Bylo to obyčejné sobotní odpoledne v Harrachově. Malý areál, jeden kopec, jeden vlek, žádná anonymní korporace. Lidé sedí venku, odpočívají, čekají na kamarády. A pak přijede rolba. Stroj, který má váhu menšího domu, řidičský výhled jako tank a toleranci k chybám blízkou nule. Řidič couvá. Nevidí. Najede. Osmnáctiletá dívka končí v bezvědomí.

Zbytek známe ze zpráv: 1,8 promile. Svařák. Lítost. Vysvětlování. A především exploze veřejného mínění.

Na první pohled je to jednoduchý příběh. Opilý člověk řídil těžkou techniku a zranil jiného. Tečka. Jenže to, co z něj dělá zajímavý – a znepokojivý – případ, není samotná nehoda. Je to všechno kolem.

Začne to slovníkem. „Trošku svařáčku.“ Tato věta se v diskuzi vrací jako refrén. Ne proto, že by někoho skutečně zajímalo, kolik deci vína se vejde do hrnku, ale proto, že v ní je obsažen celý český vztah k alkoholu: bagatelizace, folklór, úsměvná normalizace. Alkohol jako okolnost, ne jako příčina. Jako kulisa práce, ne její diskvalifikace.

Pokračuje to právními kličkami. Nebyla to pozemní komunikace. Nebylo to auto. Nebyl to úmysl. Nebyla to pracovní doba. Tady se diskuse láme do technikálií, které mají jediné zadání: rozmělnit odpovědnost. Neříct „nebyla vina“, ale „vina není tak jasná“. Neříct „byla to chyba“, ale „mohlo se to stát i střízlivému“.

A pak je tu třetí vrstva: sociální závist a třídní hněv. Majitel areálu. Podnikatel. Ten určitě „vyklouzne“. Ten má právníky. Ten je chráněný. Proti tomu stojí anonymní dívka – bezejmenná, pasivní, bez hlasu. Najednou nejde o bezpečnost na svahu, ale o obecnou nedůvěru ve spravedlnost. O pocit, že pravidla platí jinak pro někoho, kdo „něco vlastní“.

A mezi tím vším se ztrácí to podstatné: že šlo o nehodu, která neměla žádný prostor k toleranci. Ne proto, že by někdo chtěl moralizovat, ale proto, že těžká technika a alkohol se nesmí potkat. Nikdy. Ani na horách. Ani „po zavíračce“. Ani „když už tam nikdo neměl být“.

Rolba není auto. To je pravda. Je horší. Má větší mrtvý úhel, větší setrvačnost a menší šanci cokoliv napravit. Právě proto se kolem ní tradičně stavěla nepsaná úcta – podobná té, jakou mají horalové vůči lavinám. Ne proto, že by byly zlé, ale protože jsou neúprosné.

Snad právě tady může ležet morální jádro celého příběhu. Ne v tom, kolik promile je „už moc“. Ne v tom, jestli šlo o trestný čin nebo přestupek. Ale v tom, jak snadno dokážeme přistoupit na vyprázdnění pojmů. Jak snadno přijmeme, že alkohol je „jen svařák“, práce „jen rychlá oprava“ a odpovědnost „jen otázka výkladu“.

Dívka měla štěstí. To zaznívá často. A je to pravda. Ale štěstí není systém. Štěstí není bezpečnostní opatření. A štěstí není argument, že se vlastně nic tak hrozného nestalo.

Tenhle příběh není o Harrachově, není o jednom majiteli, jednom svařáku ani jedné rolbě. Je o kultuře výjimek. O přesvědčení, že když se něco dělá dlouho a „vždycky to tak bylo“, tak to přece nemůže být zásadně špatně. Dokud se to nepokazí.

A když se to pokazí, začneme hledat slova, která to změkčí.

Jenže někdy by stačilo jedno jediné pravidlo, staré, jednoduché a univerzální: Když obsluhuješ stroj, který může zabít, nepiješ. Ne kvůli zákonu. Kvůli lidem kolem sebe. A nakonec i kvůli sobě.

Protože rolba si nepamatuje, že to byl „jen svařáček“. Rolba jede. A fyzika se neptá, kdo je majitel.