Samnaun / Silvretta Arena

Samnaun / Silvretta Arena - lyžování

Mezi lyžařskými velikány východních Alp sice není rakousko-švýcarská Silvretta Arena tím největším, zato pravděpodobně nejmodernějším a s jednoznačně nejdelší a nejspolehlivější lyžařskou sezónou. Ať přijedete v prosinci nebo v dubnu, můžete se prakticky spolehnout na provoz všech hlavních lanovek, „zimní“ atmosféru i čilý ruch. Klidnější branou do dokonale vybudovaného lyžařského světa je právě švýcarská vesnička Samnaun.

V monstrózní Silvretta Areně se těžko hledá parametr, v němž by nebyla alpským premiantem – od rozlohy a pestrosti přes infrastrukturu až po sněhovou jistotu. Je to prostě místo, které zasytí, ba snad dokonce udáví i toho nejhladovějšího lyžaře. Dokonalá lyžařská dimenze na Zemi, možná až příliš. Každopádně lyžařské terény jsou ve vysokohorské pustině mezi švýcarským Samnaun a rakouským Ischglem líbivé – široké, přehledné a dobře propojené, s až marnotratným výběrem sjezdovek ve všech obtížnostech. Na dně kotlin se rozlévají modravé pláně, k nimž z okolních hřebenů padají pohodové i sportovnější červené magistrály, okořeněné i mnoha černými stěnami. Lyžaři je zkolonizován každý svah, což na jednu stranu činí arénu náramně kompaktní s minimem hluchých přejezdů, na druhou stranu ale velmi hustě zasíťovanou lanovkami. Jestliže se třeba na Idalpu, hlavním lyžařském náměstí nad Ischglem, setkává devět lanovek, z nichž šest se navzájem kříží, nemáte už úplně pocit, že jste v alpské přírodě, ale spíš ve virtuálním lyžařském matrixu.

Sjezdovky vyplňují několik vysokohorských kotlin – ty nejstrmější padají z hraničních, bezmála třítisícových vrcholů Greitspitz (2 872 m) a Palinkopf (2 864 m) a dále z více než dvouapůltisícového Pardatschgratu (2 624 m) nad Ischglem, typické rekreační dálnice zase proudí na obě strany z hraničních sedel Idjoch (2 760 m) a Viderjoch (2 732 m). Na švýcarské straně arény jsou tratě pohodovější, modro-červené, místy příjemně zvlněné, zato je jich méně než na rakouské, kde je naopak více červených a černých, celkově však rušnějších. Jen málo sjezdovek klesá pod 2 000 m n. m., prakticky pouze sjezdy do údolního Ischglu.
I když vysoká koncentrace tratí spolu s hyperkapacitními lanovkami vytváří „továrenský“ dojem, najdou se i romantičtější zákoutí – kromě švýcarské Alp Belly (2 380 m) třeba výletní červená trať dlouhým údolím Velilltal do Ischglu. Naopak nedávno nově zpřístupněný vrcholek Piz Val Gronda (2 812 m) s rovněž výletní červenou sjezdovkou je za slunečného počasí hojně dobýván, romantičtější je až sjezd volným terénem za hranice areálu k horské chatě Heidelberger Hütte. Milým výletem jsou i dlouhé červené sjezdy Duty-Free zpět do Samnaun, které střídají příjemné jezdivé pasáže s odpočinkovými, dojezd však mají plochý. V případě Laretu ani nekončí u lanovky, nýbrž u stanice skibusu.

Jako v rajské zahradě si budou dopřávat milovníci upravených a poctivě černých tratí, překonávajících 500 a více výškových metrů. Hned několik se jich řítí z centrálního vrcholku Greitspitz, a to drobnými kaňonky, podél skal i po širé pláni. Velmi výživné jsou také poměrně přehledné černé tratě s dlouhými přímými úseky pod Höllspitze. Nefalšované dálnice s příjemně plochým dojezdem pak padají ze sousedního Palinkopfu. Po parádní „černošce“ se svezete i z Pardatschgratu směrem k Ischglu, navíc zčásti už v lesním porostu, přívětivém i v horším počasí. A to ještě nemluvě o doprovodných červených variantách těchto tratí. V takovém počtu jako v Silvretta Areně se ryze sportovní tratě nescházejí snad v žádném jiném východoalpském areálu.

