Jan Zabystřan: Hlavně se z toho nepo…

Tento článek vyšel v časopise SNOW 159 (říjen 2025).

Honzo, zastihla jsem tě v Chile – připravuješ se tedy po úspěšné loňské sezóně, která tě zavedla až na finále Světového poháru v Sun Valley, opět s německým týmem?
Jo, jo, jsme tu zase společně a stejně jako loni začínáme takovým prvním větším soustředěním. Momentálně máme blok zaměřený víc na rychlostky, předtím jsme měli pár jiných, orientovaných hlavně na obřák nebo slalom.

Co jsi tedy už v rámci letní přípravy všechno stihnul absolvovat? Jak to, že jsi nazul i slalomky?
Před Jižní Amerikou jsme měli takové rozjíždění v hale a tam se těžko vystaví něco jiného než obřák nebo právě slalom. Spíš jsme jezdili nějaké paralely v obřákových brankách na slalomkách, prostě se do toho zase dostat. Jasně, je to pár let, co jsem ještě i slalom jezdil, ale teď už na to nemám tolik času. Moje koncentrace je na rychlostních disciplínách. Obřák je pochopitelně důležitý kvůli technice, ale v nejtočivější disciplíně mě fanoušci neuvidí. To bylo fakt jen o tom dát si pár obloučků na úvod, než jsme odletěli do Chile.

Když ještě na chvilku odhlédneme od zasněžených kopců, jak vypadaly tvoje prázdniny?
Léto mě baví, je to pro mě prostor k odpočinku. V mém případě jde samozřejmě o aktivní relax. Mám moc rád pohyb ve všech jeho formách, takže od toho se odvíjela i tahle část roku – byla plná vodních sportů, lezení, nechybělo kolo… Jasně, pak jsem pochopitelně musel zařadit hodně tréninku v posilovně, dost času jsem trávil v Olymp Centru sportu Ministerstva vnitra. Tam je i fyzio, takže když něco zabolí, dá se to rychle vyřešit. Byl to takový klasický mix, a když se teď ohlédnu zpět, můžu říct: „Jo, celkově jsem připravenej.“

Radost po 20. místě ze slavného klání SP ve Val Gardeně

Je fakt, že pověst velkého sportovního nadšence tě předchází. Pověz mi, máš nějaké místo, co tě zaujalo a třeba bys návštěvu doporučil i našim čtenářům?
Na dovče jsem byl dva týdny na Gran Canarii a dost se mi tam líbilo. Jak právě úplně nedokážu někde jenom tak ležet, tak jsem se zabavil celou řadou aktivit a sportů. Ten malý ostrůvek mě naprosto nadchnul, protože se dal projet celý na motorce, pak jsem každý večer hrával beachvolejbal s takovou partou na pláži, plaval jsem a hodně surfoval, což mám taky docela rád. Program jsem bral podle toho, jak byl zrovna čas a energie, a tam bylo ideální, že ta škála byla pestrá. Ale jo, občas jsem si na chvilku i lehnul na pláži. Fakt mám rád podobně akční způsob dovolené na hezkém místě, většinou u moře. Takže to bylo mých dvanáct dní na Kanárech a pak už jsem pospíchal na trénink. Poštěstilo se mi pak ještě strávit týden v Řecku, to bylo už napůl v tréninkovém režimu, tudíž dopoledne jsem chodil do posilky nebo na atleťák a odpoledne jsem si to užíval na kitesurfu, to mi taky bezvadně sedlo.

V uplynulém ročníku jsi udělal značný progres, díky spolupráci s německými reprezentanty máš zázemí velkého týmu. V čem ty sám vnímáš tohle propojení jako žádoucí?
Rozhodně jsem moc spokojený. Tento navázaný kontakt mi velice pomohl s tréninky, v životě bych si nedokázal jako sólista domluvit to samé. Už jen to, že můžeme vyjet jako skupina do Chile před závodní sezónou a strávit tam několik týdnů… Nebo pak do Copper Mountain poletíme rovněž v předstihu, takže na místě ještě stihneme potrénovat, případně i něco v říjnu v Evropě. Ty možnosti se nyní hledají úplně jinak, než když jsem jezdil všude sám. V Česku jsem bohužel jediný ve svěťáku na rychlostky, takže jednak byla potíž s organizací tréninku, a taky na psychiku to bylo horší, když jsem ani neměl s kým si pak pokecat.

