Tento článek vyšel v časopise SNOW 138 (říjen 2022).
Vedli vás rodiče k lyžování odmala?
Můj otec byl lyžařský instruktor a sám měl z minulosti nějaké
zkušenosti ze závodů. Když mi tedy byly tři roky, vzal mě poprvé s sebou
na lyže. Pak to šlo ráz na ráz – okamžitě se mi ježdění zalíbilo
a už jsem nechtěl dělat nic jiného.
Když jsem pak povyrostl a bylo mi asi osm, byl mou jasnou jedničkou Hermann
Maier, to byl můj velký vzor. Jakmile jsem ho viděl poprvé, hned jsem
tátovi hlásil, že bych chtěl být sjezdař jako on a závodit
profesionálně. Následovaly chvíle nahoře i dole, ale tak trochu jsem
věřil, že bych jednou skutečně mohl lyžováním vydělávat peníze, nejen
prací. A vidíte – nakonec se mi to povedlo.
V juniorech jste jezdil na dobré úrovni i obří slalom. Jak se
stalo, že nakonec převážily rychlostní disciplíny?
Ano, jezdíval jsem kdysi také slalom i obřák. Ale posléze se přidalo
super-G a pro mě to bylo zkrátka jednodušší. Najednou jsem holt měl víc
místa mezi brankami, takže jsem mohl jet rychleji, a přesně to mě bavilo.
Vlastně už od dětství, to jsem taky pořád jen chtěl lítat šusem
z kopce a žádná rychlost pro mě nebyla dost vysoká. No a následně se
po pár letech přidal sjezd, což bylo ještě snazší, jelikož tam bylo
ještě víc místa a dalo se jet ještě rychleji. Postupem času jsem tedy
dospěl k tomu, že mi více vyhovuje, když to můžu pořádně rozbalit
a mám dost prostoru, než když kličkuji mezi utaženými technickými
brankami.
Rychlostní disciplíny jsou hodně založeny na znalosti tratí.
Měnil se nějak v průběhu kariéry váš trénink s tím, jak jste se
stále vracel na stejná místa?
Asi každý mění přístup k přípravě v průběhu kariéry. Když jsem
byl mladý závodník, musel jsem hodně pracovat na technice, abych dokázal
být rychlý i v super-G. Bylo důležité najít rovnováhu, abych dokázal
zajet kvalitně v obou rychlostních disciplínách. K tomu jsem nadále
trénoval i obří slalom a slalom speciál. Ten už ovšem nyní ustoupil
lehce do pozadí, protože se dál nejezdí kombinace. V zásadě se dá
říct, že základ zůstává, ale mění se dávky, trénink je koncipovaný
trochu jinak. Dřív jsem býval hodně na lyžích, abych se vyjezdil, nyní
kvantitu nahrazuji kvalitou. Musím už také myslet na to, že nejsem
nejmladší.
Dominik Paris
Narozen: 14. dubna 1989
Přezdívka: Domme
Úspěchy: zlato v super-G z MS v Åre 2019, stříbro ve
sjezdu z MS ve Schladmingu 2013, 2x stříbro (sjezd a kombinace) a 1x bronz
(super-G) z juniorského MS v Garmisch-Partenkirchenu 2009
Bilance ve Světovém poháru: 42x pódium (z toho 21x 1.
místo, 10x 2. místo, 11x 3. místo)
Stinnou stránkou, s níž musí především rychlostní specialisté
počítat, jsou zranění – jako to, které vám v lednu 2020 předčasně
ukončilo slibně rozjetou sezónu. Jak náročné je se v takové situaci
zapřít a krůček po krůčku se vrátit na vrchol?
Tehdy to pro mě nebyl až takový problém, neměl jsem těžký pád, jen jsem
při tréninku v Kirchbergu podklouzl a bohužel si přetrhl křížový vaz
v koleni. To je velký rozdíl. Když má někdo skutečně těžký pád, je
pro něj comeback mnohem náročnější. Pokud sklouznete a zraníte se, je to
prostě smůla. Při lyžování už to tak ale chodí, že zranění tam někde
stále jezdí s vámi. To víme a s tím do toho jdeme. Úraz potřebuje
čas. Ten jsem tomu dopřál, postupně začal tvrdě a hodně trénovat,
testoval jsem zátěž.
Při super-G na Hahnenkammu
Co v takových okamžicích pomáhá najít opět
motivaci?
Pro mě je to touha být vpředu. Ne vždy se to daří, ale ta chuť být na
čelních pozicích, to je největší motivace, abych vydržel dřít a dál
bojovat. Logicky přijdou i momenty, kdy se nedaří a je to náročné.
Každá špatná série se ovšem nakonec prolomí, zase se povede nabrat
rychlost a všechno se vrátí.
Se šesti výhrami ze sjezdu v Bormiu držíte rekord. Proč tak
skvěle funguje kombinace Stelvio a Dominik Paris?
