Článek vyšel v časopise SNOW 133 time (listopad 2021).
Zpod Chopku do Chuchle
Nevím, jak často padne na Prahu sněhová pokrývka natolik bohatá, že řidičům v ulicích vydatně zmenší prostor pro parkování a lidské kroky po chodnících se podřídí úzkému koridoru se dvěma bariérami po stranách. Podle mě moc často ne. A možná jsme se tak trefili do těch několika vzácných bílých pražských dní. V Chuchli je stejná kosa jako u nás v Jeseníkách. Ale Lukáš, pan domácí ve staré hospodářské usedlosti, přes jejíž dvůr směřujeme k branám lyžařské dílny, přesto kráčí sněhem bosý – v žabkách. Nejspíš ze zvyku. Oprýskaný lak na bílých dvoukřídlých dveřích naznačuje, že tímto koridorem už se prosmýklo ven do světa nemalé množství dobře nabroušených lyží. Nových lyží. Čerstvě zrozených.
Miluju velké silné příběhy a ten, který se odehrává v dílně za oněmi dveřmi, rozhodně silný je. Jenže jeho nitky se začaly spřádat už o několik let dříve a o pět set kilometrů blíž k východu – ve žlabech Chopku. „Začalo to ako vášeň. Chceli sme s bratom vylepšiť lyže, na ktorých sme jazdili,“ vrací se Viktor Děvečka – mistr lyžař – myšlenkami na Liptov a do dnů, kdy ve sklepě domu hledal možnosti, jak zhotovit vlastní lyže: „Domáca výroba je ale také modelárstvo. Vieš vyrobiť jeden pár lyží, ale už nevieš zaručiť, že vyrobíš desať rovnakých. A tak keď sa o naše prvé freeridové modely začali ľudia zaujímať, museli sme výrobu posunúť do vyššieho levelu.“ Koníček se měl proměnit v profesionální výrobu, jež by se dala objednat například v novoměstské fabrice, v níž vznikají lyže snad pro čtvrtinu Evropy. To by pak lítala do světa jedna lyže za druhou: šup, šup, šup, jaképak hraní? „Naša podmienka ale bola, aby sme do procesu výroby sami mohli zasahovať. Aby sme si to celé mohli nastaviť podľa seba a zároveň mali prístup k profesionálnym materiálom, najlepším sklzniciam, hranám, lepidlám a jadrám, a mohli naďalej tvoriť produkt, za ktorý sa vieme postaviť.“ Takto se Viktorovy nápady dostaly do dílny ve Velké Chuchli.
V jejích útrobách se dalo očekávat ledasco. Třeba naleštěné mašiny za miliony, do kterých člověk něco vloží a o kus dál vyjede věc zase o trochu více podobná hotovým prkýnkům. Jenže takhle lyže Viktora Děvečky nevznikají. Přímo naproti dveřím se nad stolem sklání maník v šedé mikině, na jejímž povrchu se mísí mastné fleky od chladicí emulze, která v jednom kuse stříká z brusného pásu, s živicí používanou ke slepování jednotlivých segmentů lyží. Na hlavě má naražený černý pletený kulich a díky respirátoru, klapkám na uších a čirým brýlím vypadá jako návštěva z druhé strany hvězdné brány. Přímočarou ruční pilou právě odřezává z lyží přebytečný materiál. Jenže Punker, jak vousatého sympaťáka ostatní oslovují, obstarává spíše závěr celého toho tvůrčího zázraku. Po oříznutí následuje broušení – spousta broušení. A pak takové to finální šperkování. Tomu všemu ovšem předchází velká skládačka, která se odehrává o kus dál. V místnosti uvozené úzkou uličkou s dřevěnými jádry a skluznicemi vyskládanými do výšky.
Salvador Dalí s lyžemi
„Smrt Spartě!“ nastříkal kdosi zeleným sprejem na dveře – hned vedle upatlaného mixéru, v němž se místo buchtového těsta hněte epoxidové lepidlo. V prostoru, jemuž vévodí ohromný lis, získávají Viktorovy lyže své unikátní vlastnosti. „Lyže sú pre mňa ako socha. Je to umelecké dielo, pri ktorom musíš plánovať hrozne veľa dopredu, pretože keď produkt vyrobíš, už na ňom nemôžeš nič zmeniť,“ vysvětluje Viktor a jako při každém našem rozhovoru mám pocit, jakoby naproti mně stál sám Salvador Dalí.
