Tento článek vyšel v časopise SNOW 163 (únor/březen 2026).


Jaké byly tvé první krůčky na lyžích? Měl jsi v dětství nějaké lyžařské nebo horolezecké idoly?

Myslím, že mi bylo tak deset nebo jedenáct let. Začínal jsem jako běžkař, jako dítě jsem měl spoustu přebytečné energie. Byl jsem hyperaktivní, sedět ve škole mi moc nešlo. Moji rodiče byli oba akademici a umělci – máma historička umění, táta výtvarník, malíř a grafik. Byli velmi otevření a svobodomyslní. Jsem pátý ze šesti dětí, vyrůstali jsme ve velmi svobodném a nezávislém prostředí. Rodiče neměli moc peněz, hlavní důraz naší výchovy byl na hodnoty.

Zapsali mě do běžkařského klubu Hochvogel v Mnichově. Tréninky byly tvrdé, přísné a velmi disciplinované, tlačily člověka na hranu – ale zároveň to bylo moc krásné. Klub má dodnes krásnou horskou chatu Bodenschneidhaus u jezera Tegernsee v Bavorsku, tam jsme každý víkend trénovali. Cesta k chatě vedla do prudkého kopce, kdy jsme museli vystoupat 800 výškových metrů s výbavou a jídlem na celý víkend. Mým největším vzorem tehdy byl hlavní trenér Kurt Dotzler, který byl dlouhá léta světovou špičkou v běhu na lyžích. Nikdy nezapomenu, jak jsem jako dítě hleděl do jeho modrých očí a vnímal, jak je tím sportem úplně pohlcený. Žil jen pro běžecké lyžování a miloval práci s mladými sportovci – velmi disciplinovaným, ale zároveň motivujícím způsobem. Přitahoval nás svou pozitivní energií a nadšením.

Co tě ovlivnilo při výběru profesní dráhy?

Těžko říct. Po střední škole jsem absolvoval vojenskou službu u jednotky Gebirgsjäger – německých horských vojáků. Byl jsem ve speciální skupině s osmi dalšími kluky a v podstatě jsme se věnovali závodnímu skialpinismu. Tehdy jsem si uvědomil, že na to mám talent.

Později jsem několik let studoval v Anglii a Spojených státech a poprvé v životě jsem neměl hory nablízku. V Anglii jsem dokonce upadl do deprese – tehdy jsem si naplno uvědomil, jak moc pro mě znamenají. Pak jsem začal závodit ve skialpinismu a dostal jsem se do německé reprezentace, což byl skvělý zážitek. V té době jsem ale netušil, jak z toho udělat povolání. Nechtěl jsem být horský vůdce, lákalo mě podnikání. Tak jsem se přihlásil do firmy Dynafit. Byla to trefa do černého. Byl jsem jeden z prvních zaměstnanců nové divize, kde jsme nebudovali jen značku, ale rovnou celý trh.

Tvojí hlavní disciplínou je tzv. „speed style“. Kdo s tím přišel a proč?

Vždycky mě fascinovalo dobrodružství. Miloval jsem expedice. Miloval jsem závodění. Miloval jsem posouvat své limity v tvrdém, neúprosném prostředí. Vždycky jsem chtěl poznat své hranice – a překonat je. To byla moje motivace. Přirozeně jsme tedy začali tyhle projekty realizovat v rychlém stylu.

Speed style pro mě má rozhodně hlubší smysl. Za prvé: když jdeš rychle, snižuješ riziko. Proč? Protože v nebezpečném místě trávíš méně času. Na vysoké hory jsme vždy lezli bez kyslíku a bez Šerpů. Naším cílem bylo přenést to, co jsme se naučili v Alpách, do nejvyšších hor světa. Aplikovat „závodní mentalitu“ na horolezectví – ne jako závod, ale jako filozofii.

Cílem bylo také minimalizovat riziko tím, že budeme co nejkratší dobu vystaveni extrémním podmínkám. Namísto tří nebo čtyř dnů ve výšce s výstrojí a stany jsme byli v tzv. „zóně smrti“ jen 18–20 hodin. To znamenalo i to, že jsme potřebovali pouze jeden dobrý den s počasím, ne několik. Samozřejmě jsme se to museli nejdřív naučit. Ze začátku jsme dělali hodně chyb. Ale postupně jsme se zlepšovali.

