Spojené arabské emiráty - Dubaj: Lyžování v dystopické budoucnosti

Tento článek vyšel v časopise SNOW 140 (listopad 2022)

S kamarádem Henrikem jsme do Dubaje letěli z katarského Dauhá a hned jsme zažili kulturní šok. Zatímco Dauhá je asi poloviční co do počtu obyvatel a má spíše komorní atmosféru, okázalá Dubaj je až monstrózně veliká a mezi širokými dálnicemi není těžké ztratit orientaci.

Město zvrácených superlativů

Město je rozděleno na dvě části korytem Dubajské zátoky které je spíš než zátokou dopravním uzlem, po němž se proplétají stovky malých lodiček. Staré dřevěné loďky, starobylé minarety a tradiční mešity kontrastují s moderními skleněnými mrakodrapy, až si jeden říká, zda se neocitl v počítačové simulaci dystopické budoucnosti.

Vnitřní část zálivu se jmenuje Deira a je zároveň přístavem i komerčním centrem města. Přesto zde zůstalo množství tradičních tržnic s různým zbožím – najdete zde zlatý trh, trh s hedvábím nebo kořením. Místní tržiště však nejsou zdaleka tak pitoreskní jako ta, která známe z Marrákeše nebo Jeruzaléma. I když trhy stojí za návštěvu, většina turistických atrakcí vyrostla v druhé části města – Bur Dubaj – podél silnice šejka Zájida. Burdž Chalífa, Burdž al-Arab, umělý ostrov Palm Džumeira, který trčí do Perského zálivu ve tvaru obrovské palmy… A také obchodní centrum Mall of the Emirates s cílem naší cesty, sjezdovkou Ski Dubai.

Z auta jsme vystoupili na parkovišti vyhřátém na tropických 40 °C, prošli moderní nákupní halou s příjemnými dvaceti stupni a brzy lyžovali na tlusté vrstvě sněhu v obrovské hale o konstantní teplotě –4°C

Místo turistiky a sportu

Snahy o to udělat z Dubaje centrum sportu jsou patrné z organizace různých akcí a eventů – pořádá se zde každoročně množství mezinárodních turnajů, nejčastěji tenisových a golfových. Ve městě také vyrostlo množství atypických budov, které poutají pozornost zahraničních turistů. V roce 1999 byl otevřen první „sedmihvězdičkový“ hotel na světě: Burdž al-Arab. Pokud nemáte hluboko do kapsy, můžete se ubytovat v královském apartmánu asi za 15 000 eur za noc. Kufry pak budete vybalovat na téměř 800 m2 plochy pronajatého pokojíku…

Šopovat a lyžovat

O pět let později, v roce 2004, byla zahájena stavba nejvyšší budovy na světě – Burdž Chalífa ční do výše 829,8 metrů. Odtud jen přes pár ulic leží Mall of the Emirates, obchodní centrum, v němž sídlí také Ski Dubai. Samotný obchoďák je jedním z největších na světě a sjezdovka je pomyslnou korunou, kterou se řadí mezi nejluxusnější nákupní centra na světě. V Dubaji nesmí nic padnout do průměru. Sjezdovka byla za velkých oslav otevřena v roce 2005, obsluhuje ji čtyřsedačková lanovka a jeden vlek typu poma. Pět sjezdových tratí překonává převýšení 85 metrů.

Místní konzumují rozmanité arabské pokrmy a skrz velká okna koukají na sjezdovku v chlazené hale

Jdeme na to

Lyže jsme naložili do drobného zapůjčeného auta a vyrazili do východní části Dubaje. A hned jsme se ztratili. Několikrát za sebou. Příjezd k lyžařskému areálu byl jen dalším z mnoha surrealistických zážitků. Z auta jsme vystoupili na parkovišti vyhřátém na tropických 40 °C, prošli moderní nákupní halou s příjemnými dvaceti stupni a brzy lyžovali na tlusté vrstvě sněhu v obrovské hale o konstantní teplotě –4°C.

Na sjezdovku je nejlepší vyhlídka z vedlejší restaurace. To je další bizarní pohled – proti tradiční představě pojídání sýrového fondue u krbu v St. Moritz Café a sledování lyžařů a panoramat skrz sklenici sektu zde místní konzumují rozmanité arabské pokrmy a skrz velká okna koukají na sjezdovku v chlazené hale.

Ve frontě na skipasy stálo hodně lidí, ale ne všichni byli lyžaři. Většina si chtěla užít technický sníh a sněhové jeskyně, skluzavky nebo jízdu na plastových talířích. Logicky tamní děti jinak sníh neznají. Dole se to tak hemžilo převážně dětmi, ale sjezdovky samotné nebyly nijak přelidněné. S Henrikem jsme mohli lyžovat slušnou rychlostí a nehrozilo, že způsobíme mezinárodní incident kolizí s místním začátečníkem.

Na každé straně lanovky je sjezdovka, malý snowpark a oddělená mírná sjezdovka se začátečnickým vlekem. Uprostřed je zasazené Avalanche Café. To, co nazývají první vnitřní černou sjezdovkou, není zas tak moc černé, ale sjezd to není špatný. Sice není dlouhý, ale překvapil mě kvalitou sněhu. Protože byl říjen a pro nás první lyžování v sezóně, užívali jsme si těch několik hodin, co to šlo – pak jsme vyrazili na pláž. Úžasná kombinace.