Haha, nemám tušení. Mám tu sjezdovku rád. Je taková, že tam musí
člověk mít pořádně silnou hlavu i nohy. Navíc si myslím, že jsem ve
střední pasáži našel místa, kde dovedu být doopravdy rychlý a která
ostatní ještě neobjevili. Ale kdo ví… Každopádně mi tam vyhovují
podmínky, prostě to sedne.
Dominik Paris a Kitzbühel – dvojice, která si rozumí.
Na slavné trati už rodák z Ultenu posbíral
čtyři vítězství, jedno druhé a dvě třetí místa
Za čtyři roky se právě na Stelviu pojede mužský sjezd v rámci
olympijských her Milano – Cortina 2026…
Teď mám v hlavě novou sezónu, a tak daleko neplánuji. Už jsem ve věku,
kdy jsou ty čtyři roky hodně vzdálené, spíš musím přemýšlet, co bude
zítra, a jít postupně závod od závodu.
Co je váš faktor X? Vycházejí vaše výkony především
z fyzického fondu nebo má velkou roli i psychika?
Je důležité umět správně nakombinovat obojí. Nezbytné je mít velmi
přesně uloženou trať v paměti a vědět, co máte na kterém místě
provést. A v každém momentu závodu cítit, co přesně zrovna děláte.
Pochopitelně si uvědomuji, že se svou výškou a váhou mám výhodu
i nevýhodu. Proto si musím rozplánovat, kde své tělesné dispozice
využiji ve svůj prospěch a kde naopak budou na škodu. Pro takovou pasáž
musím vymyslet taktiku, abych tam ztratil co nejméně času. U lyžaře musí
být obě složky – fyzická i mentální – v harmonii, jedině tak
dokáže zvládnout trať odshora až dolů.
Co vy a strava?
To až tak přísně neberu. Občas si s sebou beru domácí chléb, ten mám
moc rád. Jinak to neprožívám, důležité přece je, abych si udržel
váhu!
Před vámi vévodil žebříčku nejúspěšnějších Italů
v rychlostních disciplínách Světového poháru legendární Kristian
Ghedina se třinácti výhrami, vy už máte téměř dvakrát tolik. Vnímal
jste nějak, že překonáváte skutečně významnou metu?
Přiznám se, že jsem nad tím až tak nepřemýšlel. Ale samosebou, člověk
je hrdý, když se mu něco takového povede. Jako malý kluk jsem pochopitelně
snil, že někdy něco vyhraju, ovšem rozhodně se mi nikdy ani nesnilo, že
bych mohl překonat Ghedinu.
Úspěchy sbíráte na tratích po celém světě, kromě Bormia
v Lake Louise, Kitzbühelu a mohli bychom pokračovat. Všechny ty sjezdovky
jsou ale velmi odlišné. Co je tedy rozhodující, aby vám závod
vyhovoval?
Nejčastěji to jsou podmínky. Mám rád tvrdé, ledové tratě a pak jedu
rychle. Když je sníh naopak sypký a čerstvý, tak mi to až tak nepasuje.
To je třeba případ Val Gardeny nebo Beaver Creeku, kde jsou sněhové
podmínky odlišné. Tam se projeví mé slabší stránky. Kromě toho, když
to jsou kurzy postavené hodně technicky, tak potom se svou postavou rovněž
bojuji.
V letošním kalendáři se poprvé objeví sjezd v Zermattu
a hned na začátek rychlostní sezóny. Jak se na něj těšíte?
Zatím vlastně ani moc nevím. Určitě to bude zajímavé, nicméně zároveň
bude velmi obtížné tam uspořádat závod. Hodně záleží, jak to
pořadatelé postaví, jaký bude terén. Významným faktorem bude také
momentální kondice, což ale zjistím až na místě.
Odchod z cíle na půl hodiny. Když dojde na fanoušky, Domme se rád
zastaví, vyfotí, prohodí pár slov…
Změnilo vaši kariéru nějak narození vašich dětí? Berete teď
na sebe třeba míň rizika?
Co se sportu týče, nezměnilo se nic. Když lyžuji, nemyslím na nic jiného
než na jízdu a užívám si to. Doma je to už něco jiného, tam dětem
věnuji spoustu času.
Náš rozhovor by nebyl kompletní, kdybychom nezmínili vaši kapelu
Rise of Voltage. Osobně mám Jižní Tyrolsko spojené spíše s tradicemi
a lidovou hudbou a vy jste tam rozjel rovnou metal!
Už jako kluka mě chytil rock. Později jsem se dostal k metalu a tahle
scéna tvrdé hudby se mi moc zalíbila. Baví mě, že je to o technice, má
to tempo… Jsem metalem skutečně fascinovaný. Časem jsem zatoužil taky
dělat muziku, tak jsme se nějak dali dohromady s kamarády a založili
vlastní kapelu. Je to super vyrovnání k mému běžnému programu, což je
samá dřina a neustálá koncentrace… U hudby úplně odložím lyžařský
svět a vstoupím do toho mého druhého.
