Tento článek vyšel v časopise SNOW 136 (únor 2022).
Mezi tyhle tvrdohlavce se řadí třeba Kryštof Kolumbus, Martin Luther King nebo Helen Kellerová (americká hendikepovaná spisovatelka, jejíž jméno dnes nese několik organizací pro podporu smyslově postižených – pozn. red.). A tihle muži a ženy, kteří se nikdy nevzdávají, posouvají svou vytrvalostí a zarputilostí limity toho, o čem si myslíme, že je v lidských silách. Já takového muže potkal. Není tak známým jako výše zmínění, ale je stejně tvrdohlavý, a možná ještě o něco šílenější. Jmenuje se Andy Holzer a celý dospělý život tráví horolezectvím a lyžováním. To nejsou až tak neobvyklé koníčky – jenže Andy Holzer je slepý.
Na návštěvě u Andyho
Andyho jsem potkal v Bad Aussee, kde přednášel o svých dobrodružstvích. Pozval mě do svého domovského Tyrolska, abych si přijel zalyžovat. O měsíc později jsme se sešli před jeho domem. Když jsem přijel, Andy seděl v suterénní dílně u rádia. Stroj to byl složitý, se spoustou knoflíků a vypínačů, ale zřejmě nic, co by slepý lyžař a horolezec nezvládl. Hbité prsty štelovaly vlnové délky se stejnou jistotou, s jakou zřejmě ve skalách hledají spáry a lišty, díky kterým může Andy stoupat vzhůru. V jiné části domu má zase basovou a akustickou kytaru. Andy totiž hraje a zpívá v kapele Dolomitenduo. V garáži má horské kolo. Zkrátka Andy Holzer je multidimenzionální stvoření s širokým záběrem koníčků a zájmů a všem se věnuje se stejným zápalem a vášní.
Andyho rodištěm je Lienz, který dal jméno Lienzským Dolomitům, jedné části rakouských Alp nedaleko italských hranic. Jsou zde dva malé skiareály na opačné straně řeky Drávy – Hochstein na západní straně a Zettersfeld na východě. Oba sdílí jednotný skipas, ač nejsou propojeny lanovkami. Lienz je typický rodinný areál s unikátní atmosférou – místní vápenec odráží světlo a vytváří tak nad celým údolím až pohádkovou auru. Tu ani místní špice Andy Holzer nikdy neviděl, slepý je totiž od narození. Ovšem jeho životní příběh je podobně neuvěřitelný jako místní krajinné kulisy. Vyprávět začal u talíře gulášovky, kterou nám připravila jeho manželka.
Andy na sjezdovkách domovského Zettersfeldu
Nevidomý? No a co!?
Andy chtěl být jako ostatní děti, opravdu se snažil. Lyžovat začal ve třech letech. „Prostě jsem na svahu jezdil za ostatními dětmi – dokud jsem je slyšel.“ O tři roky později vyzkoušel běžecké lyžování. Okruhy vedly asi 30 metrů od jeho domu a vzhledem k pomalejšímu charakteru běžeckého lyžování to pro Andyho bylo snazší než sjezd. Nebylo tolik nebezpečné, a dokud se dokázal udržet na trati, nehrozily ani srážky se stromy či kameny. „Bylo to fascinujicí, protože na lyžích jsem se cítil nezávislý na ostatních.“
Andy byl ambiciózním dítětem, a tak vyhledával nové výzvy. Když už mu nestačily lokální běžecké trasy, chtěl soutěžit s ostatními. Jeho otec byl skeptický, ale nechtěl podrážet odvahu vlastního syna. Ve čtrnácti letech se tak Andy poprvé zúčastnil 25 kilometrů dlouhého závodu Dolomitenlauf. Od sedmnácti let lze startovat plnou verzi tohoto závodu a Andy se na ni cítil. A tak jednoho rána stál na startu šedesátikilometrové trati. No, nestál dlouho. Představte si slepé dítě mezi čtyřmi tisícovkami běžkařů na hromadném startu. Nebyl ani nijak označen, aby ostatní věděli, že je hendikepovaný. Hned po startovním výstřelu byl Andy sražen na zem, a všichni závodníci jej bezohledně překračovali, dokud se nedokázal postavit. „Jakmile jsem byl zpátky na nohou, nemohl jsem určit, kterým směrem mám vlastně běžet – musel jsem počkat, až někdo proběhne kolem, abych jej mohl následovat po sluchu.“ Andyho nepříjemná startovní zkušenost neodradila a díky svému odhodlání a dobré kondici předběhl většinu lyžařů a do cíle doběhl mezi prvními třemi sty závodníků.