Řídíš značku Dynafit s ohromným obratem. Jak zvládáš skloubit extrémně náročnou práci a vášeň pro hory? Mám pár klíčových věcí, které mi v tom pomáhají. Za prvé – moje žena mi kryje záda a je mi obrovskou oporou. Starat se o naše tři děti a držet domácnost pohromadě je samo o sobě obrovský výkon. Často se nevidíme týden i déle… Za druhé – mám skvělý tým v práci. To je důležité. Lidé, se kterými pracuji, jsou odpovědní, nezávislí a samostatní. Jsme denně v kontaktu, ale nekontroluju je – můj způsob vedení je důvěra, důvěra v dobré lidi, odborníky, kteří jsou v dané oblasti často lepší než já. Za třetí a možná nejdůležitější – je čas. To jsem se naučil v horách. Všichni máme stejných 24 hodin denně. Každý jsme jiný, ale čas máme jeden. Život je sled miliard rozhodnutí. Každý den se rozhoduješ: vstanu brzo? Půjdu si zacvičit, než začne pracovní den? Já vždycky jdu – říkám těm chvilkám „zlaté hodiny“ před devátou ranní. V zimě bez problémů nastoupám 5 000 až 10 000 výškových metrů týdně, každý den před prací – sedm dní v týdnu, ať jsem kdekoli.

Myslím, že jsem možná jediný člověk na světě, který je zároveň CEO a extrémní horolezec – a má hlubokou zkušenost v obou světech. Dokážu to skloubit tak, že neplýtvám časem, důvěřuju svému týmu a říkám ne všemu, co mě nepřiblíží k mým cílům.

Kdy a kde byla tvoje první expedice do velehor?

Moje první velká expedice mimo Alpy byla v roce 2004 v Peru se Sebastianem Haagem a Julianem Würmserem. Vystoupili jsme na Nevado Huascarán Sur (6 768 m), nejvyšší horu Peru, a sjeli jsme ji. Také jsme sjeli další šestitisícovky: Nevado Chinchey (6 222 m), Nevado Copa Sur (6 188 m) a Nevado Copa Norte (6 173 m).

V roce 2005 jste s Matthiasem Robelem a Sebastianem Haagem vylezli a sjeli čínský Muztag Ata (7 546 m) v rekordním čase…

To byla moje první expedice na sedmitisícovku – přesně před 20 lety, v roce 2005. Na Muztag Atu jsme vystoupili dvakrát. Jednou během aklimatizace a pak znovu ve speed stylu, kdy jsme vytvořili nový rekord: 10 hodin a 40 minut z basecampu na vrchol a zpět.

Ten výstup byl intenzivní i jinak. Potkali jsme dva další horolezce – jeden už byl mrtvý, zmrzlý, druhý sotva žil. Zimprovizovali jsme záchranné saně a snažili se ho zachránit. Ale bohužel tu noc také zemřel. To bylo poprvé, kdy jsem se tak přímo setkal se smrtí. Přesto jsme se tam o pár dní později vrátili a vystoupili na vrchol v rekordním čase.

Rekordní výstup jsem podnikl s Matthiasem Robelem a Sebastianem Haagem. Bohužel, oba už dnes nejsou mezi námi. Matthias, horský vůdce, zemřel při nehodě v horách. Sebastian zahynul v roce 2014 – zasypala ho lavina na Šiša Pangmě, jen 100 metrů pod vrcholem. Byl jsem tehdy přímo vedle něj.

V letech 2006–2009 jsi absolvoval hned několik expedic do nejvyšších hor světa Karákóramu a Himaláje. Můžeš nám k tomu říci něco více?

V roce 2006 jsem společně se Sebastianem Haagem a Luisem Stitzingerem absolvovali naši první úspěšnou expedici na osmitisícovku v Karákóramu - Gašerbrum II. V roce 2007 jsme byli na Manáslu v Nepálu – osmé nejvyšší hoře světa. Zastihla nás šílená sněhová bouře a museli jsme to vzdát. Ten neúspěch nás hodně zasáhl. Možná právě proto jsme v roce 2008 žádnou expedici nepodnikli. Až v roce 2009 jsme se vydali na Broad Peak v Pákistánu – dvanáctou nejvyšší horu světa. Počasí bylo nestabilní a náročné. Na trase bylo hodně lidí a několikrát jsme museli prošlapávat stopu. V C3 jsme se potkali s naší italskou kamarádkou Cristinou Castagna a jejím lezeckým partnerem Giampaolem Casarottem. Cristina byla elitní horolezkyně – měla za sebou několik osmitisícovek bez kyslíku. Nakonec jsme je během výstupu předešli a dostali se až na předvrchol, tzv. „Rocky Summit“ (8 028 m), který je asi o 23 metrů nižší než skutečný vrchol (8 051 m). Hřeben byl ostrý, zasněžený a nebezpečný, s obrovskými převějemi. Naše dohoda byla jasná: po 16 hodinách výstupu se otočíme – neměli jsme stan, spacáky, skoro žádné jídlo a docházela nám voda. Dorazili jsme tedy na předvrchol a podle plánu se otočili.