Rychlá jízda, ale i rychlá muzika. Ne náhodou je Dominik frontmanem
heavymetalové kapely Rise of Voltage
Je to třeba varianta jednou po kariéře?
Mám to moc rád, ale je to hobby a děláme to pro zábavu. Takže teď
ještě nemám tušení.
Co dalšího vám pomáhá vypnout?
Hrozně rád spím! Klíčovou roli pak má právě muzika. Je to pro mě
skvělý relax, i když je tvrdá. Dodává mi energii, ale současně si
odpočinu. A pak mám syny, kteří mě plně zaměstnávají, takže na moc
dalších aktivit už čas nezbývá.
Nemohla jsem si nevšimnout, že v cíli spolu často stáváte v rozhovoru s Beatem Feuzem. Co tak spolu probíráte? Bavíme se o všem možném, od rocku přes děti k politice. Někdy také, jak šel závod, a analyzujeme trať, že třeba tenhle skok byl hodně velký, zda je to ještě bezpečné, nebo už ne. Ale jsme především dobří přátelé a to je cool. Na sjezdovce jsme rivalové a po dojezdu prostě kamarádi.
Čeští milovníci lyžování znají dobře oblast Dolomiti
Superski, váš rodný Ulten je pro ně ale tak trochu bílým místem na mapě.
Jak byste jej představil, proč stojí za návštěvu?
Je to u nás velmi klidné, jsme stranou masového turismu. Je tu malý areál,
kde se dobře lyžuje, jezdili se sem připravovat s Franzem Gamperem norští
reprezentanti nebo i Ester Ledecká. Pro trénink rychlostních disciplín je
to ideální místo, jak je tu málo lidí, není problém si po ránu zabrat
sjezdovku pro sebe. Podtrhnout musím krásnou přírodu, krajina je u nás
v dobré kondici. Když má člověk rád hory, dají se podnikat túry
a objevovat nedotčená místa.
Dostanete se i vy sám ve volnu na lyže? A láká vás to
vůbec?
Už ne tak často jako dříve, ale především když napadne čerstvý sníh,
tak si zajdu zalyžovat, většinou právě tady doma, protože to tu znám.
Taky mě baví si zajezdit občas pro změnu jen tak bez branek.
Před rokem mě zaujala situace ve Val Gardeně. Dojel jste čtvrtý,
což jistě nebyl důvod k radosti. Spousta sportovců v takové chvíli
nevidí napravo nalevo a co nejrychleji opustí areál. Vy jste ale odcházel
dobrou půlhodinu, rozdával kartičky s autogramy, fotil se s fanoušky… Co
pro vás vlastně vaši příznivci znamenají?
Myslím si, že fanoušci jsou pro sportovce to nejdůležitější, co jen
může být. Oni přinášejí emoce. Když jsme před dvěma lety za covidu
jezdili bez nich, bylo to smutné. Bylo to prostě jako další trénink v pět
ráno. Jakmile jsou dole pod kopcem fanoušci, tak závoděním žiju, protože
vím: Dneska je závodní den, dneska přijde nervozita, napětí, adrenalin,
emoce… Pro mě jsou neobyčejně důležití. Protože když vidím fanoušky,
tak vím: Dneska tam nechám všechno, protože je závodní den. Proto chci
fanouškům předávat nazpět to, co oni dávají mně. To nejmenší, co
můžu udělat já pro ně, je zastavit se, prohodit slovo, vyfotit se s nimi,
podepsat se. I když mi třeba den nevyšel podle představ.
Restart na švýcarských pastvinách
„Mezi šestnáctým a osmnáctým rokem jsem si v létě
přivydělával jako zedník, ale protože jsem měl hodně práce, zbývalo mi
jen málo času na trénink. Ani oslavy s mými kolegy tehdy nemohly přijít
zkrátka. Tak se lyžování dostalo na vedlejší kolej a dobré výsledky se
rychle staly minulostí. Abych se dostal z této slepé uličky ven, rozhodl
jsem se bez dalšího otálení v osmnácti, že půjdu na sto dní – tedy
celé léto – daleko ze svého milovaného domova a budu pracovat jako
pastýř na švýcarských vysokohorských loukách, abych se posléze opět
v plné síle a odhodlaný vrátil k závodnímu lyžování. Sice to
znamenalo časné vstávání, nicméně díky celodenní tvrdé dřině, kterou
práce na pastvinách obnáší, jsem měl celé léto postaráno o tvrdý
trénink. V mém životě to znamenalo bod zlomu. Zpět jsem se vrátil fit,
s čistou hlavou, a především jsem v sobě opět objevil ztracenou
vášeň pro lyžování. Směl jsem se opět vrátit do národního týmu
a jezdit Evropský pohár a už při druhém startu, bylo to v super-G, jsem
oslavil své premiérové vítězství.“
(z homepage Dominika Parise / dominikparis.com)