Přepravní park je moderní, efektivní a mimořádně kapacitní, přitom „lyžařsky bezbariérový“ – kromě přístupových lanovek z údolí arénu pročesávají výhradně sedačkové lanovky, většinou kapotované, odpadá tedy neustále zouvání lyží do kabinek, které jsou „vymožeností“ mnoha dnešních moderních areálů. Na hlavních křižovatkách – Alp Tridě a Idalpu – se ovšem kvůli velkému počtu stanic lanovek možná napoprvé netrefíte tam, kam chcete.

Čím se Silvretta Arena vymyká poměrům ve východních Alpách, je sezóna od konce listopadu do začátku května, a to nikoliv s „propagačním“ provozem pár sjezdovek po několik týdnů. Typicky se v první den sezóny rozjedou všechny hlavní lanovky a třetina až polovina sjezdovek, na jaře se běžně končí s třemi čtvrtinami stále sjízdných tratí. Zárukou sezóny je přitom kromě polohy většiny tratí nad 2 000 m n. m. samozřejmě supervýkonný zasněžovací systém s 1 200 děly, instalovaný prakticky podél každé tratě.

Přeshraniční aréna otevírá pokličky jak rakouské, tak švýcarské kuchyně – tedy od knedlíčkových polévek přes řízky a palačinkové trhance až po „bramborákové“ rösti. Na švýcarské straně najdete jak moderní a kapacitní restaurace (Alp Trida Sattel, Salaas), tak tradičnější (Alp Trida) a útulnější (Alp Bella). Co potěší, že lze vždy platit i v eurech, a to ve výhodném směnném kurzu a s vrácením zpět opět v eurech.

Euro-poloha samnaunského areálu se příznivě projevuje i v ceně skipasu, která je stanovena v eurech, a není tedy „dotčena“ vysokým kurzem švýcarského franku. Paradoxně tak monumentální Silvretta Arena prodává jeden z nejlevnějších skipasů ve Švýcarsku, ačkoliv z nejdražších v Rakousku.

Zatímco Ischgl je vyhlášenou „pařírnou“ Rakouska, Samnaun je klidnější horská vesnička s hotely převážně vyšší kategorie, kde snad jediný apres-ski bar duní na dojezdu návratové sjezdovky v osadě Dorf. Hlavní přístupová cesta šplhá serpentinami od rakouského Pfundsu v údolí Inntal, naopak úzká silnička s mnoha těsnými tunely ze švýcarské Martiny je obtížněji průjezdná a také lavinově ohroženější. Právě chybějící přístup ze Švýcarska byl důvodem, proč má Samnaun statut bezcelní zóny s levnými pohonnými hmotami, tvrdým alkoholem, tabákem či kosmetikou.

První obyvatelé přišli do Samnaun už před tisíci lety z Engadinu, když hledali horské pastviny pro dobytek. Až do r. 1800 se tu mluvilo výhradně rétorománsky, což připomínají jména osad i hor. Jediné spojení se světem představovali horská sedla směrem do Engadinu, do údolí Paznaun nebo do dnešního Pfundsu. Díky obchodu s Tyrolskem začaly být v 17. století stezky frekventovanější, a došlo tak i k jazykovému promísení. Dodnes se tak zde mluví tyrolsko-bavorským dialektem, rétorománština už počátkem 20. století zanikla. Po sjednocení švýcarských cel v r. 1848 však přestal být obchod s Tyrolskem lukrativní, a samnaunští obyvatelé tím ztratili významnou část příjmů, nehledě na to, že vše dovážené se jim značně prodražilo. Až v r. 1892 bylo vyhověno jejich žádosti, aby území kolem Samnaun bylo vyňato ze švýcarského celního prostoru. Po stavbě silnice ze švýcarského území (r. 1912) měla být bezcelní zóna zrušena, nakonec se tak ale nestalo. Status bezcelní zóny byl naposledy ohrožen v 90. letech, ale i kvůli konkurenci nedalekého Livigna zachován. Na rozdíl od Livigna, kde se nevybírá ani DPH, však Samnaun odvádí do státní kasy „paušální daně“.