Cristina a Giampaolo se rozhodli pokračovat. Obdivoval jsem ji a záviděl odvahu. Při sestupu už byl Basti úplně vyčerpaný. Ztratil koordinaci. Lezl po čtyřech a nedokázal pořádně chodit. Měl jsem strach – byli jsme pořád v zóně smrti. Pomohl nám švýcarský horolezec Cedric Hählen – který bohužel později, v roce 2012, zemřel při zimním výstupu na Gašerbrum I –, společně jsme Bastimu uvázali lano, a svedli ho dolů. Pak jsme uviděli něco zvláštního – hnědou čáru ve sněhu. Ukázalo se, že je to krev – Cristinina krev. Spadla z vrcholového hřebene do stěny. Viděli jsme její tělo. Bylo to strašné, spadla přes skalní úseky. Přespali jsme v C3 v jejím stanu, protože Basti už nemohl chodit, a další den se vrátili do základního tábora. Celá ta expedice byla na hraně – fyzicky i psychicky.

V roce 2012 se ti podařilo vystoupit a sjet z vrcholu Manáslu (8 163 m) v Nepálu v rekordním čase… V roce 2010 jsem se na Broad Peak vrátil s Petem Swensonem, hned po závodě Patrouille des Glaciers. Počasí bylo ještě horší než rok předtím. Neměli jsme šanci dojít na vrchol. Pokusil jsem se jít nahoru sám, ale sněhu bylo příliš. Myslím, že ten rok se na vrchol nedostal nikdo. Až v roce 2012 – pět let po neúspěšném pokusu o Manáslu – jsme se rozhodli zkusit to znovu. Během aklimatizace jsme spali ve výšce 6 400 m. Byla hrozná zima. Žádný vítr, jasná obloha, hvězdy – nádhera. Ale nemohli jsme spát. Srdce mi bušilo, byli jsme plní nervozity. Pak ve čtyři ráno jsme slyšeli obrovskou lavinu. K našemu stanu dorazila tlaková vlna. V tu chvíli jsme věděli, že se stalo něco velkého. Ve zkratce – ocitli jsme se uprostřed pravděpodobně největší lavinové tragédie v historii Himálaje. Byli jsme jediní, kdo mohl pomoci. Hodiny jsme kopali a zachraňovali přeživší. Celkem zemřelo jedenáct lidí. Po šesti hodinách konečně přiletěly vrtulníky – v Nepálu velmi vzácné. Shromáždili jsme raněné na jedno místo a předali je záchranářům. Byli jsme naprosto vyčerpaní – fyzicky i psychicky. Na to datum, 23. září 2012, nikdy nezapomenu. V Mnichově v ten den začínal Oktoberfest. V základním táboře jsme se později dozvěděli, že všichni, koho jsme vyprostili, přežili – i ti s omrzlinami. Nikdo z nich nepřišel o prsty ani o nohy. Pak přišla velká otázka: zůstat, nebo jít domů? Tábor se rozpadal. Mnoho lidí bylo mrtvých nebo traumatizovaných. Náš tým se rozdělil. Zůstali jsme jen tři: já, Sebastian Haag a Constantin Pade.

O šest dní později, 29. září, jsme v 18:00 vyrazili na výstup v rychlém stylu. Po C3 jsme se rozdělili – každý šel svým tempem. Já po deseti hodinách jako první dorazil na vrcholový hřeben (7 400 m), ale vítr byl brutální. Ve čtyři ráno jsem našel opuštěný stan v C4 a vlezl do něj. Věděl jsem, že v 5:30 vyjde slunce, a v ten moment jsem vyrazil na vrchol. Přesně v 9:00, po 15 hodinách, jsem tam stál. Kamarádů jsem se nedočkal ani po dvou hodinách čekání, tak jsem zapnul lyže a sjel sám. Potkal jsem je níže, otočili to. Společně jsme sjeli dolů. Do základního tábora jsme se vrátili po 23,5 hodinách a hned druhý den ráno vyrazili domů. Otočil jsem se a podíval na Manáslu: „Wow. Včera jsi stál na vrcholu. Už se sem nikdy nemusíš vracet.“

Jedním z tvých nejbližších parťáků byl Sebastian Haag, kdo další?

Sebastian Haag – Basti – byl můj velký přítel a lezecký partner. Skvělý chlap. Jeho ztráta v roce 2014 na Šiša Pangmě během expedice „Double 8“ ve mně zanechala hlubokou jizvu. Chtěli jsme tehdy během sedmi dní vylézt a sjet Šiša Pangmu (8 027 m) a Čo Oju (8 188 m). Bylo neuvěřitelně těžké Bastiho nahradit. Vlastně takového partnera nahradit nelze. Od té doby jsem nového parťáka na osmitisícovky nenašel. I proto jsem pak žádnou velkou expedici dlouho nepodnikl. V těch letech jsem byl většinou sólo. V roce 2019 jsem podnikl rychlostní výstup na Putha Hjunčuli – Dhaulágirí VII (7 246 m) v Nepálu: na vrcholu jsem byl za 6 hodin a zpátky v base campu za 7 hodin 53 minut. Měl jsem s sebou pět přátel, ale každý šel samostatně – oni vyšli z Campu 2, já začínal z base campu.

