Článek vyšel v časopise SNOW 156 (prosinec-leden 2024/25) a je reprízován v původní podobě.

Walter Neuron se narodil v roce 1915 rodičům Leopoldovi a Kamile, kteří žili ve Vídni. Otec Leopold byl důstojníkem a instruktorem horolezectví v císařsko-královské horské jednotce, spolu s takovými lyžařskými ikonami jako Mathias Zdarsky a Hannes Schneider. Horské oddíly byly součástí Landwehru neboli Zeměbrany; na rozdíl od tradiční armády mohli v Landwehru sloužit i Židé jako Leopold.

„V roce 1922 jsem už v sedmi letech lyžoval a lyžování bylo součástí školní docházky,“ vzpomínal Walter Neuron. „Ve Vídni jsme se nahrnuli do tramvaje a jeli v ní kousek do Wienerwaldu, kde byl nejvyšší bod 893 metrů. Tady jsme jezdili jak na sjezdových, tak na turistických lyžích. Vcelku rychle jsem se zlepšoval a v deseti letech jsem přešel do pokročilejšího terénu. O prázdninách jsme si sbalili batohy a vybavení a jezdili vlakem do Türnitz a Schneebergu. Dvě hodiny jsme stoupali a pak nás profesor naučil dělat solidní telemarkové oblouky a pak jsme sjeli na lyžích dolů. Později jsme lyžovali na meziškolních závodech, které byly nabité překvapivě vysokou konkurencí. V létě jsme soutěžili ve veslování a jachtingu.“

Prosakující antisemitismus

Jeden z Leopoldových nežidovských kamarádů z armády, Friedrich, se oženil s Kamilinou sestrou a stal se tak strýcem Friedrichem. Seznámil mladého Neurona s uměním fotografování krajiny v horách. V červenci 1927 vyrazili do Alp, na zadním sedadle auta měli batohy a jídlo, velkoformátový dřevěný fotoaparát, stativ a skleněné negativy. Fotografovali horské scenérie a Neuron se učil zaostřovat, komponovat záběry a exponovat negativy. V polovině třicátých let už fotografoval tehdejším novým 35milimetrovým fotoaparátem Leica II s výměnnými objektivy a dálkoměrem.

V roce 1930, ve svých 15 letech, byl Walter Neuron zapsán do vídeňského sionistického sportovního klubu Hakoah-Wien (název znamená v hebrejštině „síla“). Hakoah byl založen v roce 1909, kdy byli Židé z ostatních sportovních klubů vyloučeni, a v roce 1935 měl již přes pět tisíc členů. Klub byl propagován po celém světě a sloužil vídeňské židovské populaci čítající 180 000 osob; jedním z klíčových podporovatelů klubu byl spisovatel Franz Kafka. Impozantní vídeňský sportovní stadion Hakoah v Prater parku pojal 25 000 diváků. Klub postavil profesionální fotbalový tým – první zahraniční tým, který kdy porazil britský klub ve Velké Británii – a jeho členové také soutěžili v plavání, šermu, pozemním hokeji, ledním hokeji, atletice a zápasení. Walter Neuron se v klubu věnoval lyžování, veslování, tenisu, plavání a potápění. V roce 1935 se stal lyžařským instruktorem Hakoah a učil lyžování ve Wienerwaldu, Türnitzu a Schneebergu.

Když Walter dokončil střední školu, složil maturitu, aby mohl nastoupit na univerzitu, ale otec mu místo toho nabídl práci v rodinném podniku, kde prodával dárkové a upomínkové předměty do lázeňských hotelů a dalších turistických destinací. Mezitím Neuronovi přátelé z klubu Hakoah Waltera varovali před rostoucím antisemitismem na univerzitní půdě ve Vídni. Židovští vyučující a zaměstnanci, stejně jako studenti, se stále častěji stávali terčem útoků. Práce pro otce znamenala, že Walter objížděl obchody se suvenýry po celém Rakousku, než aby zůstával ve Vídni: „Nebylo co řešit. Zakoušet útlak na univerzitě, nebo lyžovat jako součást práce? Měl jsem hned jasno. Koupil jsem auto a zabudoval do něj nosič na lyže.“


Walter Neuron v uniformě Landwehru, 1937 (Foto: Facebook)

Potají chystaný odchod

Walter Neuron našel druhý domov ve Svatém Antonu, kde mu otcův starý přítel Hannes Schneider umožnil lyžovat (a pařit) s tamním instruktorským sborem. Rázný, avšak spravedlivý Schneider v lyžařské škole netoleroval žádný antisemitismus, což byl jeden z důvodů, proč Svatý Anton přitahoval kosmopolitní mezinárodní klientelu včetně mnoha Američanů.

