Článek vyšel v časopise SNOW 154 (listopad 2024) v rámci seriálu Nostalgie zašlých zim a je reprízován v původní podobě.

V roce 1940 členové Národní lyžařské patroly (NSP) – obdoby naší Horské služby – nedlouho po jejím založení (1938) lobbovali u americké armády, aby zřídila jednotku pro horský zimní boj, budoucí legendární Desátou horskou divizi.

Mnozí členové armádního velení byli skeptičtí, ale když koncem léta zuřila bitva o Británii, náčelník generálního štábu generál George Marshall se nechal přesvědčit a nařídil cvičení v několika armádních horských oblastech. V listopadu 1940 byl poručík John Woodward, předválečný kapitán lyžařského týmu Washingtonské univerzity, přijat jako armádní instruktor lyžování a horolezectví. Byl přidělen ke stávající jednotce pěšího pluku ve Fort Lewis ve Washingtonu, a připojil se ke kapitánu Paulu Lafferymu, zkušenému horolezci.

Většina mužů v jednotce neměla žádné zkušenosti s lyžováním ani se zálesáctvím. Druhá jednotka 25 dobrovolníků v sousedství Fort Lewis však byla složena z amerických civilních lyžařů. Trénovali v Ashfordu, kousek od národního parku Mount Rainier, a každý týden dojížděli jeden den na Rainier, kde se učili válčit na sněhu podle metod, které používali finští lyžařští vojáci v nedávné úspěšné Zimní válce proti Sovětskému svazu.


87. horský pěší prapor, Fort Lewis, 1942: Nic podobného předtím v celé historii americké armády neexistovalo, uvádí se v oficiální armádní historii Desáté horské divize (Foto: Facebook)

První dobrovolníci

V prosinci 1940 Lafferty a Woodward odvezli 18 dobrovolníků na Mount Rainier, kde se ubytovali v chatkách poskytnutých Správou národního parku. Muži se šest týdnů učili lyžařským a horolezeckým dovednostem a bojové taktice. Testovali vybavení a školili se jako lyžařští instruktoři. V únoru 1941 bylo ve Fort Lewis k dispozici 3 000 stanů pro dočasné tábory a 3 000 kamen, která denně spálila 500 tun dřeva.

Ten měsíc Lafferty a Woodward vedli oddíl na jeho poslední výcvikový manévr, drsný sedmidenní pochod po hřebeni Kaskádového pohoří. Každý muž nesl pušku a dvacetikilový batoh s vybavením a přídělem potravin. Hlídka se snažila vyhnout odhalení letadlem, které záměrně kontrolovalo jejich pohyb.

Protože se v horách oteplilo a vzápětí zamrzlo, ze sněhu se vytvořila silná ledová krusta, do které se lyže mužů neměly šanci zakousnout. Kvůli prototypům lyží, které byly příliš tuhé na to, aby ve sněhu plavaly, se Lafferty při nošení 35kilové zátěže zranil a musel túru opustit. Vedením byl pověřen Woodward. Navigace byla obtížná a značky byly často zasypané. Muži měli hrubé topografické mapy, přesto bylo velmi snadné zabloudit na odbočný hřeben. Před letadlem se ukrývali v zalesněném terénu. Kvůli nadmořské výšce trvalo věčnost uvařit nějaké jídlo, tak jedli vejce a šunku v prášku a další sušené potraviny.

V roce 1941 se potřeba většího počtu horských jednotek stala armádní prioritou. V dubnu 1941 napadla německá vojska Jugoslávii. 5. srpna 1941 se v poznámce pro velení armády objevila zpráva o bitvě na Balkáně, kde byla italská armáda poražena kvůli „nedostatku dobře vybavených horských jednotek, organizovaných, oblečených, vybavených, kondičně připravených a vycvičených pro zimní i horský boj“. Odhaduje se, že 25 000 italských vojáků bylo zabito a mnoho zajato, což ukazuje na jejich neschopnost bojovat v horách v zimních podmínkách. Závěr memoranda zněl: „Takové jednotky nelze narychlo improvizovat z liniových divizí. Vyžadují dlouhodobé otužování a zkušenosti, které nelze ničím nahradit.“


Příslušníci 87. praporu při terénním výcviku v coloradských horách, jaro 1942 (Foto: Facebook)


Na konci výcvikového období se 75 % mužstva kvalifikovalo jako vojenští lyžaři v terénu, který by civilní lyžaři zvládli s obtížemi i bez batohů a pušek (Foto: Facebook)

87. horský pluk

V dubnu Marshall nařídil hledání vhodného výcvikového tábora ve vysokých nadmořských výškách (o rok později měla být zahájena výstavba armádního Camp Hale v Coloradu). V říjnu 1941 schválil vytvoření 87. horského pěšího pluku ve Fort Lewis. 15. listopadu, pouhé tři týdny před Pearl Harborem, armádní horské jednotky oficiálně zahájily činnost vytvořením nové experimentální, naddimenzované jednotky. „Nic podobného předtím v celé historii americké armády neexistovalo,“ uvádí se v oficiální armádní historii Desáté horské divize.

