Aprica

Aprica - lyžování

V době své největší slávy Apricy byla celá louka za městem jedním velkým lyžařským cvičištěm s jedním vlekem vedle druhého, z nichž jsou dodnes patrné pozůstatky. A ačkoliv si Aprica stále zachovává tvář „ideálního“ střediska pro začátečníky, ve skutečnosti je lyžařsky dostatečně univerzální i pro zdatnější, tedy vlastně pro celou rodinu.

Cvičná louka je dnes v Aprice už „jen“ jedna, a to na východní straně letoviska – stále však patří k největším a nejoblíbenějším v milánském regionu. Svah je jednak velmi jemně sklonově odstupňovaný, jednak je vybaven vším od pojízdných koberců přes dětskou pomičku až po sedačkovou lanovku, takže začátečníci tu mohou bez nucených přesunů absolvovat všechny své lyžařské pokroky, než se vydají na „velkou“ sjezdovku. Pro nejmenší je v dětském parku i dráha pro snowtubing, rovnováhu si mohou hravou formou cvičit na lyžařských „odrážedlech“. Výuková zóna přiléhá přímo k hotelové zástavbě, což znamená absolutní pohodlí bez časových ztrát i pro ubytované rodiny s malými dětmi. Jedním krátkým přejezdem je cvičná zóna propojená jak s centrální lokalitou Palabione, tak s Baradellem a její „supermodrou“ panoramatickou sjezdovkou o délce úctyhodných 6 km.

Celý lyžařský terén Apricy se rozprostírá de facto na jediném, severně orientovaném svahu, ovšem rozčleněném do tří lokalit, které jsou vzájemně velmi dobře propojené vrchem i spodem. Nástupní stanice lanovek jsou v pěší dostupnosti z celého městečka, pochod k nim ale může ulehčit i celodenně pendlující skibus. Ačkoliv jednotvárně vyhlížející a z větší části zalesněný svah zrovna neslibuje nevídanou rozmanitost, každá z lokalit má svůj poměrně výrazný charakter.
Baradello je jednoznačně nejpřívětivějším svahem pro méně zdatné, kteří jej šněrují po velmi mírné, přehledné a místy až překvapivě široké sjezdovce, zejména s ohledem na to, že je „vysoustružena“ do svahu v mnoha serpentinách. Přímo po spádnici z Baradella ovšem míří i poměrně strmé a velkoryse široké sjezdovky, jež několikrát lehkou Superpanoramicu protínají. Baradello je zároveň nejpohodlněji obsloužené – moderní, rychlou a krytou 4sedačkou s mezistanicí (jen pro nástup).
Palabione je centrální a zároveň největší svah, jehož dominantou je „náměstí“ širokých červených sjezdovek „schladmingského“ typu, obsloužených bohužel pomaloučkou nekrytou 4sedačkou, jíž místní děti přezdívají „freddovia“ (ve volném překladu „zmrzačka“ místo „sedačka“). Z města je Palabione dobře přístupné klasickou 6místnou kabinkou. Nad tímto „náměstím“ je ještě jedno lyžařské patro s vlekem, který vystupuje z lesa do kamenité horské pustiny, jež je oproti jednotvárnému lesu jednak krajinovým zpestřením, jednak poskytuje trochu prostoru i pro „výlet“ mimo sjezdovku. Zpět do centra Apricy z Palabione lesem stékají dvě lehčí červené sjezdovky, místy klikaté a se strmějším dojezdem.
Magnolta, situovaná na západním konci střediska, je nejklidnějším svahem se dvěma zcela rozdílnými tvářemi – nahoře přívětivou v podobě velmi milé a vyhlídkové modré sjezdovky, směrem do údolí pak jde o tvář soustředěně sportovní, neboť trasu přístupové kabinkové lanovky přímo kopíruje dlouhá černá sjezdovka v podstatě bez odpočinkových míst. Jako výletní vyhlídková sjezdovka se dá využít i vrchní propojka mezi Palabione a Magnoltou. Magnoltu zpřístupňuje rovněž 6místná kabinka, ovšem mnohem staršího data, je pomalejší a stísněnější, a nahoře na ni navazuje stařičká 2sedačka.
Zcela bezproblémové jsou vrchní přejezdy mezi jednotlivými lokalitami, ty spodní jsou celkově plošší, ale „průjezdnosti“ areálu velmi pomáhají.

Velké prosté restaurace, pizzerie i malé útulnější chatky se na sjezdovkách vyskytují v dostatečné koncentraci – velmi milá je nová, ale v tradičním stylu postavená Baita Alpe Magnolta s krbem. Typickým místním předkrmem je sciatt – obalované smažené sýrové koule, v nichž nechybí ani špetka grappy a piva. Oběd můžete spláchnout nejen grappou, ale i brauliem, místním bylinkovým likérem, vzdáleně příbuzným becherovce.
Dole v Aprice je nečekaným překvapením irská hospoda Keller se svérázným majitelem, poctivou výzdobou i hudbou a samozřejmě pivem. Volný čas lze v Aprice využít i k bruslení – ledová plocha se nachází přímo v městečku.

Pod nástupními stanicemi lanovek se nacházejí malá bezplatná parkoviště, ubytovaní hosté je však vesměs nepotřebují – dojdou pěšky nebo si počkají na skibus.

Tradiční italské hosty Apricy v posledních 10 až 15 letech nahradili čeští a čím dál více i polští – středisko tak zvláště v některých týdnech sezóny může působit, jako bychom tento jinak ryze italský kout Lombardie anektovali. Typické jsou dvojjazyčné (italské, české) nápisy, což v kombinaci s přirozenou italskou snahou každému porozumět prakticky boří jazykovou bariéru – Italové sice umí jen trochu anglicky, Češi zase jen málo italsky, ale všichni se bez problémů domluví. Zatímco jednomu se bude tento kulturně-jazykový rozměr Apricy zajídat, jinému přijde „zdomácnělá Itálie“ naopak velmi vhod – a tak mezi českými štamgasty jsou i tací, kteří za 20 let od objevení Apricy nevynechali jedinou sezónu. Značným lákadlem jsou samozřejmě také až neuvěřitelně nízké ceny skipasů a pobytů, zvláště v mimosezóně.