Posouvá tě tedy i to, že tvoje bezprostřední okolí doznalo výrazných změn?
Když mám teď špatný den, mám okolo lidi, se kterými to můžu pořešit. Prostě i takové rutinní odpolední tréninky zaměřené hodně na fyzičku jsou příjemnější ve velké skupině, kdy se hecujete navzájem. Výhodou taky je, že v týmu má každý pouze jednu svou vlastní úlohu. Můj servisák se tak teď může čistě starat o materiál a nemusí řešit vaření a další věci. Já se zase můžu soustředit jen na lyžování. Počkám si na telefonát, kdy mám kam jet, a nemusím zařizovat cestu, ubytování… Tady máme k dispozici osm trenérů, to znamená úplně jinou zpětnou vazbu, když jen mně se věnují například dva. Předtím jsme každý museli zastávat víc rolí a pak nezbývalo tolik času ani energie na samotné lyžování.

Součástí posunu kvality celkového Honzova zázemí je bezesporu i spolupráce Svazu lyžařů s firmou Invelt, která zajišťuje mobilitu našich nejlepších

Takže i po vztahové stránce ve vašem týmu všechno šlape jako hodinky? Jaké to vlastně bylo, nakráčet do party, jejíž součástí je mimo jiné dvojnásobný medailista z mistrovství světa Romed Baumann, který bude letos ve svěťáku kroutit neskutečnou dvacátou kompletní sezónu?
Tohle vyšlo úplně fantasticky, přijali mě skvěle. Předtím jsem si o těch klucích kolikrát říkal, jací asi jsou, jestli se s nimi vůbec dá jen tak normálně bavit. Trochu jsem se obával, aby se nechovali nadřazeně nebo tak něco. Ovšem jsou to totálně v pohodě lidi, a ačkoliv by nemuseli, nedělají u mě žádné rozdíly. Prostě mě vzali jako jednoho z týmu, podporujeme se vzájemně a jsme rádi, když kdokoliv z nás má úspěch.

Nadcházející sezóna přinese kromě zavedených tratí i dvě novinky. Jednu jsi nastínil, to bude Copper Mountain, ta druhá Livigno. Zjišťoval jsi, co tě tam čeká?
Nejde momentálně říct, že bychom to už nějak usilovně řešili. Ale jasně že to v hlavách máme, ten začátek asi ještě o kus víc. V Copper Mountain jsem měl možnost loni trénovat a celkem mi to šlo, tak se tam znovu těším, docela jsem si to oblíbil. Po Vánocích bývalo klasicky Bormio, což je hodně brutální sjezd, teď nás místo něj čeká super-G v Livignu. Očekávám, že to postaví pravděpodobně někde na levé straně na Mottolinu. Tam je pěkné poježdění i by mohlo svítit sluníčko, ne jako to šero v prosinci na Stelviu. Nicméně momentálně je všechno v teoretické rovině, uvidíme, kde se to skutečně odehraje. No a ať to dopadne jakkoliv, je to jen jeden závod.

Když si vzpomeneš na minulou sezónu, co pro tebe byly takové top momenty, kdy sis to fakt prožil, byly tam emoce?
Asi bych začal u loňského Chile nebo i jarní testování bylo moc příjemnou fází. Šel jsem do sezóny bez nějakých velkých očekávání, bavil se tréninky a celkově procesem a to mě oproti předchozím ročníkům naplňovalo. Když se ohlédnu, celá ta cesta byla neuvěřitelně pohodová, nejednalo se o bezhlavou honbu za výsledky, mělo to úplně jinou atmosféru. Co se závodů týče, tak rozhodně Beaver Creek byla bomba. Zajel jsem tehdy relativně dobře tréninky, což ale ještě nezaručuje kvalitní finální výsledek. Jenže tady se mi hned zkraje povedlo jedenácté a dvanácté místo. Bylo fakt krásné, přijet do cíle s vysokým startovním číslem a vědět, že se mi povedlo přetavit výkonnost do ostrého závodu. Vzpomínám i na první Kitzbühel, kde jsem si dokonce vršek s Mausefalle a Karussellem mohl neplánovaně sjet dvakrát, když mě prvně zastavila žlutá vlajka. Celkově měla sezóna dobré flow, jeli jsme jako parta z jedné štace na druhou… Najednou to bylo daleko příjemnější a já nekončil úplně vyždímaný – dal jsem si týden oraz a pak ještě měsíc testoval lyže.