V létě Walter jezdil na pláže v Chorvatsku, plaval, potápěl se a proháněl dívky. Zkoušel se dostat do rakouského národního týmu, který měl jet v roce 1935 na Makabejské hry (židovské olympijské hry), a byl vybrán do týmu pro potápění a veslování. V Tel Avivu soutěžilo asi dva tisíce sportovců z 28 zemí. Rakousko získalo titul s 399 body a většina sportovců týmu byla klubovými členy Hakoah.

Koncem roku 1936 začali Neuronovi hledat bezpečnou zemi, kam by se mohli vystěhovat, protože jejich známí v rakouské armádě je rázně varovali, aby brzy odešli. „Někdy počátkem roku 1937 podnikl můj otec záhadnou cestu do Londýna,“ vzpomínal Walter. „Našel sponzorskou rodinu v Columbusu v americkém Ohiu, která nám poskytla záruku potřebnou pro získání víz a další dokumenty a také ubytování, než se usadíme. Neměl jsem tušení, kde Ohio leží. Mě zajímalo, jestli tam jsou hory, táta to viděl jinak.“

Neuronův otec chtěl, aby jeho syn měl vojenské zkušenosti, a tak se obrátil na své přátele z horských jednotek. Za šest měsíců v roce 1937 absolvoval Walter Neuron základní výcvik u armádních záloh. Naučil se střílet z pušek a kulometů a zapojit se do boje zblízka.

Rozvážný otec Neuron neriskoval; prodal rodinnou firmu a dům a zkonsolidoval investice do hotovosti. Pak zařídil, aby je jeho bývalý velitel z horských jednotek, nyní majitel italské taxikářské firmy, odvezl do bezpečí, což vyžadovalo podplacení pohraničníků.


Překonání průsmyku Arlberg, 1937 (Foto: Facebook)

Osudný incident

Mezitím se rychle blížila lyžařská sezóna 1937/38 a mladý Walter Neuron nyní neměl žádné pracovní povinnosti. „Rozhodl jsem se, že budu lyžovat na místech, kde jsem nikdy nebyl, a že strávím co nejvíce času ve Svatém Antonu a v oblasti Svatého Kryštofa,“ vzpomínal. Když se balil na cestu, objevil se u něj strýc Friedrich a dal mu členskou kartu Německého alpského klubu. Měl za to, že ho karta dostane do horských útulků, kdyby potřeboval překročit hranice.

V březnu 1938 byla rodina připravena odjet do Itálie. Walter Neuron si šel do hlavního objektu Hakoah pro své věci. Cestou domů si zkracoval cestu zapadlými uličkami a byl svědkem toho, jak dva nacističtí hnědokošiláči mlátili starého židovského pouličního hudebníka, kopali do něj a bili ho jeho houslemi.

„Nikdy jsem ten příběh nikomu nevyprávěl, protože jsem si nechtěl pamatovat, co se stalo, a stalo se to rychle. Vrhl jsem se na ty dva rváče a jednoho z nich jsem tvrdě shodil na zem. Druhý grázl se po mně ohnal houslemi, já jsem je hodil na zem a několikrát ho udeřil. Ten stařík se zvedl a utekl. Stál jsem tam asi dost dlouho. Byla tam spousta krve. Pak jsem sebral své věci a utíkal domů. Řekl jsem rodičům a Friedrichovi, co se stalo, a zavládlo dlouhé ticho. Strýc Friedrich řekl, že s nimi nemůžu cestovat, protože by mě mohli identifikovat.“ Walter Neuron se nikdy nedozvěděl, jestli oba zločinci přežili.

