Tento článek vyšel v časopise SNOW 135 (prosinec-leden 2021/22).


Vztah slunce a sněhu je reciproční. Málo slunce často znamená hodně sněžení. A Mt. Baker o sníh nemá nouzi – za rok zde napadne mezi 200 a 370 centimetry (vodních) srážek! Přeloženo do řeči sněhu, za zimu napadne průměrně asi 13 metrů sněhu, v rekordní sezóně 1998/99 to bylo více než 28 metrů!

Můj přítel Rupert Scheiner se mnou vyrazil podél washingtonského pobřeží ze Seattlu do Bellinghamu objevit tuto sněhovou líheň. Scenérie cestou připomínaly norské pobřeží se zátokami a fjordy všech možných tvarů a velikostí, dozdobené malými ostrůvky, za nimiž se nachází teritorium dravých kosatek, turisty velmi vyhledávaná oblast pro výletní plavby zvlášť v období migrace těchto obrovských savců.

Osvícenou horu nevyfotíš

V Bellinghamu jsme najeli na dálnici 542, projeli kolem indiánské rezervace Nooksack, kolem venkovských rančů a farem, jejichž zablácené okolí se postupně měnilo v zelené lesy, které s narůstající nadmořskou výškou zase mizely a dávaly prostor obrovským pláním, připomínajícím krajinu dinosaurů. Asi 35 kilometrů od hory se objeví první pozůstatek ledovce a krajina získává výrazný vulkanický charakter, až se na obzoru objeví ranním sluncem zalitý ledovec na Mt. Baker. Než jsem stačil zaparkovat a vytáhnout foťák, byl už vrchol zase obklopen obrovským mrakem. Trochu zklamaně jsem postával před autem a mezitím přiběhl nadšeně další muž s foťákem, přiložil oko k hledáčku a také spustil aparát na krk bez zmáčknutí spouště. „Nebuď tak zklamaný,“ pronesl ke mně cizinec, „já tady žiju celý život, a ještě se mi horu, osvícenou sluncem, vyfotit nepovedlo!“

Na vesnické grilovačce

Nejdřív jsme vyrazili do malého rodinného střediska, které dosahuje maximálně do 457 metrů výšky na kopcích známých jako Panorama Dome a Hemisphere (oba kopce nepřesahují 1 500 m n. m.) Od Mt. Baker (3 277 m) je tato oblast na sever, zakončuje ji druhý nejaktivnější vulkán oblasti Cascade, Mt. Shuksan (2 991 m), na kterém září majestátní ledovec, a hora tak vypadá, jako kdyby ji někdo vytrhl z Aljašky a posadil doprostřed Cascade range. Místní ji považují za nejfotogeničtější horu světa – konkuruje jí snad jen japonská Mt. Fuji.

Pátek vypadal slibně. Na Mt. Baker několik dní sněžilo a čekala nás hluboká vrstva prašanu, atmosféra byla přesně taková, jakou jsme od malého, jednou rodinou provozovaného střediska čekali. Personál zrovna rozmisťoval dva tisíce velikonočních vajec na sjezdovky v očekávání ranního lovu. Všichni vypadali, že se znají se všemi, tempo života bylo pomalé a přátelské, jako na vesnické grilovačce.

Bláznivý markeťák

V hotelu White Salmon Lodge jsme potkali Charlieho, mladého asistenta marketingu střediska, který slíbil, že nás po středisku provede. Charlie byl jiný než markeťáci z Vailu nebo Deer Valley. Nebyl zavřený v kanceláři v obleku, ale trávil celý den v terénu lyžováním. A taky to vypadalo, že právě utekl z místního blázince – krátce nám dovolil se rozehřát v parku, kde sám skákal jako Eddie Eagle, a to byl teprve začátek…

Charlie si přivedl ještě kamaráda, Deana Collinse. Dohromady předváděli na skocích kousky, za které by se nemusel stydět moderní cirkus. Nikdy jsem neviděl nikoho skákat na lyžích tak vysoko. Následujících několik dní nás toto akrobatické duo provádělo po areálu – ve snowparku jsme nezůstali dlouho, ale Charlie a Dean si dokázali udělat snowpark z celé hory. Mt. Baker je k tomu vlastně docela vhodný – plný skalnatých dropů s příjemnými dopady, skalních říms a převějí, ze kterých lze skákat. Tihle dva znali snad úplně každé místo v okolí, ze kterého bylo možné skočit.

Pořádný offpiste

Charlie nás vyvedl mimo sjezdovky do traverzu Chair Eight Elbow. Na Mt. Baker jsou freerideři vítaní a mohou zcela kamkoliv, mají-li lavinový vyhledávač, lopatu a sondu a zkušenosti s jejich používáním. Ten den byl sníh těžký, ale v horní části to ještě šlo, níž měl značně kašovitou konzistenci. Charliemu to nevadilo. Zatímco my s Rupertem jsme se dřeli jako mouchy uvízlé v karamelu, Charlie přepnul do závodního režimu a prosvištěl nepříjemnými pasážemi bez vypětí sil – rovně.

Pak uznal, že si zasloužíme nějaký pořádný offpiste. Vzhledem ke zkušenostem z předchozího sjezdu jsem si šel do půjčovny vybrat nějaké širší lyže. Pak jsme vyjeli sedačkovou lanovkou a ještě deset minut se drápali na Hemisphere. Charlie se musel hodně krotit, abychom mu stačili. Před námi se vynořil sjezd, který místní nazývají „Heli“. To proto, že umožňuje běžným smrtelníkům zažít podobný terén, k jakému se jinde dostanete pouze helikoptérou. Trochu sněžilo a po svahu se líně převalovala mlha. Ale špatné počasí nebo viditelnost místní neodradí od sjezdu nejradikálnějších linií na celé hoře. Mt. Baker zkrátka není pro vybíravé lyžaře…

Na slunce nečekáme

První sjezd vedl podél skalního žebra, které padalo v nejprudších částech o sklonu až 40 stupňů. Byla by to bývala skvělá fotka… Chtěl jsem zastavit, ale sklon byl tak prudký, že jsem se radši rozhodl dojet na mírnější svah. Široké lyže krásně pluly sněhem a já zažíval plynulé lyžování, Rupert na užších lyžích kreslil četné oblouky a „newschoolový“ Charlie se prostě postavil čelem dolů a nakreslil zcela jistým sjezdem rovnou úsečku. Pak se před námi vynořily stromy a na chvíli vykouklo slunce. Už jsem vyndával fotoaparát, ale náš markeťák mi plán čekat na lepší světlo okamžitě zatrhnul. „Hej Jimmy, na slunce čekat nebudeme – jednak se stejně nedočkáš, a taky nechceme dávat lidem falešné naděje. Foť jenom sníh a mlhu, o ničem jiném lyžování na Mt. Baker není!“ Osvěžující přístup, to beru.

Mt. Baker zůstává i na mých fotkách zahalen v mlze, a kdo se sem kdy vydá, musí s tím počítat.