Tento článek vyšel v časopise SNOW 160 (listopad 2025).


Potkali jsme se na setkání s médii, které pořádá každoročně Aleksova domovská značka Atomic.

Aleksi, je milé tě vidět zpět, jaký je tvůj aktuální stav?

V prvé řadě jsem rád, že můžu být tady. Před rokem jsem byl ve zcela jiném rozpoložení a smutný, že se neúčastním. Tím víc si užívám být tu zase naplno ve společnosti dalších skvělých sportovců, vidět na vlastní oči, jak se značka vyvíjí… Vždyť jsem členem rodiny Atomic už určitě nějakých patnáct let. Cítím se nyní skvěle. Samozřejmě – stále přede mnou jsou nějaké výzvy a podle mého názoru to tak bude po celou sezónu, ovšem zároveň vnímám vývoj a to mi hodně dává.

Jsou ty pocity dané tím, že na sobě sleduješ pokroky?

Určitě ano. Bez trpělivosti by bylo opravdu obtížné docílit čehokoliv. Mám za sebou těžké časy. Zranění ramene se vleklo, nešlo s tím nic moc dělat, a tak jsem se učil trpělivosti. Hlavou mi táhlo, zda ještě někdy budu v pořádku, zda s tím ramenem budu schopný ještě vůbec někdy něco zvednout… A pak se začal můj stav lepšit, posledních několik měsíců bylo bezvadných, nabilo mě to pozitivitou. Posléze bylo báječné být zase s ostatními na přípravném kempu v Chile. Momentálně jsem silně namotivovaný, což je přesně to, co mi minulé dva roky chybělo.

Máš už v hlavě nějaký časový harmonogram, kdy bys rád zase naskočil do závodů?

Pokud příštích několik týdnů – nebo lépe řečeno měsíců – půjde podle plánu, tak byste mě měli vidět na startu možná už v Copper Mountain, ale daleko spíš až v Beaver Creeku. Copper Mountain mi však stále hlodá v hlavě, ten kopec znám dobře, super-G tam nebude z nejnáročnějších… Ještě uvidíme.

Jaké to bylo, když ses konečně mohl opět postavit na lyže?

Bylo to neskutečné. Myslel jsem, že budu až křičet radostí, měl jsem úplně husí kůži. Zkraje jsem se cítil plný otazníků, jen jsem si tak jezdil volně, abych si na to opět zvykl. Uvažoval jsem o každém centimetru, každém obloučku. Bylo to zajímavé a zase něco nového. Když jste součástí Světového poháru takovou spoustu let jako já, vaše pohyby jsou automatické, nepřemýšlíte nad tím. Já se teď při návratu najednou každým obloučkem snažil hledat odpovědi. Bylo to vážně zvláštní. Pak tam blesklo takové: ‚Wow! Vykroužit zatáčku čistě po hranách je přece tak zatraceně úžasné!‘ To je to, co cítím nadále. Spoustu radosti a velkou vášeň pro lyžování. Ani jsem netušil, že to v sobě mám.

Kvůli tragické nehodě Mattea Franzosa se hodně řeší bezpečnost tréninkových tratí. Co o tom soudíš ty? Jsou dostatečně zajištěné?

Rozhodně jsou chvíle, kdy si přeješ, aby tam byla další síť, další ochranná bariéra. Nehody se stávají, jenže se teď dějí příliš často. Proto je za mě vysoce důležité, aby každý – tím myslím trenéry, závodníky, personál lyžařského střediska, FIS a všechny zainteresované – převzal odpovědnost za to, udělat náš sport bezpečnějším. V praxi se odehrává vše velice rychle, čas na trénink je třeba od sedmi do desíti, tým dojede na místo, trenéři stavějí trať ještě za tmy, my si ji prohlédneme a už se jede. Není čas ztrácet čas. A tohle je jedna z věcí, která představuje potenciální problém pro naši bezpečnost. Protože pak nemáme čas ani přemýšlet, kde by mohlo nastat nebezpečí. A u Mattea to byl přesně ten případ. Proto bychom všichni měli trochu zpomalit, nadechnout se jednou, dvakrát, třikrát – a je jedno, zda jde o slalom, obřák nebo rychlostní disciplíny. Bezpečnost je důležitá. Nechceme přece ztratit to nejcennější.

Co ti pomáhá se správně koncentrovat, než vyrazíš do závodu?

