Článek vyšel v časopise SNOW 133 time (listopad 2021).
Filipe, jaké byly vlastně vaše lyžařské začátky?
Své první kroky na lyžích jsem podnikl, když mi byly tři roky. Moje
maminka byla učitelka lyžování a kdysi také závodnice. V šesti letech
jsem už začal trénovat a také jsem absolvoval svoje první závody na
Sljeme, což je moje domácí sjezdovka. Od začátku to nebylo špatné a na
konci sezóny už jsem pravidelně býval na pódiu. Tehdy jsem to začal brát
fakt vážně. Sice mi bylo teprve nějakých šest a půl, ale už jsem
stoprocentně věděl, že lyžování je moje jediná životní volba. Bylo to
pro mě zkrátka od začátku něco výjimečného. Skvělá byla v tomto
ohledu i moje rodina, podporovali a pomáhali mi od úplného začátku. Já
jsem prostě věděl, že chci být profesionální lyžař. A všem jsem to
říkal, když se mě zeptali, čím bych jednou chtěl být.
Chorvatsko má jen čtyři a půl milionu obyvatel, ale máte
spoustu skvělých sportovců. Znamená to, že je u vás kladený důraz na
sportovní výchovu třeba už ve školách?
Popravdě, ve školách mi to připadá dost strašné. Když jsem byl malý,
furt jsme ve škole jen hráli fotbal a nic dalšího. Úspěchy jsou asi víc
než čím jiným dané naší mentalitou, která se liší od spousty jiných
národů. Milujeme svou zemi a jsme nesmírně hrdí, když ji můžeme
reprezentovat. Možná proto jsme tak dobří ve sportu, je to pro nás velká
motivace.
U nás vymizela spousta sportovních plácků, děti raději sedí
u počítače… Ale když jsem byla v Chorvatsku, tak mi přišlo, že máte
stále dost dětí, co jsou venku a hýbou se.
Ale když jsem byl kluk, bylo to mnohem častější. Na pláckách jsme hráli
fotbal, basketbal, nebo prostě cokoliv, na co byla zrovna chuť, lezli jsme po
stromech... Teď se mi zdá, že je to na ústupu. Jasně, v létě jsou děti
venku. Je ovšem znát, že zde vyrůstá generace odkojená na videohrách
a smartphonech, a myslím si, že je to tak trochu škoda.
Nové modely lyží je třeba si důkladně natestovat. Chorvatský
reprezentant je věrný značce Atomic
Na jaké disciplíny se nyní zaměřujete? Zůstáváte u osvědčených točivých, nebo se pouštíte i do rychlostních?
Spíš se teď zaměřujeme na technické, tedy obří slalom a slalom, ale trénujeme také super-G a sjezd. Prozatím se nicméně chceme držet osvědčeného. V obřím slalomu jsem momentálně na špičce, ve slalomu mám ještě prostor ke zlepšování před sebou. Na to se chceme soustředit především. To ale rozhodně neznamená, že bych vynechával přípravu, co se rychlostních týče, taky je považuji za důležité. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet a co se stane v budoucnosti.
Spolupracujete s Ivicou Kostelićem, což je skutečná chorvatská
legenda. Co vám to přináší?
Už když jezdil Ivica svou poslední sezónu, tak nám začal pomáhat
s rychlostními disciplínami. Měli jsme možnost čerpat z jeho rozsáhlých
zkušeností, protože to byl vynikající závodník, který exceloval úplně
ve všem. Je skvělé mít od něj informace. Pomáhá mi v přípravě na
sjezd a super-G, na obří slalom a slalom mám vlastního kouče, se kterým
jsme spolu nějakých dvanáct let. Nebylo by dobře, mít dva trenéry, kteří
by si navzájem zasahovali do svého pole působnosti.
Co je váš faktor X, díky němuž se vám daří být lepší než
vaši konkurenti?
O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. Vždy se snažím v předsezónní
přípravě na maximum natrénovat kondici, abych následně mohl čerpat
z fyzického fondu v zimě. Někdy to může vypadat, že jsem silnější
než jiní lyžaři. Možná jsem, možná ne, nevím. Ale mým cílem je
vypilovat své lyžování tak, abych dokázal vítězit. Pokud je moje cesta
správná, budu nejlepší.
