Tento článek vyšel v časopise 137 (březen 2022).


Není to sice exaktní informační zdroj, ale jelikož je vesměs zaznamenávali renomovaní lyžci a turisté, nezbývá než jim věřit. Turisté jedoucí do hor sledovali už z vlaku podmínky pro lyžbu, jak vysvítá třeba ze zimního (31. 10.) zápisu na Martinovce: „Sníh začíná v Nové Pace a ve Studenci se už může krásně jezdit. Ve Špindlu je ho 25 cm, zde 50/75 cm. Prašan, slunečno, spálené huby. Vysoké kolo sjízdné, jak kdo chce.“ Výjimečným glosátorem meteorologických zpráv býval například Jindřich Ambrož, městský tajemník v Jilemnici, vášnivý ctitel turistiky. Ale i další, jak praví staniční knihy…

1904: zmrzlo mnoho tetřevů

Na Silvestra 1904 uvádí velký mráz Josef Rössler Ořovský, na hřebenech naměřil –36 °C: „Zmrzlo mnoho tetřevů! Vzácný to úkaz.“

1907 a 1908: sníh už v srpnu

O 3 roky později napadl první sníh na hřebenech 22. srpna a v průběhu tří týdnů několikrát další. Rössler ukvapeně zapisuje na Mísečkách: „Lyže ven!“ Teprve po 10. září nastal líbezný čas babího léta.

O rok později přišel sníh už 12. srpna a výprava vysockých turistů se dlouhé hodiny probíjela vánicí, než dorazila na Martinovku. Rok 1908 byl vůbec nezapomenutelný, 6. září napadl další sníh, který už nesešel. Zápis z 8. září na Rezku: „Zde právě zraje obilí a hajný natrhal dětem koš zralých třešní.“ U lesa na Žalém 10. září školáci už horlivě lyžili.

Typická jarní pohoda: hřebeny bílé, mrazivo, slunečno… Jen cesta na ski v předhoří, kdy lyžníci pochodovali z Vrchlabí na Benecko za deště na zbytcích sněhu, byla v sezóně 1916 „nezimní“

1910: lyžuje se do května

Jak dlouho se organizovaně lyžilo na horách v té které sezóně, je v knihách zapsáno přesně. V zimě 1909/10, kdy byl nájemcem Labské Němec Erlebach, se dočteme: „66. výprava této sezóny přijela 14. května na Labskou boudu a na Labské louce cvičila na lýžích.“

1916: prší v lednu

V sezóně 1916 se čtyřiadvacátého ledna objevilo v benecké knize: „Zmoknul jsem jak pes, kam mě sem čert nes!“ I léto toho roku bylo skutečně deštivé; klub z Hořic ústy cyklisty Václava Špačka vyznává 10. června zvukomalebně: „Nálada je nachňachňaná. Prší, prší, jen se leje, kdepak my se zas octneme.“

Informací o počasí se pochopitelně zmocnili i veršotepci. Hynek Kott – „Vánoční“ frázuje: „Každý lyžař s chutí kleje / místo sněhu, když se leje / lyžař zle se rouhá / když ze sněhu země čouhá.“

1917: v Praze víc sněhu než na horách

Někdy si příroda hrála opravdu podivně. 14. února 1917 je na Mísečkách zápis: „Vyjeli jsme z Prahy, kde hromady sněhu nečinně odpočívají, do Jilemnice a Štěpanic, kde však sněhu postrádají.“ Toho roku bylo okolí Prahy tak bohaté sněhem, že z Vidoule byly nádherné sjezdy k jinonické silnici anebo k Motolu a nad Klamovkou se lyžaři hemžili den co den. Ještě 11. března byly na Vidouli návěje a sněhové převisy úctyhodné velikosti.

Na hřebenech Krkonoš se pak zima umoudřila a měla dva vrcholy. V dubnu ještě referuje Ing. Pilnáček ze Ski klubu Hradec Králové na Dvoračkách: „V údolí Koželského potoka obrovské spousty sněhu, též zde v Dvoračkách je dnes sněhu víc, než bylo za celou letošní zimu. Na polovici dubna opravdu překvapující poměry! Sníh dle polohy velice rupný, místy měkký a sotva nese, jinde opět s tvrdým površkem.“

6. května téhož roku se přidává J. Ambrož: „V květnu ve sněhu na horách a je ho kolem boudy velice mnoho, závěje přes 2 m vysoké. Rokytničtí lyžci byli na Kokrháči. Na Luční louce se 24. června zaznamenává 30 cm sněhu; Luční bouda byla zaváta a rampouchy visely ze střechy jako v zimě.“

Předsilvestrovská meteoprognóza 1918 potvrzena realitou o týden později, na Hromnice 1919. Kresleno Ořovským na Benecku

1918: pět metrů sněhu v Kotli

Sněhově výjimečné Vánoce se na hory dostavily o rok později. 26. 12. poznamenává Ořovský stručně: „Benecko 150 cm, Žalý 200, Č. Skála 300, Medvědín 400, Kotelské rokle 500 cm, obrovské návěje. Mísečky –12 °C.“

1922: zase leje

Před mistrovskou padesátkou 11. 3. 1922 skandují v benecké knize organizátoři závodu: Prší, prší, jen se leje, Rössler asi – ten už kleje, že mu zmokne padesátka a na značkách všecka látka. Závodníků plná fůra, tlačí je však těžká můra, že až to tempo „roztopí“, že se někde utopí.

Vtipné polemiky reprezentuje ukázka ze staniční knihy na Martinovce o Vánocích: „Pane řediteli Bozděchu! Slyšte! Ota Bendů laje! Nesu špatnou útěchu: taje! „Taje…taje…“ / Kdyby kurzy burzy stouply – a kles sloupec teploměru, plesal byste s komitanty – já s lýžaři – na mou věru! Objednal jste kupé, saně, za to chvalme Vás! Zapomněl jste nejhlavnější: Objednati mráz! A. K.“ Odpověď: „Béře se s politováním na vědomí! Ale objednán mráz a prašan byl – v návalu práce as vyřízení se zdrželo! Ant. Bozděch.“

Martinovka byla od nepaměti domovskou boudou Turnováků. Jezdili tam bratři Votrubcové, olympionik Milda Prokopec i přátelé továrníka Františka Pospíšila, pozdějšího náčelníka lyžařské župy pojizerské. Takto si zavtipkovali na úkor počasí: „Tři kluci se trhli z party, na Brádlerce hráli v karty, večer karbanili ještě a neznajíce krásu v proudy deště nořících se velehor, říkali mu Kohinor. Hádali se potom všecky, kdo si vezme zítra necky.“

Vrtochy přírody v nadmořské výšce 1 300 m. Závěr září, 23. roku 1906: „Spousty – poškození cest, naplavení balvanů, jež povodeň v botanické zahradě způsobila, mne poděsila. Přes noc – za hrozné tmy, vichru, mlhy – loučil se podzim s horami, podávaje si ruce se Zimou. Ráno 24/9 poprvé letos Krkonoše oblékly sváteční bílé roucho! Na Sněžce 40 cm sněhu!“
O 4 dny později přidává Rössler k Bucharově reportáži informaci ke kresbičce bílé Martinovky, že vypadá takto… Po 6 týdnech dodává – začátkem listopadu sníh zase slezl.