Portrét s novým oficiálním partnerem
pro sezónu 2025/26 SanaClis na přilbě

Přemýšlíš nad letošním ročníkem víc, jelikož je olympijský? Pojede se na Stelviu v Bormiu, sjezdovce, které se přezdívá „Bestie“ a posledně byla zrovna dost ostrá...
Asi je samozřejmé, že se to do myšlenek promítá, je tam jiný ohlas zvenčí, mediální tlak, víc se o nás všichni zajímají. Na Českém olympijském výboru jsme připravovali některé věci předem, ovšem v hlavě to beru spíše jako normální sezónu. Koncentruji se na Světový pohár, chci se udržet ve třicítce, ještě lépe ve dvacítce a rád bych se opět podíval na finále. To znamená být znovu do pětadvacátého místa v disciplíně a věřím, že to může klapnout ve sjezdu i v super-G. Samozřejmě – olympiáda bude highlight, svátek sportu. Ale letos jsme v únoru měli také prestižní akci, světový šampionát. Proto to vnímám jako další velký závod v únoru, kde budu chtít předvést, co ve mně je. Hlavně se z toho neposrat. Ale já měl odjakživa tyhle akce rád, ať šlo o Youth Olympic Games, Olympiádu dětí a mládeže, nebo Univerziádu. Nerad mluvím o výsledcích předem, ale když to bude top patnáct, budu spokojený.
Ještě k tomu Bormiu, nerad bych, aby to vyznělo, jako že to je nějaká trať, co nesnáším. Jen ten loňský ročník, to byl brutální závod. I tak jsem se však na ty podmínky dokázal nastavit, a sice jsem spadnul, ale když si vezmu vše komplet včetně tréninků, tak jsem byl ve finále se svými jízdami docela spokojený. Bral jsem to prostě jako takovou speciální challenge. Nelze tedy říct, že Stelvio nemám rád, jen ho vnímám jako těžký závod. Když se navíc sejde načasování na prosinec, je to jeden z nejnáročnějších týdnů, co v roce máme. Jenže pak je tu rok 2019, kdy jsem tam v kombinaci bral devatenácté místo. V prosinci v Bormiu bývá problém se světlem, ovšem olympiáda se jede až v únoru, tak mě napadlo, že by to mohlo být lepší. Proto to beru pozitivně a vážně se těším. Samozřejmě, Cortina d’Ampezzo by byla o něčem jiném, ale tohle bude taky hezké.

Myslíš tedy, že by „Bestie“ mohla v únoru méně kousat?
Doufám, že by mohla být přece jen trochu hodnější. V prosinci, jak jsou nejkratší dny, tak bývá na trati hodně špatná viditelnost, ale v únoru se třeba sluníčko trochu posune. Taky mi přijde, že bude sníh trochu jiný. V prosinci ho je ještě málo, prolévá se to vodou a pak bývá sjezdovka dost na hraně, právě i samotnou úpravou ze strany organizátorů. Jinak sama o sobě není zas až tak těžká, pokud by byl sníh normální. A to je zase další aspekt – každý se svůj svah snaží něčím udělat těžší, než jsou ty ostatní, aby z toho byla zajímavá podívaná. Vlastně s dobrou preparací by to byl takový hezký italský kopec.

Jednou z klíčových pasáží bývá traverz Carcentina, tam je hodně náročné udržet správnou, dostatečně vysokou stopu. A moc přátelský mi tedy nepřijde...
Jo, tak ten traverz fakt stojí za to. Je obtížné ho upravit, aby byl rovný, bývá to taková roleta. Ovšem znovu – je otázka, jakou roli hraje skutečnost, že tam závodíme v prosinci, když je tam ještě málo sněhu. Nadto do toho v té době často naprší, pak to zmrzne… Jak to pořadatelé mají ve zvyku prolít pořádně vodou, ztvrdne Carcentina na šutr a potom je to hodně klepavé. Hezký pro nás naopak bývá začátek, kdy se záhy dostaneme do vysokých rychlostí, tam to má hodně potenciál. Následuje pak levotočivá zatáčka hodně na pravou nohu a tam je to obtížné udržet. Je tam pravidelně led a zachovat na něm dostatečnou rychlost, to je výzva, jak to navíc drncá. Krásný naopak je skok San Pietro, letí se daleko, přičemž není nijak technicky náročný. Stačí když jediný z těch náročných faktorů odpadne – a to se v netradičním termínu stát může – a rázem se budeme bavit o úplně jiném závodu. Připravuji se pochopitelně na všechno, aby když mě něco překvapí, tak to bylo pouze mile.

