté přijal širší poslání, zahrnul juniory z různých zemí a využil blízkosti mimosezónního tréninku na ledovci Stelvio.

Jak rostl zájem o soukromé týmy, WRA – nyní vedená Danielovým synem Martinem – se opět zaměřila na muže ve SP. V loňské sezóně získal závodník WRA Louis Muhlen-Schulte vůbec první australské svěťákové body a Američan Jimmy Krupka své první body ve SP. Letos se k týmu WRA pro SP a EP přidali tři kanadští těžkotonážníci, včetně Erika Reada, a tým tak čítá 12 sportovců ze šesti zemí, o které pečuje trenérský tým na úrovni SP.


Juniorská mistryně světa ve slalomu 2024, Lotyška Dženifera Germane z nezávislého týmu Apex2100 (Foto: Facebook)

Nezávislé ženy

Nezávislé závody SP pro ženy představují odlišnou krajinu. Ačkoli se objevily snahy o nezávislé závodění a Global i WRA pomáhaly jednotlivým ženám, donedávna pro ně byl jedinou možností soukromý trenér. Pro začínající sportovce je scénář se soukromým trenérem nejen neúměrně drahý, ale také méně konkurenceschopný a méně zábavný než týmové prostředí. To se začalo měnit loni, kdy na scénu vtrhla dvacetiletá lotyšská lyžařka Dženifera Germane, jež získala v roce 2024 titul juniorské mistryně světa ve slalomu a zaznamenala dvě umístění v top 10 SP a do letošní sezony vstoupila na 20. místě startovní listiny SP ve slalomu. Dostala se tam s pomocí Apex2100, nadnárodní lyžařské akademie se sídlem ve Francii. Stejně jako Global slouží Apex jako výchozí národní asociace pro solitéry z lyžařsky menších zemí, jako je Lotyšsko, ale i Nizozemsko, Kazachstán nebo Maďarsko.

Ve SP Apex podporuje Němky a britskou lyžařku Reece Bell a také sestavuje týmy Europa Cup a NorAm, které mají překlenout start žen ve SP nebo jejich národních týmů. V posledních třech letech se ženský tým Apexu rozrostl z jedné na osm závodnic v loňském roce a 23 v letošním roce, které pocházejí ze sedmi zemí. Účastní se tří samostatných soutěžních programů, ale využívají konkurenčních, společenských a finančních výhod společného tréninku mimo sezónu. V zimě tým sídlí v Itálii, ale podle potřeby může využívat areál Apex v Tignes pro nejmodernější fyzický trénink a lyžařskou přípravu.

Andrew Keating dohlíží na kompletní program Apexu, jenž vychází vstříc jedinečným potřebám každého sportovce bez neustálého tlaku kvalifikačních kritérií. „Nakonec mají všichni stejný cíl,“ říká Keating. „Chtějí se předvést na nejvyšší úrovni, na SP.“ Dvaadvacetiletá Američanka Kendahl Rouf si start ve SP pro tuto sezónu ve slalomu vybojovala prostřednictvím okruhu NorAm, ale nemá podporu národního týmu, takže bude závodit v několika vybraných závodech SP a zároveň si vybuduje zázemí v EP. Mezitím 26letá Storm Klomhaus, jež právě vypadla z americké reprezentace po třech letech zranění v řadě, si usnadní cestu zpět do plného tempa na okruhu NorAm. Jejím cílem je zajistit si start ve SP pro sezónu 2025-26 a být připravena ho plně využít.

Outsideři

Sportovci v nezávislých týmech sdílejí vyděděnecký duch a podobné výzvy. „Jsou v týmu Global, protože jim něco chybí, a mnohdy je to mentální stránka a pár technických mantinelů,“ říká Epstein z Global. „Na mentální stránce hodně pracujeme.“ Konkrétně rozdíl mezi pouhým získáním nebo udržením místa v národním týmu a úspěchem na SP je v přístupu. „Kluci si musí osvojit, že se cítí nepohodlně, že se musí opravdu snažit a věřit svému lyžování,“ dodává Epstein.

Fahrner poznamenává, že nezávislost také pomáhá sportovcům dospět: „V nároďáku se za ně všechno udělá, tady to není možné. Myslím, že dospívají rychleji a více se semknou. Všichni se musíme poprat s bojem. Vy bojujete za ně a oni bojují za svou kariéru.“ Postoj outsidera může být také inspirativní, jako když Germane sdílí své historky o tom, jak byla v minulé sezoně na SP neznámou – sama si připravovala lyže vedle servisáka Petry Vlhové, který používal servisní stroj za 10 000 dolarů, a druhý den ji porazila.

Zpět do budoucnosti?

