18.01.2025 | Seefeld
- autor: jakublanovkar
- hodnocení:
Začátkem ledna jsem okusil olympijsky nazývaný skiareál Seefeld. Ten se skládá ze čtyř středisek, dvou větších (Rosshütte a Gschwandtkopf) a dvou menších (Birken a Geigenbühel).
Seefeld - recenze z osobní návštěvy střediska (aktuální podmínky, doporučení a zkušenosti)
Možná málokdo tuší, že v běžkařském ráji jménem Seefeld se
nachází i několik lyžařských areálů. Ještě překvapivější je, že
jeden z nich patří v okruhu pár desítek kilometrů k těm větším. Areál
Rosshütte potěší možná některé milovníky kuriozit, ale určitě i
obyčejné sjezdaře. Kuriozitou myslím především složení přepravního
parku - jedna zubačka, dvě velkokapacitní kabiny, jedna dvouúseková
šestisedačka s mezistanicí, dvě obyčejné šestisedačky s bublinou, tři
kotvy a jeden provazový vlek, který pomůže překonat plochou pasáž modré
sjezdovky. Právě kvůli přepravním zařízením putuje z jinak celkem
pěkného lyžování jedna vločka dolů. První tři jmenované totiž
operují v intervalu jízdy jednou za 15 minut, což člověka prakticky
odkazuje na užívání těch ostatních, jelikož málokdy přijedete akorát
včas a ztrácet čas čekáním se nikomu nechce...
Sjezdovky:
Zpočátku pro mne byly lehkým zklamáním i sjezdovky, ale postupem času
jsem si pár z nich oblíbil. Doporučeníhodná je určitě modro-červená
(oficiálně modrá) č. 6b - v první třetině lehce přejezdového
charakteru, ale jinak přehledná a široká dálnice s menšími a prudšími
zlomy. Několikrát v týdnu na ní probíhá i večerní lyžování (18:30 -
21:30), které vám vlastně k poznání nejlepšího svahu v areálu postačí.
Ale pokud chcete vidět víc, přijeďte určitě ve dne jako my. Ještě snad jednou tak široká je jen o něco málo prudší modro-červená č. 2, obsluhovaná taktéž šestisedačkou. Vyplatí se jezdit pouze její horní část od mezistanice LD, ta spodní je o dost užší a prudší.
Alespoň jednou doporučuji navštívit i černou č. 1 (víckrát se sem stejně kvůli nepohodlnému příjezdu bude chtít málokomu), jednak kvůli majestátnímu rozhledu z jinak jen 2 064 m vysokého vrcholu, jednak kvůli parádnímu padáku, který díky nulové zalidněnosti uchová manžestr až do odpoledne. Mínusem je ale malá délka a právě komplikovaný a nepohodlný příjezd - prudkou kotvou, nebo kabinou s intervalem 15 minut, ve které si ani nesednete.
Pěkná je i dlouhá modrá č. 4 (především spodní třetina), vadí ale
plochá část uprostřed a také fakt, že jedna jízda nahoru dolů zabere 30
minut. Nahoru se totiž dostanete jedině zubačkou s intervalem 15 minut a sjet
velmi pozvolnou sjezdovku s lyžařskými začátečníky za 3 minuty také
nelze.
Sněhové podmínky:
Sněhové podmínky zde byly oproti lyžování v sousedních areálech v
předchozích dnech trochu horší. Prašan stále převažoval, ale
především v pravé části areálu se objevila i hlína (sjezdovka č. 6a)
nebo ledovka (sjezdovka č. 9a). Jinak ale byla pokrývka všude dostatečná a
sníh převážně v dobrém stavu. Na mnoha místech se tvořily malé
hromádky, ale o muldy se nejednalo, to spíš mé bolavé nohy už odpoledne
neměly sílu v takovém terénu carvovat.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Šestisedačky mají bublinu, jsou vyhřívané a odpojitelné. Zubačka je
také vlastně solidně rychlým spojením, problémem je její interval a
relativně malá přepravní kapacita. Vnitřek je stejný jako u petřínské
lanovky, takže i při střední zalidněnosti a pozdním příchodu budete
nejspíš stát. Kabina na Seefelder Joch je úplně nová, přesto nepohodlná
- možnost posadit se není žádná a ještě si k ní musíte vyšlápnout po
schodech. Druhá kabina propojující dva vrcholky skiareálu je spíše
vyhlídková, kromě horních cca 300 metrů sjezdovky č. 6a vám žádný
nový svah ani nezpřístupní a nejspíš se zde také neposadíte, svézt se
ale přesto stojí za to. Jízda trvá asi jen pět minut, ale celou trasu
absolvuje lanovka na laně bez jediné podpěry a pod sebou budete moci
pozorovat asi 700 metrů hlubokou propast.
Kotvy jsem
nezkoušel, existují za ně lanovkové (i když někdy ne pohodlnější)
alternativy.
Zalidněnost:
Se zalidněností problém nebyl, nejvíce lyžařů se pohybovalo asi na sjezdovce č. 2, kde se bez problémů rozptýlili. Čekací doby byly nulové, ale například u zubačky je třeba přijít alespoň 3 až 5 minut před odjezdem, abyste se posadili.
Občerstvení a aprés-ski:
Když se odpoledne vyčasilo, rozhodli jsme se zastavit u nějakého
občerstvení a trochu se opálit. Jako první jsme narazili na Murmelebau
Schirmbar u sjezdovky č. 2. V chatě se prodávalo jídlo, ve stanu pití a na
společné terase byl dostatek míst v křeslech i lavicích. Mimo klasiky bylo
k dispozici i několik druhů kebabu, na který jsem dostal chuť. Zvolil jsem
nejlevnější döner za něco málo přes 6 euro v domnění, že bude na malý
hlad stačit tak akorát. Održel jsem ale kebab přetékající masem přes
celý talíř, který opravdu sníst nešlo. Ve
vedeljším stanu je mimochodem v nabídce skvělý točený ledový čaj.
Doprava do střediska a parkování:
Doprava do Seefeldu z Telfsu je bez problému, cesta městem také. Na
značení ale příliš nespoléhejte, raději zadejte cíl do mapy. Parkuje se
v několikapatrovém parkovacím domě, samozřejmě zdarma. Ze všech pater
vede až nahoru ke kase pojízdný pás. Není co vytknout.
Začátkem ledna jsem okusil olympijsky nazývaný skiareál Seefeld. Ten se skládá ze čtyř středisek, dvou větších (Rosshütte a Gschwandtkopf) a dvou menších (Birken a Geigenbühel).
Značka Olympia region na vás v Seefeldu vybafne na každém kroku, jestli je to soutěžení se sousedním Garmischem, kde se OH konaly jen 1x, zato v Seefeldu 2x, heč... No, možná trochu, protože jinak nic extra. Středisko je pospojované z několika kopců, ale pouze předraženou permicí. Konkrétně v Seefel...