Letošní letní příprava v Chile

Nakousli jsme mediální tlak. Veřejnost už si jednoduše zvykla, že umíš zajet dobře. Jak s tím pracuješ? Řešíš i psychickou přípravu?
Když jedu, tak se nesnažím na závodech bojovat přímo proti někomu a mířit za konkrétním výsledkem, ale prostě předvést to, na co zrovna mám. Nějak to mám uvnitř nastavené na tu danou jízdu, a tím se mi daří se lyžováním stále i bavit. Nemyslím na žádné jiné věci okolo – jako kolikátý dojedu – spíš to beru v takovémto osobním pojetí. Proto nerad předjímám výsledky; protože pak si řeknu, že chci být do desítky, skončím jedenáctý a budu leda zklamaný, přičemž ale možná zároveň zrovna předvedu dobrou jízdu. Tím si hlavu zatěžovat nechci. Jasně, jsem sportovec, každý závod jedu s tím, že chci vyhrát. No a loni už tam třeba padla osmička! Takže doufám, že pětka nebo dokonce bedna někdy vyjde. Byl by to sen, ale základ je v samotné jízdě, mít svoje flow a stres i tlak dát stranou.

K profesionálním sportovcům dnes neodmyslitelně patří sociální sítě. Jaký k nim máš vztah? Svět před časem obletělo tvoje video z Kvitfjellu, kde jsi z pádu přešel do salta, narovnal se zpátky na nohy a s úklonou odjel… Vždyť tobě se tehdy podařilo zaujmout i Lindsey Vonn!
Zpětně si myslím, že mediálně pro mě bylo skoro lepší tenkrát v Kvitfjellu takhle spadnout, než kdybych dojel někde na čtyřicátém místě, kam jsem měl namířeno… Tohle mělo rozhodně úspěch. (smích) Co se sítí týče, mám je relativně rád. Jsem v tomhle směru takový hračička a hodně mě baví technologie. Rodiče mi přibližně před deseti lety koupili první GoPro a mě to hrozně chytlo, teď používám i drony. Hodně to u mě je o momentální náladě, takže mě to třeba měsíc strašně baví, já sypu na sítě příběhy… No a pak třeba přijde měsíc, kdy vůbec nemám na nic náladu a spíš se potřebuju soustředit čistě na lyžování. Když to chci dělat kvalitně, je to časově náročné, obzvlášť když fotím pomocí dronů. Ale třeba dneska jsem si tu zrovna ještě asi hodinu a půl po tréninku natáčel.

Slavný pád v Kviftjelu. Bezprostředně poté, co se mu podařilo zastavit setrvačnost těla, ještě ani neklesl zvířený sníh, následoval kotoul dozadu s náskokem na lyže a elegantní odjezd…

Faktem je, že dneska už jsou sociální sítě de facto považované za oficiální komunikační kanál veřejně známých osobností...
Jo, ty „socky“ už jsou opravdu bohužel natolik velkou měrou propojené se sportem, že je nezbytné je mít pořád na zřeteli. Jde i o sponzory, kteří samozřejmě chtějí být vidět, v tomto směru k nim logicky máme povinnosti, které musíme plnit, i když jsou třeba myšlenky zrovna jinde. Spíš jsem ale vážně takový nadšenec. Nejsem pochopitelně žádný PR profesionál, ale myslím, že se mi daří, aby příspěvky vypadaly dobře. Do budoucna ještě budu muset na něčem zapracovat, ale je to prostě součást mojí profese. Zdá se mi, že to dobře funguje třeba u Ester, ta si taky dělá sítě sama a lidi tu autenticitu dovedou ocenit.