Během covidových let jsem poznal Prakáše Šerpu, Nepálce. Seznámili jsme se v Rakousku, kde pracoval jako horský vůdce. Sedli jsme si. V roce 2022 jsme spolu vylezli Himlung Himal (7 140 m) v Nepálu. Výstup jsme zvládli rychle: na vrcholu jsme byli za méně než 6 hodin, celkem jsme to zvládli za 9 hodin a 39 minut. Byl to skvělý zážitek a stali se z nás přátelé. O rok později jsme zvládli speed ascent na Čo Oju (8 201 m), šestou nejvyšší horu světa, za 12 hodin a 35 minut z base campu, celá akce trvala 19 hodin. Loni jsme vylezli Spantik zvaný Zlatý vrchol Karákoramu (7 027 m). Z C2 (5 500 m) jsme na vrchol vystoupali za 7 hodin a 30 minut. Jsem opravdu šťastný, že jsme se s Prakášem našli. Díky němu jsem se vrátil k expedicím – miluju hory, ale dělat to sám je nuda. Mám rád tým, partnerství a přátelství.

Co ti hory daly a co ti vzaly?

Hory mi daly hodně – především radost, svobodu, prostor pro osobní růst a energii. Potřebuji je. Nedokázal bych žít bez hor, bez jejich objevování a bez toho, abych se mohl hnát až na své limity. A co mi vzaly? Ano, přišel jsem o mnoho dobrých přátel. Většina lidí, o kterých jsem mluvil – Matthias Robel, Sebastian Haag, Luis Stitzinger, Ueli Steck, Andrea Zambaldi, Cristina Castagna…, všichni zahynuli v horách. Ale nikdy bych neobviňoval hory. Je to naše volba – my se rozhodujeme, že tam půjdeme.

Jaké jsou tvé oblíbené skialpinistické túry v Alpách?

V Německu je moje nejoblíbenější Alpspitze (2 628 m) v Garmischi. Vypadá jako pyramida a stojí hned vedle nejvyšší hory Německa – Zugspitze (2 962 m). Je to neskutečný vrchol – musíš během túry několikrát nandat a sundat pásy. Skvělé lyžování. Byl jsem na něm už víc než 40krát a vždy, když tam jdu, cítím příval energie. Miluju to místo.

Taky miluju pohoří Karwendel – často přezdívané „Malá Kanada“ – které leží mezi Bavorskem a Tyrolskem. Je tam spousta skvělých skialpinistických tras. Oblast kolem Tegernsee je také krásná a plná nádherných vrcholů. Rakousko má nespočet nádherných třítisícovek. Je těžké vybrat jen jednu.

Byl jsi někdy na skialpu v Česku nebo na Slovensku?

Ne přímo za účelem skialpinismu, ale byl jsem tam mnohokrát pracovně. Navštívil jsem Prahu, Brno nebo Tišnov, kde sídlí naše pobočka. Byl jsem i ve Špindlerově Mlýně a Peci pod Sněžkou, kde jsem měl v roce 2022 přednášku na festivalu Skialpujfest. Navštívil jsem také Bratislavu a krásné Vysoké Tatry.

A tvoje nejbližší plány – pracovní i sportovní?

V roce 2005 jsme udělali první rychlostní výstup na Muztag Ata – letos, po 20 letech, jsme se tam vrátili s cílem zkusit překonat vlastní rekord. Ale nepovedlo se to, protože čínská vláda tam spustila honičku na horolezce bez permitu a odnesli to i ti, kdo povolení měli. Poučil jsem se, že si opravdu musíme vážit našeho svobodného a spravedlivého systému, demokracie.

Co se týče práce, čeká mě velká změna. Po 22 letech opustím Dynafit, kde jsem od roku 2003, a vrhám se do podnikání – stanu se spolumajitelem a CEO firmy Lupine, což je firma a technologický lídr v oblasti osvětlení – čelovky, světla na kola…

Máš kromě práce a hor ještě nějaké další koníčky?

Miluju hokej. Od dětství mě ten sport fascinoval: rychlost, tvrdost, intenzita. Bohužel jsem poslední roky moc nehrál. Hodně taky poslouchám audioknihy a podcasty – hlavně biografie podnikatelů, příběhy firem, o burze, o trendech v byznysu. Poslouchám je při běhání, tréninku nebo řízení. Je to superefektivní. Nasávám spoustu znalostí při jiných činnostech. To se stalo mým velkým koníčkem.