Jak je v Dubaji vše jiné, i plavání vybočuje z normy. Pomalými tempy jsem proplouval zelenými vodami Perského zálivu a sledoval asi nejzvláštnější budovy na světě. Napravo Burdž al-Arab ve tvaru obrovské plachty, přímo naproti obrovský hotelový komplex Atlantis The Palm. Výhledy s lyžováním ve Švýcarsku naprosto nesrovnatelné.

Z tradičního beduínského života se tato část Arábie vyvinula v ultramoderní high-tech společnost

Na koupel do pouštních jezírek

Dalšího rána jsme v půjčeném autě vyrazili směr Omán. Na východě Dubaje jsme přejeli několikakilometrové narudlé duny písku (až budeme hledat nové lyžařské zážitky, na tyto duny se určitě vrátíme, místní zde provozují další atypický druh lyžování – sandskiing). Jak jsme se blížili k hranicím, zvedlo se před námi pohoří Al-Hadžar a my se zanořili do kaňonů, ve kterých je zasazeno městečko Hatta a stejnojmenné jezero se spoustou malých přidružených jezírek. Snažili jsme se tuto oblast najít podle průvodce Lonely Planet, ale pokyny byly značně nejasné – klikatili jsme se po rozbitých silničkách a mnohokrát se museli vracet. Pokud jsme se chtěli vykoupat v této oáze uprostřed nehostinné pouště, museli jsme poprosit o radu místní.

I když Korán muslimům zakazuje konzumaci alkoholu, narazili jsme na skupinku Arabů, kteří nám obratem nabídli sklenici studeného piva. Ujistili nás, že jezírka Hatta jsou hned za rohem, dá se tam dojít i pěšky. Ale nejdřív si s nimi musíme dát drink. Jistěže jsme neprotestovali. Vytáhl jsem z auta kytaru a odvděčil se trochou západní muziky, což skupinka ocenila nadšeným tleskáním do rytmu. Nálada byla skvělá, i když jako všude v těchto zemích tradičně ve společnosti chyběly ženy. To bychom možná zůstali déle, místo toho jsme poděkovali za pohostinnost a vydali se hledat jezírka. Naše vytrvalost se vyplatila a brzy jsme se ponořili do průzračné pouštní vody.

Osvěženi koupelí jsme po chvíli vyrazili vstříc Ománu a v hlavě nám běžely zážitky posledních pěti dnů. Zážitky ze země, která za posledních 50 let přeskočila několik evolučních stádií a z tradičního beduínského života se vyvinula v ultramoderní high-tech společnost. Velbloudy nahradily luxusní SUV, stany mrakodrapy a někdejší tržiště obrovská obchodní centra.

To, co většině světa trvalo přes 200 let, stihli místní ve čtvrtinovém čase. Není divu, že je země tak plná kontrastů a jednotlivé dílky pomyslných puzzle do sebe snad nikde nezapadají. Nákupní centra přetékají západní módou, většina místních však chodí v tradičních róbách – pro muže thobe a pro ženy abayah. Lidé lyžují na sněhu ve městě, které leží v úrovni moře, nedaleko rovníku. Závodí v drahých čtyřkolkách po pouštních dunách, zatímco nečinní velbloudi zmateně přihlížejí – zřejmě jen přemýšlí, kdy budou muset udělat nějakou další práci. Dokud ale země bude vyvážet ropu, velbloudům ani místním obyvatelům nehrozí, že by museli nějak výrazně pracovat…

SAE a fakta

Spojené arabské emiráty je označení volné konfederace sedmi království. Zdaleka největším z nich je Abú Zabí, které zabírá 87 % rozlohy, známé je však spíše nejlidnatější město – Dubaj. Není tomu dlouho, co byly SAE, podobně jako Katar, velmi chudou oblastí. To se ale skokem změnilo v roce 1962, kdy byl zahájen export ropy. Následoval prudký rozvoj a modernizace země. Bohatství v zemi ukryto stále je, SAE leží na sedmém největším ložisku ropy na světě.

Emiráty vývojem následovaly Katar. V dobách začátku exportu ropy tehdejší prezident, šejk Zájid, investoval státní peníze do vzdělání, zdravotní péče, dopravy a infrastruktury a vybudoval tak velmi prosperující a úspěšnou zemi s vysokým životním standardem.

Důkazem zvýšení životní úrovně je rychlý nárůst populace. Před zahájením těžby v zemi žilo sotva 100 000 obyvatel, dnes jich je více než 8 milionů, přičemž 87 % z nich se do země přistěhovalo s vyhlídkou lepších pracovních podmínek. A protože si dnešní vláda uvědomuje, že i sedmé největší ložisko ropy bude jednou vyčerpáno, začíná diverzifikovat své ekonomické záměry – mnoho investic je v posledních letech zaměřeno na turismus.

Nálada byla skvělá, i když jako všude v těchto zemích tradičně ve společnosti chyběly ženy. To bychom možná zůstali déle