Dobrý trik je právě správné dýchání. S nervozitou pochopitelně nastupuje třeba pocení, zvýší se tlak, žaludek je jako na vodě… Jakmile ale dokážete uklidnit svůj dech, pořádně zhluboka nabrat vzduch do plic, tak to na výše zmíněné pomůže. Vím, zní to banálně, ale ono to tak banální není. Pak se dovedu zaměřit na výkon, soustředit své myšlenky správným směrem a lyžovat rychle.

13. ledna 2024 přišel den, který zlomil úspěšný seriál Aleksandera Aamodta Kildeho. Nyní celý lyžařský svět čeká, jestli se mu po 20 měsících léčby a rehabilitace podaří velký návrat

Můžeš už o sobě v tuto chvíli říct, že jsi stoprocentně v pořádku?

Nejsem a už nikdy ani nebudu. Je to jako s nabouraným autem – to také odvezete do servisu, aby ho opravili, ale už nikdy to nebude to samé auto jako před nehodou. Stejně je to s mou nohou. Ale vím, že pořád umím docílit, aby to auto jelo super rychle. Jinak mohu sportovat prakticky normálně, nelimituje mě to. Možná tam jen není taková síla, ovšem je jen otázkou času, kdy se ukáže, zda může být moje noha stále ještě velmi rychlá. A já doufám, že je, jsem přesvědčený, že mi bude sloužit až do okamžiku, kdy se rozhodnu ukončit kariéru. Především je nyní vše mnohem lepší, než jsem čekal. Trvalo to dlouho, musely se uzdravit nejen svaly, ale také nervy, a ty si žádají spoustu času. Teď pracuji na tom, abych opět nabral sílu. To je docela oříšek, řez byl hluboký a já stále cítím následky při některých pohybech, jako třeba když mám skočit do strany. Nicméně na lyžích to podle všeho funguje normálně.

Jaký je stav tvého ramene? Tam se hodně vlekly potíže...

To je problém a důvod, proč říkám, že to se mnou není stoprocentní. Asi byste řekli, že rameno se na těch lyžích prostě veze tak nějak mimoděk, jenže ona je to velmi důležitá část těla. Cítíte ho v brankách, při dopadu po skoku, když jdete dopředu do sjezdového postoje. Když jsem ale trénoval v Chile, byl tam progres z pozice, kdy mi šlo těžko držet krok s ostatními, po fázi, kdy jsem si konečně připadal jako plnohodnotný člen týmu. Je neuvěřitelné sledovat, jak se tělo umí učit. A to je také možná důvod, proč jsem zase na lyžích – protože se umím adaptovat na nové podmínky. To je nakonec možná důležitější než být stoprocentně fit. Protože tělo je fantastický mechanismus, co tohle umožní. A to říkám, ačkoliv nedám stále ruku pořádně nahoru. Je potřeba se zkrátka přizpůsobit novým podmínkám. Před úrazem jsem měl dojem, že jsem neporazitelný, vlastně až nezničitelný, a pak jsem se při pádu ve Wengenu zničil.

Co ti pomáhalo udržet se v těch měsících, kdy jsi nemohl lyžovat, mentálně v pohodě?

Trpělivost, přijetí mého stavu tak, jak byl, odhodlání pracovat na sobě tak, aby bylo lépe. Snažil jsem se nemalovat si v hlavě černé scénáře, jak je to s mým ramenem špatné. To by ničemu nepomohlo. Ale logicky tam byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to je šílené a já to všechno nenávidím. Hledal jsem způsoby, jak svou situaci učinit snesitelnější. Pomáhala mi podpora mého týmu, pochopení, které se mi z jejich strany dostávalo. Ovšemže byly i okamžiky, kdy mě přepadly chmury a já si říkal: ‚Zvládnu to? Chci to vůbec?‘ Ale pak jsem se vždy ohlédl za svou kariérou a došlo mi, že je pro mě důležité dostat se zpět. Člověk se naučí věci vnitřně přijmout tak, jak jsou, a to je i cenná vlastnost do života.

Byl jsi pryč řadu měsíců. Je po technologické stránce něco, co tě překvapilo?

Ano a je to velmi dobrá otázka. Atomic znám velmi dobře, společně jsme vybojovali celou řadu úspěchů. Když jsem závodil, bral jsem lyže přirozeně vlastně za takovou další část svého těla. Pak najednou proběhlo dvacet měsíců, kdy jsem byl bez lyží, dost jsem se musel učit znovu. Celkově si musím zase na některé věci zvyknout, k tomu tam proběhl nějaký vývoj, bude to hodně o nastavení. Vyhovuje mi ovšem, že tady jsou vývojáři v úzkém styku s námi sportovci a můžeme leccos ovlivnit. Komunikujeme z očí do očí, z takové spolupráce pak mám radost. Tak společně doopravdy dovedeme vytvářet modely, co skvěle fungují. Jsem zvědavý, jaké to pro mě bude tuhle sezónu, až budu zase závodit na atomikách.

