Sjezdovky:
Krásné, členité a perfektně upravené. Od jara přibyla velká nádrž
na vodu pro zasněžování a na vrcholu Ogorjelice vyrostla rozhledna nebo
nějaký vysílač či co to bude.
Sněhové podmínky:
Sněhu dostatek, zvlášť po pondělním sněžení, kdy napadlo dobře 30
cm sněhu.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
V provozu dvě šestisedačky a všechny pomy. Na třetí sedačku jsme se
nedostali, takže ani nevím, zda jela. Dvojsedačka stejně jako na jaře
nejela.
Zalidněnost:
Lidí málo, ale od čtvrtka, kdy tam začínal Silvestrovský týden, lidí
dost přibylo, ale pořád bez front. Večer už byla všechna parkoviště
plná k prasknutí.
Občerstvení a aprés-ski:
Občerstvení výborné, bosenská kuchyně je skvělá. Třeba pizzu by se
tam měli Taliáni začít učit dělat. Ten rozdíl je naprosto propastný.
Stejně tak káva. Kdo tomuto nápoji holduje, chybu rozhodně neudělá. Ceny
poloviční než na Západě.
Doprava do střediska a parkování:
Nejhorší je opět doprava. Chorvatsko do Evropy nepatří a už vůbec ne
do té civilizované. Na jejich hranicích cestou tam jsme čekali 5 hodin! Pět
hodin! Na hranici Maďarska a Chorvatska 2 hodiny a na hranici Chorvatska a
Bosny 3 hodiny. Děs, jinak se to popsat nedá. Na zpáteční cestě to bylo
lepší, to trvalo v obou případech jen hodinu.
Taková perlička na chorvatsko-maďarské hranici: Přijeli jsme na hranici
jako 6. auto a když na nás přišla řada po nějakých 20 minutách, tak se
slečna chorvatská pohraničnice z budky zvedla a šla si dát cígo. Žádnej
stres, blbci počkají. Nechala nás stát u okénka pět minut, než
dohulila.