Článek vyšel v časopise SNOW 158 (únor-březen 2025) a je reprízován v původní podobě.

Po roce 1880 se v Rakousku-Uhersku na pravicovém okraji německého národního hnutí začal šířit etnicko-rasistický světonázor. Postuloval údajnou nadřazenost germánské rasy. Hnutí agitovalo za odtržení německy mluvících oblastí říše a jejich následné sjednocení do Německa.

Tato radikální forma pangermanismu byla vedena antislovanstvím a antisemitismem. Spojovala konzervativní katolíky, socialisty a německé nacionalisty krajní politické pravice a formovala politické klima jak první rakouské republiky (založené v roce 1919), tak rakouskofašistické Vlastenecké fronty, jež se ujala moci v roce 1934 pod vedením kancléře Engelberta Dollfusse.

Rakouský lyžařský svaz (ÖSV), založený v roce 1905, se s touto národně-etnickou tradicí ztotožnil a rasistickou klubovou politiku učinil nejvyšší prioritou dávno před nastolením nacionálněsoci­alistické diktatury v Německu v roce 1933 a anšlusem – připojením Rakouska k Německé říši v březnu 1938.

Nástup německého nacionalismu a antisemitismu

Lyžování bylo vedle gymnastiky a horolezectví jedním z prvních oborů, v nichž se v Rakousku prosadil nacionální socialismus. V rámci ÖSV se od roku 1920 stále více projevoval německý nacionalismus a nakonec i nacionální socialismus. K nacistickému převzetí lyžování tedy nedošlo náhle v březnu 1938, ale jednalo se o dekády trvající postupný proces. V německo-nacionálním gymnastickém hnutí lze antisemitskou politiku vyloučení vysledovat již od konce 19. století. Po první světové válce nabrala tato politika v německo-nacionálních sportovních klubech, zejména v alpských a dalších lyžařských klubech první rakouské republiky, na obrátkách. Tyto spolky a jejich členové byli následně vstřícní k nacionálněsoci­alistické rasové ideologii.

Stejně jako v německém Turnvereinu (tělocvičném spolku) a Alpenvereinu (alpském klubu) byl německý nacionalismus společným jmenovatelem v ÖSV, který ve dvacátých letech přijal politiku, jež nakonec vyústila v radikální antisemitismus. Už dlouho před rokem 1938 ÖSV vylučoval židovské lyžaře a přizpůsoboval se tzv. „árijskému ideálu“ propagovanému národním socialismem.

Prohra v první světové válce, rozdělení říše a nastolení první republiky připravily velkou část rakouského obyvatelstva o národní hrdost. ÖSV se v té době považoval za legální spolek, v němž se měly sdružit všechny německé lyžařské kluby bývalé monarchie. Po uzavření mírových smluv v letech 1919–20 však organizace ÖSV poznala, že to již není možné.

S politickou reorganizací Evropy ztratil ÖSV německé členské kluby v Čechách, na Moravě, v dnešním Slovinsku, Jižním Tyrolsku a Karpatech. Ztráty byly kompenzovány příklonem k ještě silnější německo-nacionální a etnické spolkové politice. Etnicky smýšlející představitelé členských spolků ÖSV od Vídně po Vorarlbersko viděli Alpy nejen jako ideální svět, ale chápali je také jako německý terén. Cílem bylo vytvořit německou národní hegemonii v alpských sportech. Této nadvlády mělo být dosaženo politickým a symbolickým obsazením přírodního území a také vyloučením neárijských členů.

Stejně jako jiné spolky i ÖSV spojil alpinismus s nacionalismem a v roce 1923 přijal do svých stanov tzv. árijský paragraf (Arierparagraph), právní formulaci vylučující Židy a Slovany. Tím byla vytvořena politika nulové tolerance vůči všem, kteří nebyli německého původu.

Politika vyloučení a rozdělení

K tomu došlo deset let před nástupem Adolfa Hitlera a národních socialistů k moci v Německu. Před přijetím arizačního paragrafu ÖSV v roce 1921 soukromě požádal všechny členské kluby o předložení závazného prohlášení. V únoru 1923, aby zdůraznil své celoněmecké cíle, zvolil ÖSV mistrovství Německa v lyžování v Bad Gasteinu jako okamžik, kdy veřejně navrhl změnu svých stanov. Konečné rozhodnutí bylo přijato na zasedání zástupců 6. a 7. října 1923 v Bad Ischlu. Návrh na změnu stanov byl přijat jasnou většinou 675 ku 174 hlasům.

Nesouhlasící členové se brzy oddělili a založili Všeobecný rakouský lyžařský svaz (Allgemeiner Österreichischer Skiverband, AÖSV). AÖSV představil vlastní sportovní program a pořádal mistrovské soutěže, které byly otevřené všem rakouským občanům bez ohledu na etnický původ. Nový svaz se považoval za apolitický a měl mezinárodní zaměření. V tolerantnějším svazu našel nový domov židovský sportovní klub Hakoah (založený v roce 1909) a jeho lyžaři.