Na pracovní desce leží jádra lyží poslepovaná z jasanového a osikového dřeva a vedle nich se povalují podivné textilní popruhy, které ve skutečnosti nejsou textilní – nýbrž karbonové, kevlarové a dyneemové. Právě tyhle „hadříky“, jež by člověk zmuchlal do kapsy jako kapesník, dodají lyžím potřebnou tuhost. To ale až poté, co se nahřátá živice rozlije v jejich struktuře a následně zatuhne. Překvapení pro ty, kdo očekávali zpevňující desky podobné titanu. Ten ostatně nemá místo v žádných Viktorových lyžích. „Nepasuje mi to do kombinácie s drevom. Takže ide skôr o ideológiu,“ říká Viktor, zatímco další mladík v další upatlané mikině a kulichem na hlavě vrství na jádra jednu pásku za druhou, přičemž každou důkladně potírá živicí: „Ale zároveň si myslím, že vďaka kombinácii čistého dreva a kompozitných vlákien je naša konštrukcia lyží naozaj jedinečná, a vieme tak dosiahnuť výnimočných vlastností skôr bez titánu ako s ním.“
Poslední vrstvu, která přibývá do skládačky, představuje dřevěná dýha. Docela neobvyklý povrch s designem, z něhož člověk při šlapání hlubokým sněhem nebo usazený na sedačce lanovky nemůže odtrhnout zrak. „Je to odkaz na stálosť dizajnu, pretože aj prvé lyže boli drevené,“ vrací se Viktor v myšlenkách do historie a fyzicky do předchozí místnosti pro pár lyží, který se nicméně tradičnímu designu Forest Skis vymyká: „Chceli sme posunúť organický povrch od dreva aj niekam ďalej. Na jednej akcii som stretol Mateja Rabadu, ktorý vytvára modrotlač originálnym postupom zapísaným vo svetovom dedičstve UNESCO. Navrhol som mu, že by sme mohli z modrotlače urobiť lyže, ale on tomu v podstate neveril – až do momentu, kedy som mu podal hotový pár.“ Takto se zrodily lyže, jež díky lněnému vláknu na povrchu získávají neobvykle tlumivé vlastnosti a v nichž se střetává kulturní dědictví českého a slovenského regionu.
Všechny smysly ve střehu
Desítkami černých hadiček upatlaných od vazelíny nyní proudí tekutina a celý ten ohromný lis, který až doposud čekal za našimi zády na svou příležitost, se dává do pohybu. Spodní čelist míří rozvážným tempem vzhůru a uvězňuje lyže v mohutném sevření, z něhož se vymaní až o dobrých pět desítek minut později. Vysokou teplotu, která roztaví epoxidové lepidlo, následně vystřídá ochlazení a lyže se vydají k Punkerovi pod pilu. Svýma šikovnýma rukama z nich vyšperkuje dokonalý nástroj pro cestu z kopce dolů.
„My robíme lyže pre lyžiarov. Sú to lyže, na ktorých si človek užije každý jeden oblúk,“ vysvětluje Viktor a v očích se mu opět zažehávají malé plamínky: „Je to o preťažení. O zvyšovaní Géčka v čistom oblúku – či už na lade alebo v prašane. O tom je celé lyžovanie! A potom, keď zažiješ to preťaženie, rýchlosť a ten pocit, kedy ťa lyže držia a nesú, máš nabudené všetky zmysly. My chceme, aby si sa vďaka našim lyžiam posúval v lyžovaní ďalej a zažíval na nich tie krásne chvíle. Nie aby si si povedal: ‚Hmm, idem sa trochu pošmýkať.‘“ Zajímalo by mě, s jakými pocity se Viktor budí. Prý jako každý člověk – s hladem a žízní. A také touhou přinést do lyžování zase něco nového. Což může znít jako takové to marketingové blá blá blá, které se píše do úvodu každého katalogu. Ale Viktorovi to lze snad i věřit. Všechno má, zdá se, do puntíku promyšlené a se zákazníkem dovede rozprávět tak dlouho, dokud společně nevyberou lyže, které budou jen a jen jeho. „Kde kto povie, že na lyžiach sa nedá vymyslieť nič nové. Áno, majú pravdu, ale iba zo svojho pohľadu. Avšak mne sa neustále otvárajú ďalšie a ďalšie možnosti, čo viem vytvoriť,“ naznačuje Viktor, proč právě on může být považován za lyžařského mistra dnešní doby: „Ja nie som limitovaný niekým iným – ani investormi, ani tabuľkami –, čo sa dá alebo musí vyrobiť. Iba ja sám som limit toho, čo dokáže vzniknúť.“ Následně bere do rukou frézu, aby ještě zákazníkovi upravil patku podle jeho představ. „Ja stále hovorím, že lyže sú pre mňa ešte aj trochu väčšia vášeň ako lyžovanie samotné,“ dodává Viktor chvíli předtím, než dílnu zaplavuje zvuk frézky.
Tvé lyže budou brzy hotové.