V podcastu Skiing Is Believing Steffey vysvětluje, proč si myslí, že sport směřuje k modelu soukromých týmů, který používají sporty jako formule 1 nebo cyklistika. „Je to zdravější model a udržitelnější. Zefektivňuje to vše, co se týká sportu,“ řekl s tím, že model národního týmu eliminuje tlak na organizaci, aby se zlepšovala: „Když přejdete na soukromý, pokud program nefunguje, nikdo se do něj nepřihlásí.“

Koncept nezávislého týmu není v závodním lyžování ničím novým. Před padesáti lety se poprvé objevil ve World Pro Tour (WPT). Tehdy sportovci různých národností, kteří toužili po svobodě mimo rámec FIS a svých národních družstev, zakládali tovární týmy pod hlavičkou sponzorů, jako jsou Rossignol a K2. Sportovci se dělili o náklady na trénink, bydlení a dopravu a zároveň mezi sebou bojovali o finanční odměny na turné. Podle tehdejších přísnějších amatérských pravidel se však profesionální závodníci nemohli účastnit olympijských her, což omezovalo dlouhodobou motivaci sportovců.


World Pro Tour v osmdesátých letech za účasti tehdy hvězdných bratří Mahreů (Foto: Facebook)

Od té doby se amatérská pravidla uvolnila. V poslední iteraci WPT mohou sportovci plynule přecházet mezi profesionálními a fisovými soutěžemi. Národní týmy však stále drží karty pro olympijské soutěže.

Změna tohoto systému by mohla být přínosná, jak navrhuje Steffey: „Pokud by FIS rozdělovala místa ve SP způsobem, který by nevyužíval národní týmy jako hlídače, pak by národní svazy mohly zaměřit své zdroje na rozvoj a sestavování olympijských týmů, aniž by musely rozhodovat o všech sportovcích v mezidobí.“

Cena za nezávislost

Výhodou soukromých týmů je větší nezávislost a kontrola nad kariérou. Nevýhodou jsou náklady. Zatímco sportovci z menších zemí dostávají od národních svazů finanční prostředky a někteří mají k dispozici tovární materiál, jiní nesou veškeré náklady sami. Náklady na jednoho sportovce v Global činí 24 000 eur ročně, plus jeho životní náklady v sezóně. Sportovci se dělí o byt nedaleko Innsbrucku a náklady na lyžařského servismana, pokud si to přejí. Kenney, který sdílí servismana s estonským týmovým kolegou, shání na každý rok téměř 100 000 dolarů, aby mohl závodit na této úrovni.

Apex dosahuje určitých úspory nákladů tím, že využívá svůj kampus, čímž odpadají výlohy na bydlení, zatímco sportovci trénují před sezónou v Tignes. Cena je 31 000 eur ročně plus životní náklady během sezony. Nejnižší cena je u WRA: 15 000 eur za sezónu, před započtením životních nákladů. Fahrner vysvětluje, že tato cena je možná díky sponzorům, partnerským hotelům a vztahům se středisky, jako je domovské středisko týmu Pfelders, které nabízí levné skipasy a kvalitní trénink. „Pokud nemáte takovou podporu, není to možné,“ dodává Fahrner.

Tvrdá práce a trpělivost

Kromě toho, že malé soukromé týmy dokáží pohotově uspokojovat potřeby sportovců, přímo a záměrně řídí svou kulturu. Keating vysvětluje, že kultura týmu Apex je postavena na společných hodnotách, otevřené komunikaci a systému řízeném sportovci. „Spolupráce je pro náš úspěch klíčová,“ zdůrazňuje.

Cesta na sportovní vrchol přes soukromé týmy roste na popularitě; částečně proto, že přitahuje jen ty nejmotivovanější sportovce. „Je to náročný sport a závodník musí být stoprocentně oddaný všem aspektům toho, co patří k vrcholovému sportu,“ říká Epstein. Podotýká, že úroveň SP je jiná než cokoli, co sportovci zažili dříve, a poukazuje na to, že když se Kanaďanka St-Germain vrátila do závodění, aby se připojila ke Global, zavázala se ke čtyřletému plánu. Vybudovat si nejen techniku SP, ale také sebedůvěru a konzistenci pro výkony na této scéně vyžaduje čas.

Tím se dostáváme zpět k tomu, proč Epstein před lety s Globalem začal: „Mladí končí v tak nízkém věku, a to ještě ani nejsou v nejlepších letech,“ uvažuje. „Někteří nebyli dostatečně tlačeni. Někdy prostě nejsou vystaveni správnému koučování nebo správné kultuře, správnému prostředí, a i to jim pomůže uspět.“ Když se talentovaní a motivovaní závodníci setkají s trenéry, kteří v ně věří, jejich výsledky obvykle mluví samy za sebe.