Vyloučení Židů vedlo ke kontroverzím v rámci mezinárodních organizací. Přesto ÖSV zůstal oficiálním národním představitelem rakouského lyžování, a byl proto ekonomicky i politicky silnější než AÖSV. V roce 1937 měl ÖSV síť 360 lyžařských klubů po celém Rakousku, zatímco členstvo AÖSV bylo silně koncentrováno ve východním Rakousku, zejména ve Vídni a jejím okolí.


Josef Bradl, držitel několika světových rekordů ve skoku na lyžích, jako první překonal v roce 1936 hranici 100 metrů. V roce 1939 vyhrál mistrovství světa ve skocích, ale v roce 1948 mu byla zakázána účast na olympijských hrách kvůli jeho nacistické minulosti // Wikipedia

Nelegální bouřliváci a překročení hranic

Ještě před anšlusem Rakouska reprezentovali rakouští lyžaři Německo v národních a mezinárodních soutěžích. Sportovci se účastnili národněsocialis­tických výcvikových kurzů a pomáhali utvářet sportovní programy šturmanů SA a SS. Rakouští lyžařští instruktoři sloužili nacistickému sportovnímu systému, stejně jako byli rakouští sportovní funkcionáři pověřováni nacistickými sportovně-politickými funkcemi ještě před rokem 1938.

Aktivní sportovci jako rakouský skokan na lyžích Josef Bradl, který jako první na světě překonal hranici 100 metrů, nebo sjezdař Andreas Krallinger byli před rokem 1938 organizováni v polovojenských spolcích typu SA (Sturmabteilung, útočná divize), a to i přes ilegalitu všech rakouských nacistických skupin (NSDAP) pod vládou Vlastenecké fronty. Další sportovní soudruzi byli členy SS (Schutzstaffel neboli ochranný oddíl). Krallinger se narodil v prosinci 1914 a do SA vstoupil ve svých 22 letech v roce 1936. Ve stejné době vstoupil do SA v Salcburku i Bradl. Devatenáctiletý Bradl byl pak v létě 1937 zatčen za činnost v SA. V dopise salcburskému hejtmanovi Franzi Rehrlovi, psaném z vězeňské cely, protestuje skokan na lyžích proti své nevině. Díky svému sportovnímu potenciálu byl o několik měsíců později propuštěn z vazby, aby mohl začátkem roku 1938 závodit. Později se stal jedním z nejslavnějších nacistických sportovních hrdinů, který připravoval Hitlerjugend na lyžích na válku.

Bradlovým sportovním domovem byl od roku 1936 Skiclub Salzburg, kde měli vedoucí postavení angažovaní nacisté (a bratři) Hermann a Siegfried Amanshauserovi. Hermann Amanshauser vstoupil do NSDAP v květnu 1933 a v roce 1934 požádal o členství v SS. Jako peněžní správce dvou jednotek SS organizoval repatriaci vězněných národních socialistů z rakouskofašis­tického internačního tábora ve Wöllersdorfu. 1. prosince 1934 byl povýšen na SS-Sturmmanna a 1. března 1935 na SS-Scharführera. Ještě před anšlusem byl Amanshauser podle přepisu kmenové karty SS povýšen na Hauptscharführera (rotmistra). Napsal také teoretické knihy o alpském lyžování, například Zázrak v bílém (1929) a Technika alpského lyžování (1933).

Byl členem Alpského klubu (Alpenverein) a měl na starosti výcvik tamní mládeže. Jeho bratr Siegfried vstoupil v roce 1932 do NSDAP a v roce 1937 do SS.

Od 30. let a stále častěji po Hitlerově převzetí moci v Německu v roce 1933 se v rakouských lyžařských kruzích hromadily projevy podpory nacionálnímu socialismu. Zejména v období před neúspěšným červencovým pučem v roce 1934, při němž byl nacisty zabit kancléř Dollfuss, se nacionálněsoci­alistické projevy na závodech a lyžařských akcích množily. V Kitzbühelu byl v letech 1933 a 1934 kvůli domácím nepokojům zrušen závod Hahnenkamm, založený v roce 1931. Na lyžařském mistrovství Tyrolska v Halle 14. ledna 1934 demonstrovali členové Ski klubu Innsbruck během závodu ve skoku na lyžích za německý nacistický režim.

Mezi podporovateli byl i sjezdař Hellmut Lantschner, který působil především jako lyžařský instruktor v Itálii. Lantschner vstoupil do SA v roce 1932 a po incidentu v Halle byl na útěku před rakouskými úřady. Uprchl do Německé říše a vstoupil do Österreichische Legion (Rakouské legie), poté se spolu s dalšími bývalými Tyroláky účastnil mistrovství SA.

