Engadin Svatý Mořic - Diavolezza Lagalb aktuální report z 23.03.2023

Sjezdovky:

Stejně jako loni, lyžařský den začínáme na Lagalbu, kde se lyžařům nabízí pouze jediná visutá kabina, i když s parádním převýšením téměř 800 metrů. Letos na parkovišti bylo znatelně více aut a i kabina (loni jsme jezdili i pouze čtyři) byla podstatně naplněnější. A i když letos bylo sněhu podstatně méně než loni, tak překvapivě nabídka sjezdovek byla o něco pestřejší. Objízdná červená č. 23, otočená ke slunci, byla sice zase zavřená, ale páteřní červená č. 21 i černá č. 22 byly otevřené a špičkově upravené. A to tak, že i když černá má být nejprudší sjezdovkou v Engadinu, tak se to po ní dalo velmi bezpečně a vcelku rychle "pálit" dolů.

Obě sjezdovky se navzájem proplétají, takže při sjezdech lze kombinovat několik variant a snad kromě spodní přímé prudké části černé je především střední část areálu členitý a zábavný, kdy se střídají široké přehledné a optimálně prudké carvingové pasáže s částmi, které jsou zatáčkovité, užší a přitom stále velmi rychlé. Na Lagalbu dáváme pět jízd, kdy při té poslední se do areálu již valí velké množství návštěvníků přijíždějících spojovací sjezdovkou z Diavolezzy, takže kabina jezdí už naprosto plná a její takt se z běžných 10 minut (ideální pro lepší lyžaře, který tak stihne bez velkého čekání dole každou druhou) zkracuje na minut asi 7, tzn. jezdí nahoru dolů tak rychle, jak jen to lze.

My se v té chvíli přesunujeme autem o pár set metrů níže ke spodní stanici kabiny na Diavolezzu, která nabízí sjezdovky v průměru mírnějšího sklonu a nižší náročnosti než Lagalb. Parkoviště zde je zaplněno tak z jedné třetiny. A na rozdíl od minulého roku, kdy jsme si tu vystáli frontu s několika sty dalších lyžařů, letos jedeme nahoru hned první, naprosto poloprázdnou kabinou. Z nějakého důvodu se na rozdíl od loňského roku většina lidí mezitím přesunula na Lagalb.

I nahoře je na sjezdovkách polomrtvo, protože tak 3/4 lidí posedá na vrcholu v restauraci nebo jen tak na slunci. Přehledná červeno-modrá dálnice ve vysokohorském žlabu, obsluhovaná rychlou čtverkou, je tak skoro prázdná. Během odpoledne si několikrát sjíždím až dolů ke kabině a na této dlouhé sjezdovce vždy potkávám tak do deseti lidí maximálně. Otevřená je pouze páteřní červená včetně několika (ale ne všech) subvariant, černá je zřejmě kvůli nedostatku sněhu zavřená celá. Dole je otevřena i spojka na Lagalb. Pozor, ta je jen jednosměrná. Nevím, zda se pak dá dolů na Diavolezzu nějak "dobruslit" po běžkařských tratích, ale nejjednodušší je asi se ten kousek svézt autobusem.

Na Diavolezze pohodově lyžujeme na obou skoro prázdných svazích celé odpoledne, než se vrcholový kotel dostane do stínu skal. Pak na závěr, protože je to cestou do svatého Mořice, ještě využíváme možností skipasu, a vyjíždíme si na pozemní lanovkou na Muottas Muragl (běžná zpáteční jízdenka je za 47 CHF), odkud je v zapadajícím slunci nádherný výhled na celou oblast - Celerinu, Svatý Mořic i jezera nad ním, a hlavně na horské masivy včetně dominantní Piz Bernina.

Sněhové podmínky:

Letošní zimu bídné, což lze vidět i na fotkách v porovnání s loňskými. Ale zde to alespoň vypadalo jako v zimě i dole, zatímco o pár set metrů níže v hlavním údolí již těžce úřaduje jaro a zelená tráva. Naštěstí na sjezdovkách bylo vše v pořádku, dokonce jich bylo otevřených více než loni. A úprava všech byla naprosto prvotřídní, nikde jsme nenarazili na fleky nebo kamínky. A i když teploty ve výšce 3 000 stoupaly až někde k šesti stupňům, nejvyšší pasáže sjezdovek krásně držely.

A i když ty nižší pasáže výrazně měkly, tak minimální počet lyžařů je nedokázal nijak výrazně rozjezdit, takže i když se pak odpoledne jednalo o čistě jarní lyžování v mokrém sněhu, tak terén byl stále rovný, bez jakýchkoliv muld, a dalo se to pořád valit naplno.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Cenou za parádní vysokohorské lyžování na poloprázdných sjezdovkách s nadstandardním převýšením je bohužel lyžařská kvalita přepravních zařízení. Lagalb obsluhuje pouze visutá kabina. Na Diavolezze je sice i vrcholová rychlá čtyřsedačka, ale ta jen okolo jedné nepříliš dlouhé sjezdovky, která se může brzo omrzet. Zajímavé a extra dlouhé svižné svahy až dolů bohužel také zdoláte jen pomocí visuté kabiny (s běžným taktem jízdy 20 minut). Takže nohy a fyzička zde neustálým stáním dostanou solidně zabrat. I na tyto areály lze zakoupit mimo celoplošných skipasů pouze skipas lokální, ale rozdíl v ceně je naprosto zanedbatelný. Ceny jsou zde navíc plovoucí a obecně odpovídající věhlasu a cenové úrovni Svatého Mořice.

Zalidněnost:

Minimální až téměř nulová, často jsme byli na sjezdovce skoro sami. V odpoledních hodinách vozil velký vagón na Diavolezzu, který má kapacitu 100 lidí, nahoru běžně 10 až 20 lyžařů. Tentokrát ovšem se z nějakého důvodu nahrnulo v poledne výrazně více lidí na Lagalb, kde je kabina menší, ale i tam to pak znamená možná teoretické maximum 500 lyžařů za hodinu na dvě zhruba tříkilometrové sjezdovky.

Občerstvení a aprés-ski:

Na danou oblast, která leží bokem zájmu většiny lyžařů, naprosto dostatečná nabídka občerstvení v obou částech areálu nahoře ve konečných stanicích kabinových lanovek, s bonusem unikátních výhledů. A na Lagalbu i dole.

Doprava do střediska a parkování:

Tak jako i mnohé jiné areály v Engadinu, doprava na Diavolezzu a Lagalb je naprosto příkladná. V rámci skipasu je možné využít bezplatnou dopravu červenými vláčky Rhétské dráhy nebo zde dojet modrými autobusy, které propojují Svatý Mořic se všemi okolními lyžařskými areály. Pokud jedete autem, tak oba areály leží přímo vedle hlavní silnice a teď po sezoně jsou parkoviště u obou více než dostatečná. A navíc, na rozdíl od Corviglie nebo Corvatsch, zdarma.