Před letošní sezónou přišly některé novinky, konkrétně zákaz karbonových chráničů holení nebo povinnost nosit spodní vrstvu odolnou proti proříznutí od hrany lyže. Jak se k těmto nařízením stavíš?
Neprořez beru jako fajn věc, stejně jako airbag. Ten mi loni při pádu ve sjezdu v Bormiu bouchnul a bylo relativně fajn do toho spadnout, jinak by ten náraz nebyl nic příjemného. Potom, co se ve Wengenu vážně zranil Aleksander Kilde, jsem také celý loňský rok dobrovolně používal neproříznutelné kalhoty. Teď už je máme ve skříni všichni, regule jsou přísnější, musejí být speciálně certifikované. Myslím, že když to může trochu přispět k naší bezpečnosti, je to namístě. Samozřejmě, to prádlo se chová trochu jinak, jde poznat, že je kvůli speciálním vláknům takové tužší. Ale je to vcelku v pohodě materiál a beru to jako užitečnou pomůcku. Co se týče karbonových chráničů, já sám jsem je nikdy pořádně nevyužil. Zkusil jsem to, jasně, jenže můj styl ježdění je, řekněme, víc o citu, mám rád, když cítím odezvu z kolen a neneslo to v mém případě ovoce. Karbonové chrániče na mě byly příliš agresivní a nezžil jsem se s nimi. A pak jsou tu ovšem lidi jako Christof Innerhofer, kterému to sedlo, a za tři měsíce s nimi závodil.

Karbonové chrániče holení používal třeba Marco Odermatt nebo Cyprien Sarrazin. Právě Francouzův pád loni v Bormiu hodně rozproudil diskuzi o tom, že jde o nebezpečnou součást výbavy, která by měla být minimálně omezena...
Existuje hodně variant výztuží, někdy jsou třeba součástí lyžáku či vnitřní botičky a na to se pak zákaz nejspíš vztahovat nebude. Jak jsem sám říkal, mně to nikdy nesedlo, tak úplně nemůžu posoudit, jak moc je to agresivní. Ale pak si pustíš videa, jak se to chová, když lyžař zabere, a vidíš, že tě to prostě nepustí. To je koneckonců i pád Cypriena Sarrazina v Bormiu, kdy se kvůli enormnímu přenosu síly z karbonového chrániče holeně lyže chytla do hran a držela. Přesně kvůli té karbonové výztuži šla zkrátka lyže do oblouku a točila, byť on už to chtěl vypustit, ovšem nešlo s tím hnout. Jak lyže zatáčela pořád dál, tak posléze došlo k těžkému pádu. Nemůžu ale říct, že bych na tuto regulaci měl jasný názor, spíš mi přijde, že je to každého věc. Ta situace v Bormiu byla samozřejmě vážná, nicméně asi nelze říct, zda to bylo čistě kvůli karbonovému chrániči. Jsou kluci, co se s nimi dovedou dobře popasovat a nejspíš někdo stejně rychle vymyslí, jak to obejít. To je prostě vývoj.

Sezóna bude opět ve znamení comebacku některých velikánů – Marcel Hirscher znovu trénuje na sněhu a Lindsey Vonn si jde za svým snem rozloučit se s kariérou pod Tofanou, což jí zdraví při mistrovství světa v roce 2021 odepřelo. Jaké to je potkat se na stejných závodech s legendami, které jsi sledoval jako malý?
Vidíš to, Lindsey dneska vedle nás zrovna trénovala. Vypadá to, že jí to jezdí, řekl bych, že bude dobře připravená. Za mě je skvělé, když se tito závodníci do svěťáku vrací a stále to mají v sobě. Ostatně nejde popřít, že to láká i diváky, a tím si náš sport dělá velkou reklamu. Když jsem byl mladší, tak zrovna Marcela jsem sledoval hodně, to bylo přibližně v době, kdy jsem přecházel do juniorů. Tak uvidím, jestli se s ním potkám na svahu, možná ještě před Vánoci ten obřák v Copperu by byla šance… Každopádně tenhle vývoj je za mě hezký. Vrací se teď i Max Franz na lyžích Van Deer po zranění, loni byl velkým tématem comeback Lucase Braathena za Brazílii. A vlastně i to, že Marcel teď jezdí za Holandsko, může zase přitáhnout další fanoušky k lyžování.

„Beaver Creek byla bomba!“ Hned zkraje sezóny se Zabymu povedlo jedenácté a dvanácté místo. „Bylo fakt krásné, přijet do cíle s vysokým startovním číslem jen těsně za desítkou.“