Jak řešíte psychickou přípravu? Používáte třeba techniku
vizualizace, spolupracujete s mentálním koučem?
To je velice podstatný bod. Už při prohlídce je důležité se vnitřně
nastavit na závod a současně si prohlédnout každičký kousek terénu.
Vizualizace je pro mě tedy velice důležitá. Navíc mám pocit, že se mi
daří se i psychicky dobře nastavit. Mám v Záhřebu mentální trenérku
Renatu, která mi nesmírně pomáhá. Myslím, že i díky tomu se nám daří
jít kupředu.
Kdo tvoří váš tým?
Marko Šuman je můj hlavní kouč, se kterým spolupracuji od prvního roku
v juniorech. Poradce národního týmu je Ivica Kostelić, jako asistenti
hlavního trenéra pracují můj otec Tomislav, servisman Robert Horvat a moje
sestra Tamara. Ta je u týmu oficiálně od letoška, ale už předtím nám
pomáhala. Potom mám fyzioterapeuta, který spolupracuje s chorvatským
lyžařským svazem, ale většinou je se mnou. A pak je tu samozřejmě moje
maminka. Není na papírovém seznamu s ostatními, ale je to důležitá
součást týmu.
Jaké mety si kladete pro nadcházející sezónu?
Uvidíme, ale můj cíl je stále stejný. Nezabývám se myšlenkami na
výsledky, ale soustředím se sám na sebe, lyžování a zdraví. Pak
přijdou i dobré výsledky. Mám za sebou dvě výborné sezóny a chci to
přenést i do té nadcházející. Samozřejmě, bude to sezóna olympijská,
ale především dlouhá. Před hrami i po nich bude spousta závodů a já
chci zkrátka být celou dobu v optimální kondici. Na tom záleží, když
chcete být dobří: Aby to tak bylo od začátku do konce. Bez výkyvů.
A v našem sportu je olympiáda prostě jen jeden závod uprostřed sezóny,
co se týče mého názoru na věc.
Na náročné trati v Adelbodenu se Filipu Zubčićovi daří. V lednu 2020 tam poprvé stanul na stupních vítězů, v loňské sezóně byl stříbrný v obou tamních obřácích
Co je pro vás podstatné, když dojde na vybavení?
Jasně, musíme testovat spoustu lyží a je to důležité, ale ne hlavní.
Především musíme dobře lyžovat, samotné vybavení by to nezachránilo.
Samozřejmě musí být kvalitní, ale to ve špičce máme. Při testech se
soustředím na svou jízdu, a tak poznám vlastnosti jednotlivých lyží.
Lyže se rok od roku mění, takže je nezbytné najezdit si nové modely.
Přitom platí, že ne každá změna musí být vždy k lepšímu, ale
výrobci se o to rozhodně snaží.
Co vlastně volný čas? Co děláte, když nestojíte zrovna na
lyžích?
V sezóně je to vlastně dost nuda, především se snažíme mít chvilku
klid, relaxovat. Ale mimo ni je to vždycky parádní. Spoustu času trávím
u moře, v Chorvatsku máme krásné pobřeží a ostrovy, kde se cítím
báječně. A to je vlastně všechno. Využívám toho, že můžu trávit
čas s přáteli, a většinou zůstávám v Chorvatsku. Já sám mám
kapitánské zkoušky a letos jsme takhle třeba byli s přáteli na týden na
katamaránu. Výtečně jsme se bavili a byl to top relax. Kromě toho jsem
před pár lety začal s kitesurfingem a vážně jsem si ho oblíbil.
V rychlosti na závěr – jaká závodní trať je vaše
nejoblíbenější a jaké středisko se vám líbí, kdybyste vybíral třeba
i na dovolenou s přáteli?
To je těžká otázka, asi každá sjezdovka, kde se mi daří… Ale možná
Gran Risa. Co se střediska týče, byla by to Alta Badia.
Jaká lyžařská vzpomínka je vaše nejoblíbenější? Určitě moje první pódium v Adelbodenu.
A měl jste někdy svůj sportovní idol?
Ne. Vždycky jsem si říkal, že chci být jednou já sám idolem pro ostatní
děti.