Vrátit se, být zase konkurenceschopný… Jsou to velké mety, kterých chceš dosáhnout. Změnil se třeba nějak i tvůj přístup k lyžování?

To bych neřekl, spíš bych opět zdůraznil, že se změnila ta motivace. Když jsem byl mimo, postrádal jsem ten pocit být s ostatními na cestě ze závodu na závod, chybělo mi napětí z bojů o medaile i úplné maličkosti. Pak je nepopsatelné, jaké to je, když už nemusíte sedět doma a nastoupíte cestu zpět.

Měl jsi vůbec nějaké pochybnosti?

Ano, při cestě, kterou mám ze sebou, se jim nešlo ubránit. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to prostě nebude fungovat. Převážila ale vášeň pro sport, touha se vrátit mezi ostatní a pocit, že ještě nejsem hotový, že jsem dosud nenapsal tečku za svým příběhem. Uvědomuji si však, že se může samozřejmě pořád stát, že v závodě zjistím, že mám mentální blok, který mi brání v cestě. A pokud to přijde, budu se s tím muset vyrovnat a vyřešit to. To nezjistím, dokud to pořádně nezkusím.

Hodně se teď v souvislosti s bezpečností mluvilo také o zákazu karbonových chráničů holení, jenž platí od nové sezóny. Ten se od některých závodníků dočkal silné kritiky. Jak to vidíš ty?

Téma bezpečnosti skloňujeme stále dokola a FIS musí podnikat nějaké kroky, tohle je jeden z nich. Sám jsem tyto chrániče nikdy nepoužíval, a jak jsem byl dvacet měsíců mimo, tak pro mě vlastně byla novinka, že závodníci s něčím takovým jezdí. Osobně mi přijde, že by to možná bezpečnost chtělo uchopit komplexněji, a nejen prostřednictvím zákazů. Nicméně svým způsobem to může být dobrý start.

S Mikaelou jste na sebe velmi napojení – jak náročné je pro vás v závodní den koncentrovat se jen sami na sebe a nemyslet na druhého?

Je to náš způsob života, kdy jeden druhého maximálně respektujeme. Nemohu na ni ale myslet ve chvíli, kdy jedu Kitzbühel. Sice bych možná i tak dokázal vyhrát, ovšem taky bych se mohl nepěkně vysekat, jelikož sjezd je v prvé řadě o naprostém soustředění. A to vlastně souvisí opět i s bezpečností – koncentrovat se a být stoprocentně duchem přítomný v daném okamžiku, to je základ bezpečnosti.


Převážně nevážně aneb střípky z Atomic Media Day:

Kdyby ses měl popsat ve třech slovech – jaký jsi?
Šťastný, trpělivý a občas praštěný.

Měl jsi nějaký lyžařský idol, když jsi vyrůstal?
Ano, bylo jich víc. Jmenoval bych rád alespoň Aksela Lunda Svindala a Kjetila Jansruda.

Jaký je tvůj oblíbený závod?
Top tři jsou Beaver Creek, Kvitfjell a Val Gardena. A vzhledem k prostředí samozřejmě i další klasiky – Kitzbühel, Wengen.

Máš před závodem svůj rituál?
Mám spíš takovou rutinu, jak se zahřát a zkoncentrovat. Ale určitě to není o tom, že bych potřeboval mít třeba svoje speciální závodní ponožky.

Bez čeho se nevydáš na cesty?
Vždycky si s sebou vozím své povlečení, protože ve světě nikdy nevíte, co na pokoji dostanete.

Kdybys nebyl lyžařem, co by byla tvá vysněná profese?
Opravdu rád něco buduji, takže možná inženýr. Pocházím z rodiny s mnoha inženýry. Ale také se hodně zajímám o to, jak funguje tělo, takže možná i fyzioterapeut.

Kdo je větší nerd, když přijde na lyžařské vybavení?
Těžko říct, já i Mikaela jsme oba velice precizní, ale každý z nás přistupuje k vyladění lyží trochu jinak.

Kdo by déle vydržel v džungli – ty, nebo Mikaela?
To bych byl já. Mikaela je sice tvrdá holka, ale vydržet řadu dní bez sprchy, to by se jí nelíbilo.