Sportovní lyžař Charles McLane z Dartmouthu byl jedním z prvních, kdo se na podzim 1941 přihlásil k 87. pluku. Ve své knize Of Mules and Men napsal, že když se objevil ve Fort Lewis s rozkazem hlásit se u horských jednotek, strážní u vstupní brány si mysleli, že si dělá legraci. Nakonec si major přečetl jeho povolávací rozkaz, poradil se s velitelstvím a pustil ho dovnitř se slovy: „Chlapče, vy jste ta horská pěchota. Jste pluk o jednom muži.“

Do 87. horského pluku se přihlásili špičkoví lyžaři z celé země. Vojáci se však nehlásili v dostatečném počtu, aby se pluk rozrostl na plnohodnotnou divizi. Koncem roku 1941 se NSP stala oficiální armádní náborovou agenturou a byla požádána, aby našla během 60 dnů 2 500 mužů se zimními a horskými zkušenostmi: „Udělejte z lyžařů vojáky, nesnažte se udělat z vojáků lyžaře.“ V novinách v různých oblastech země se objevily inzeráty, v nichž se hledali mladí lidé ve věku 18 až 20 let, kteří žili v horách, například horolezci, trapeři, průvodci a prospektoři. Pokud uměli lyžovat, tím lépe. NSP ve stanovené lhůtě našla 2 500 kvalifikovaných mužů.


(Foto: Facebook)

Důraz na lyžování

Velení 87. pluku převzal podplukovník Rolfe, který nelyžoval. Woodward a Lafferty byli převeleni k 87. a díky svým zkušenostem převzali velitelské funkce. Rolfe pronajal 87. pluku Paradise Lodge v národním parku Mount Rainier. V únoru 1942 deník Seattle Times informoval, že se do chaty nastěhovalo 350 mužů na zimní manévry, přičemž většina nelyžařů absolvovala lyžařské kurzy. Lafferty měl na starosti vedení 40 lyžařských instruktorů.

Tu zimu vojáci pokračovali v testování vybavení a učili se lyžovat, přičemž na zádech nesli až 40 kg. Národní park zakázal používat ostrou munici, a tak neprováděl taktický výcvik a soustředili se na lyžařskou techniku, orientaci v horách a překonávání terénu. Nejdůležitější výcvik se týkal přežití v zimě a hygieny. Během první světové války vyřadila zákopová noha (onemocnění vyvolané dlouhodobým působením vlhkého chladu) mnoho vojáků. Muži se proto učili sušit si v noci ponožky ve spacáku, cestovat pomaleji a dělat si krátké přestávky, aby se na cestách nepotili.

Woodward a Lafferty se museli rozhodnout, zda budou vojáci používat švýcarskou, nebo rakouskou lyžařskou techniku. Oběma se líbila švýcarská, která se při provádění oblouků opírala o náklony, odlehčení a přenášení váhy. Rakouská technika Arlberg využívala přehnanou rotaci horní části těla, která při nošení těžkého batohu vedla k převažování. Zatímco většina prosazovala švýcarskou techniku, rakouští instruktoři se jí nechtěli podřídit, a tak se horské oddíly učily „upravený Arlberg“ využívající stabilní širokou stopu.


(Foto: Facebook)

Na sopce Mount Rainier strávila 87. jednotka osm týdnů. Výuka lyžování začala první den a pokračovala šest hodin denně, šest dní v týdnu, za každého počasí. Na konci výcvikového období se 75 % mužstva kvalifikovalo jako vojenští lyžaři v terénu, který by civilní lyžaři zvládli s obtížemi i bez batohů a pušek. Vojáci se naučili stavět iglú pro čtyři muže s větracími otvory pro přísun čerstvého vzduchu a místem pro pozorovací periskopy. Muži nosili oboustranné bundy, z jedné strany khaki a z druhé bílé. Byly testovány příděly potravin, aby se snížil objem a zvýšil obsah kalorií. Deník Seattle Times v březnu 1942 napsal, že když vojáci dorazili na Rainier, pouze 30 % z nich bylo zkušenými lyžaři, „ale mezi těmito 30 procenty bylo mnoho nejznámějších amatérských i profesionálních lyžařů v zemi. Těchto 30 % instruovalo zbytek a všichni jsou nyní zběhlí v jízdě na dlouhých lyžích.“

V květnu 1942 skončil armádní pronájem chat na Rainieru a 87. oddíl se vrátil k výcviku do Fort Lewis. Mezitím byla zahájena výstavba nového výcvikového zařízení v Camp Hale v Coloradu, dostatečně velkého, aby pojmulo divizi o 15 000 vojácích. Woodward vybral 60 instruktorů jako oddíl Horského výcvikového střediska a ti opustili Fort Lewis a odjeli do hor vyzkoušet si na sobě výukové postupy. Po drsném půlroce v divočině se v listopadu 1942 přesunuli do Camp Hale a připravili se na přijetí a výcvik budoucích amerických horských jednotek.