V roce 1939 Lantschner vyhrál mistrovství světa ve sjezdu na lyžích za velké Německo. Mezitím jeho bratranec Gustav Lantschner, příslušník SS, který v roce 1935 přešel do Německa, získal na olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936 stříbrnou medaili v alpské kombinaci. (V té době pracoval také jako kameraman Leni Riefenstahlové.)

Rakouské lyžování, organizované prostřednictvím ÖSV, se tak od samého počátku bez problémů začlenilo do nacistického režimu. Většina aktivistů byli dlouholetí straničtí kolegové nebo alespoň sympatizanti myšlenky velkého Německa (Großdeutschland). Začlenění rakouského lyžování do Německé říše nebylo pro většinu lyžařů vnímáno jako zlom. Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 a Hitlerově vyhlazovací válce to mělo fatální důsledky.


Gustav Lantschner byl členem SS, na olympijských hrách 1936 získal stříbrnou medaili v alpské kombinaci a pracoval jako kameraman nacistické propagandistky Leni Riefenstahlové // Olympedia

Rakouští lyžaři ve službách SS

Podle vůdce SS Heinricha Himmlera začala SS od roku 1935 budovat sportovní kluby (SS-Sportgemeinschaf­ten, SS-SG) po celé Německé říši. Do roku 1939 vznikly soutěžní oddíly v různých sportech ve 37 městech. Několik známých rakouských lyžařů si našlo cestu do sportovních oddílů SS v Německé říši: vedle Lantschnerů utekl v roce 1934 jako ilegální člen NSDAP a SA Německa Walter Pesentheiner a připojil se k německému důstojníkovi SS Willymu Bognerovi staršímu jako člen SS-Oberabschnitt Süd v Mnichově – nejstarší divize SS, které velel Rudolf Hess. Po anšlusu Rakouska a až do vypuknutí druhé světové války se počet rakouských esesáků výrazně zvýšil.

Jednou z nejúspěšnějších SS-Sportgemeinschaft v lyžování byla před válkou SS-SG Innsbruck, kterou vytvořil SS-Reichsführer Kurt Christmann, šéf gestapa Innsbruck. Pod jeho velením bylo mnoho špičkových lyžařů SS, převážně ze západních rakouských provincií, přiděleno ke zvláštnímu oddělení (Stapostelle) v Innsbrucku a přijato do SS-SG. Tým sílil až do útoku na Polsko v září 1939. Kromě interních sportovních akcí SS se členové SS-SG Innsbruck pravidelně účastnili i venkovních lyžařských mistrovství. V březnu 1939 vyhráli policejní lyžařské mistrovství v Kitzbühelu. Jádro innsbruckého oddílu tvořili SS-Oberscharführer Wilhelm Köstinger, SS-Mann Karl Gumpold, SS-Scharführer Herbert Heiss a SS-Oberscharführer Pesentheiner. Od zimy 1938–39 byli tito sportovci nejen v centru pozornosti nacistického sportovního tisku, ale byli také figuranty propagandy SS.

Členství v SS obvykle znamenalo skok v kariéře. Status státního zaměstnance doprovázely další možnosti výcviku a kvalifikace v SS a policejní službě. Sportovní úspěchy mohly rozšířit a upevnit postavení lyžaře v rámci SS. Špičkoví lyžaři se mohli účastnit výcviku a soutěží, přičemž byli v době války z velké části osvobozeni od služeb SS.

Například policejní lyžařský šampion Köstinger byl v září 1939 v rámci operační skupiny zpravodajské služby (Sicherheitsdienst, SD) v Polsku vycvičen k zabíjení politických nepřátel za frontou. Později byl nasazen jako SS-Oberscharführer v Norsku, kde se účastnil lyžařských závodů SS. Ačkoli není známo, ve které jednotce Köstinger sloužil svou vojenskou službu, jako poddůstojník SD musel být přinejmenším informován o deportacích židovského obyvatelstva, především do Osvětimi. V poválečném Rakousku Köstinger pokračoval v lyžařské kariéře jako trenér a předseda lyžařského klubu v údolí Gastein. Stejně tak jeho přítel Bradl, který se později stal reprezentačním trenérem rakouského lyžařského týmu.

Zatímco mnozí rakouští lyžaři SS patřili k vražedné elitě, židovští lyžaři a lyžařští instruktoři z Rakouska byli pronásledováni a vražděni. Ti, kteří měli možnost uniknout, jako Walter Neuron a Paula Kann Valar, začali nový život v exilu, v mnoha případech ve Spojených státech.

V textu bylo čerpáno z knihy Österreichs Skisport im Nationalsozia­lismus, Andreas Praher, 2022