Druhý den rodiče odjeli do Itálie, zatímco Walter Neuron zůstal doma, dokud jeho strýc nezjistí víc. O dva dny později, 12. března 1938, vstoupila německá armáda do Vídně. Strýc Friedrich ukryl synovce v kufru svého auta a odjel k italským hranicím, kde na něj čekal majitel taxislužby. Mladý Neuron vlezl do kufru taxíku a nechal se odvézt do bezpečí.

Na útěku

Dva měsíce se skrýval v letním domě svého přítele u jezera Como. Přes kontakt s mafií si koupil falešná víza, aby se dostal do Francie a Portugalska. Poté odjel vlakem do Benátek a požádal švýcarského konzula o vízum. Aby mohl Walter Neuron opustit Itálii, musel prokázat, že není Žid. Na základě průkazu Německého alpského klubu konzulární úředník rozhodl, že není Žid, a schválil mu třítýdenní dovolenou ve Švýcarsku. Po uplynutí tří týdnů ho Švýcaři zatkli, ale Walter jim ukázal falešné vízum a oni ho nechali přejít do Francie.

Poté se vydal stopem na vlakové nádraží a rezervoval si jízdenku do Paříže, kde na něj čekalo několik jeho přátel z Hakoah, kteří chtěli odplout do Ameriky. Byl prosinec 1938 a ve francouzských Alpách padal sníh a lyžařský nezmar Walter Neuron se vydal do Chamonix. Tam si na zimu pronajal pokoj a z koupelny udělal laboratoř na zpracování fotografií, aby se mohl živit prodejem fotografií turistům. Zapojil se také do nelegální lyžařské školy a o Vánocích už vydělával peníze. Během té zimy byl Walter dvakrát zatčen a pokutován za práci bez povolení, ale zdálo se, že ho všichni mají rádi, dokonce i policisté.

V červnu 1939 se francouzské úřady začaly obávat německé invaze a vydaly příkaz k zatčení všech cizinců bez dokladů. Když si pro Waltera Neurona přišli místní policisté, nechali mu veškerý majetek a pak ho odvezli do internačního tábora na fotbalovém stadionu v Marseille. Situace tam byla neformální, ale stráže byly ozbrojené.

Přátelé z Chamonix se vydali do Marseille Waltera najít. Podplatili stráže na stadionu a odvezli Waltera do Španělska, odkud se dostal do Lisabonu a nastoupil na parník do Ameriky.


Setkání s jeho prvním Američanem v životě, 1935 (Foto: Facebook)

Nový domov

A tak Neuron nakonec našel cestu do Columbusu, kde se znovu setkal se svými rodiči. Měl v úmyslu otevřít si fotografický ateliér, ale úřady v Columbusu mu zabavily fotografické vybavení v obavě, že by mohl chtít posílat citlivé fotografie nacistům do Německa, protože byl Rakušan. Walter Neuron poté zavolal Hannesi Schneiderovi do New Hampshire a požádal ho o místo učitele v jím vedeném středisku Cranmore. Odpověď zněla ano.

Když Amerika po 7. prosinci 1941 vstoupila do druhé světové války, Walter Neuron byl jedním ze 13 instruktorů z Cranmore, kteří se připojili k nově zformované Desáté horské divizi. Odjeli na výcvik do coloradského Camp Hale a koncem prosince 1944 byl Walter Neuron zpět v Itálii, přidělen k velitelské rotě 3. praporu 86. pluku. Bojoval v krvavé bitvě u hory Belvedere. Poté, protože ovládal čtyři jazyky, strávil zbytek války vyslýcháním zajatců.

Na konci války Walter Neuron krátce odjel do Svatého Antona, ale brzy se vrátil do amerického Columbusu a založil si konečně vysněný fotografický ateliér. Dlouho pracoval jako portrétní fotograf a v roce 1961 se stal ředitelem lyžařské školy v novém lyžařském areálu Snow Trails nedaleko Mansfieldu, prvního lyžařského areálu v Ohiu. Po odchodu do důchodu v roce 1986 Walter až do své smrti v roce 2000 žil a lyžoval v Coloradu, kde si koupil apartmány v Keystone a Vailu.