Seven summits – za Korunou planety
Takovým výkonem Andy uzavřel svou běžeckou kariéru, když si uvědomil, jak problematické pro něj takové hromadné závody mohou být. A běžecké lyže tak brzy vyměnil za horolezecké vybavení. Tam nehrozí strkanice s dalšími závodníky, jediným soupeřem je totiž hora. A hora nikam nespěchá, i když srazit na zem člověka taky dokáže, a výměna horizontálního za vertikální pohyb způsobí, že by takový pád mohl být jeho posledním.
Andy při výstupu na Severní sedlo pod Everestem
Andyho do základů lezení zaučil strýc už jako malého kluka, ale od té doby uběhlo dlouhých třináct let. Rozhodl se však k tomuto divokému adrenalinovému sportu vrátit. Ode dne, kdy se k tomuto odhodlal, jako by pro něj slova „nepravděpodobný“ či snad „nemožný“ přestala existovat. Dokázal zkompletovat tzv. Korunu planety (Seven summits), tedy vylézt na nejvyšší hory všech sedmi kontinentů. Na jihoamerickou Aconcaguu Andy vystoupil spolu s Peterem Mairem, bezrukým horolezcem. Na Mt. McKinley zhubnul 16 kilo za tři týdny a přežil uvězněný ve stanu osmidenní nepřetržitou sněhovou bouři při teplotách –40 °. Pak vylezl na osmitisícovku Čo Oju. A protože lezení je sport pouze na léto, Andy na zimu přesedlal z lyží běžeckých na skialpinistické.
A zase na lyže
Andyho výkony na lyžích byly stejně pozoruhodné jako ty horolezecké. V roce 2005 sjel z Muztagh Ata (7 509 m). Při expedici na Šiša Pangmu (8 027 m) sice nevystoupil na vrchol, ale slyžoval ze 7 100 metrů do výšky 5 800 metrů. 2 500 výškových metrů na lyžích sjel také při sestupu z Mt. McKinley, 2 600 metrů na Elbrusu a slušnou část svahu sjel i na antarktickém Mt. Vincent.
Andy radši lyžuje na odlehlých místech, ale v době mé návštěvy u něj ještě v okolí moc sněhu nebylo – mimo sjezdovky ležel jen sněhový poprašek – a tak jsme se vydali na túru nedaleko sjezdovek Zettersfeldu. Ráno se k nám přidal Andyho kamarád a jeho častý průvodce Andreas Bernhardt. Při stoupání není vedení Andyho nijak náročné, protože je nalepený za zády vůdce, při sjezdu je to ale těžší. Andreas jezdí za Andym, aby mu dopřál co největší svobodu, ale zároveň jej mohl kdykoliv varovat před nečekanými překážkami či terénními zlomy.
Andy při výstupu na Severní sedlo pod Everestem
Andy vypráví a vysvětluje
Během stoupání Andy pokračoval ve vyprávění svého životního příběhu. „V devadesátých letech už v údolí nebývalo tolik sněhu jako za mého dětství. I proto jsem přesedlal z běžkování v údolí na skialpinismus. Ale důvodů k tomu jsem měl víc – při skialpinismu cítím větší svobodu, a tu já prostě potřebuji. Lyže s pásy jsem si zamiloval i díky mé manželce Sabine. Po svatbě mi darovala první skialpy. Samozřejmě ale do mého života přinesla daleko víc než jen to… Díky její podpoře se cítím jako plnohodnotný člověk. I když jsem na expedici 10 000 kilometrů daleko, díky satelitnímu telefonu je stále se mnou – a byla by i bez něj, máme jakési mentální spojení. Když se vrátím z úspěšné expedice, většinou mě vítá šťastným pláčem. Jsme skvělý tým.“ „V mládí mě rodiče brali na výlety, ale pro mě bylo lehčí lézt než chodit, protože jsem mohl cítit povrch i rukama. Při lezení si zkrátka skálu nejdřív osahám a pak vím, kam dát nohy.“ Takové výroky jsou typickým průkazem Andyho smýšlení. Cokoliv se nám, běžným smrtelníkům, zdá jako nereálné, je Andyho denním chlebem. Třeba lyžování v neupraveném terénu považuje za jednodušší než na sjezdovce! „Tak určitě,“ sarkasticky jsem mu oponoval, „určitě je jednodušší jet poslepu neznámým terénem, plným nečekaných překážek a proměnlivého sněhu, než po upravené a dokonale placaté sjezdovce. To mi, Andy, musíš vysvětlit.“
„No, v prašanu se nemusím strachovat, že se srazím s nějakým dalším lyžařem, ne?“ Pravda, ale co ty ostatní nástrahy? „Nevidíš to z pohledu slepého muže, Jimmy. Vezmi si třeba lyžování ve výškách nad 5 000 metrů. Neříkám, že je lyžování v krustě nebo měkkém sněhu jednoduché, ale uvědom si, že pro mě není nic úplně jednoduché… a lyžování je rozhodně jednodušší než sestup pěšky.“
Tak vzhůru dolů Při povídání výstup příjemně uběhl a my se začali připravovat na sjezd. Andy nasměroval lyže do spádnice a s Andreasem v patách se spustil přímo dolů. Andreas většinu času nic neříkal, Andy krájel svah dlouhými oblouky. Byl jsem překvapen jeho skvělou technikou. Já se naučil lyžovat okoukáváním velkých lyžařských vzorů, to Andy nemohl, a přesto měl téměř bezchybný styl. Při dalším úseku mi Andy svěřil důležitou pozici, vystřídal jsem Andrease. Okamžitě jsem začal být mnohem pozornější a všímat si věcí, které normálně zrakem odfiltruji jako nepodstatné.
Jediní dva slepí horolezci na světě
Dole na nás čekala Sabine s večeří. Mezi sousty Andy přihodil ještě jednu příhodu. V roce 2004 Andy lezl v Dolomitech. Odpoledne měla přijít bouřka, a tak se nikde nezdržovali a lezli co nejrychleji. Při sestupu se ale bohužel zasekli nad pomalou skupinou, která je blokovala. Andy se ptal jednoho z horolezců, proč je skupina tak pomalá, a dozvěděl se, že jeden ze sestupujících je prý slepý. A než se Andy nadál, svačil na dalším vrcholu sendvič s Ericem Weihemayerem z Colorada – sešli se tak jediní dva slepí horolezci na světě a okamžitě se spřátelili.
Další rok vyrazili na pořádnou expedici a přibrali ještě Hugha Herra. Ten se na rozdíl od Andyho s postižením nenarodil, ale v osmnácti letech přišel o obě nohy v úrovni kolen. Navzdory predikcím lékařů dnes leze s pomocí speciálních protéz, které si sám navrhl. A tak Andy, Eric a Hugh spojili síly a vylezli Cassinovu cestu na Preuss Turm v Dolomitech o horolezecké obtížnosti sedmého stupně UIAA. Andy mi pustil kus filmu, který cestou natočili. V něm stoupají tři muži k hoře a divák zprvu neví, že dva jsou slepí a třetí chromý. Kráčí do hor rychleji, než byste čekali, ostatně všichni mají excelentní formu. Pod vápencovou stěnou pak Herr sundá protézy a prohlásí, že musí vyměnit ty nástupové za lezecké…
A ještě jeden obrázek nevidomého horolezce ze střechy světa
Zázraky opravdového světa
Jako dítě jsem hltal dobrodružství komixových hrdinů: Supermana, Batmana, Hulka, Spidermana, Flashe, Gordona a dalších. Teď, o 60 let později, jsem zjistil, že opravdový svět umí být daleko úžasnější než ten fiktivní. Jednoho teplého lednového dne jsem lyžoval s opravdovým hrdinou. Bylo mi velkou ctí a hodně jsem se naučil.
Mohu vás ujistit, že po zbytek života si vždy dvakrát rozmyslím, zda si budu stěžovat na to, že mi lyžování právě teď nejde kvůli mlze. Neomluvím se z práce jen proto, že jsem víc unavený. A nevzdám se svých cílů, když to napoprvé nevyjde.
Do třetice na Everest
Andy se pokusil dvakrát zdolat projekt Seven Summits – vystoupit na vrchol nejvyšší hory každého z kontinentů. Dva výstupy na Mt. Everest zmařily podmínky. V roce 2014 byl v basecampu, když lavina na ledovci Khumbu zabila 16 Šerpů, a další rok byl jeho výstup přerušen kvůli masivnímu zemětřesení v Nepálu. Andy se ale nevzdal a 21. května 2017 se stal prvním slepcem, který vystoupil na nejvyšší horu světa severní stěnou. Zdá se mi, že uspěl proto, že stanout na vrcholu nebylo jeho hlavním cílem. Daleko větší hnací silou je jeho přesvědčení, že dokáže svým pozitivním přístupem motivovat a inspirovat i ostatní.
Andy tráví velkou část života sdílením svého příběhu, je skvělým motivátorem. Věří, že se svět mění díky tomu, že o věcech smýšlíme pozitivně, a vždy když někoho takto ovlivní, považuje to za velký osobní úspěch. Podle něj je jeden pesimista, který díky němu zaujme pozitivnější postoj ke světu, daleko hodnotnější než celý výstup na Everest.
Andyho přístup a filozofie prostě nahlíží za roh toho, co běžně vnímáme a vidíme. Když zavřete oči, můžete si představit, že dovedete cokoliv. Andy je důkazem, že ztráta zraku člověku v dosažení snů a cílů nezabrání.
