Val Thorens

Val Thorens - lyžování

Údolí Belleville, a vlastně celé Tří údolí, oblast Tarentaise a francouzské Alpy vůbec, jsou od přírody neuvěřitelně dobře obdařeny lyžařsky příhodnými terény – sjezdovky nebo freeridové lajny se dají vést prakticky kudykoliv, a to ve sněhově požehnané výšce vysoko nad 2 000 m n. m.

Masiv Vanoise, v němž se Val Thorens nachází, je rozlehlý, členitý, zároveň však prakticky bez nepřístupných roklin nebo skalních stěn – je to vysokohorská pustina, jakási „měsíční krajina“, ovšem s ideálními lyžařskými parametry. A ve Val Thorens i v celých Třech údolích tohoto „daru“ využili, jak to jen šlo – zdejších 600 km propojených sjezdovek nemá na světě obdoby, přinejmenším ne s tak hustou sítí lanovek a sjezdovek, které tu tvoří v podstatě spojité lyžařské území, ve kterém je jen minimum čistě „tranzitních“ lanovek nebo zdlouhavých přejezdů. Ať už lyžujete v jednom údolí či okolo jednoho střediska, nebo podnikáte výlety přes hřebeny do sousedních údolí, prakticky nepřetržitě lyžujete.
Val Thorens leží na konci vysokohorského údolí Bellevile, v jehož nižší části leží Les Menuires (1 800 m) a stylové St. Martin de Bellevile (1 400 m).

Sjezdovky jsou přirozeně proměnlivé, zatáčí, mění sklon, zužují se či rozšiřují a jakoby splývají s okolním terénem – nebývají extrémně široké ani „nudně“ zplanýrované a téměř vždy se větví ve vícero variant. Překvapivě nejsou ani příliš strmé a náročné – drtivá většina klesá více či méně „červeně“ nebo „namodrale“.
Lyžařský kotel se rozevírá jako amfiteátr kolem Val Thorens: dlouhé červené tratě stékají podél páteřních lanovek Peclet, Thorens či Grand Fond. Vrcholem, skutečným i pomyslným, je třítisícový Cime Caron se dvěma členitými sjezdovkami se 700m převýšením (obě se střídavě upravují), zpřístupněné obří visutou kabinou. V oblasti za Caronem leží další kotel s dlouhými, středně náročnými tratěmi a dlouhou přibližovací kabinkou ze „čtvrtého“ údolí – z Orelle.

Přírodní sněhové podmínky ve Val Thorens stále ještě obvykle stačí k tomu, aby se dalo lyžovat i bez technické pomoci, takže na sjezdovkách se během dne „nevyškrábe“ žádná zmrzlá či ledová deska. Leží na nich jen sníh a sníh, který v těchto výškách vydrží „prašanovitý“ po značnou část zimy. Ovšem začne-li se sypat, neumí přestat. Návětrný efekt francouzských Alp dokáže v těchto výškách načechrat sněhovou peřinu o metr za den, k tomu typicky silně fouká a nízká oblačnost se postará o „neviditelné“ kontury kvůli difúznímu světlu. Provoz areálu se při nepříznivém počasí může smrsknout na pár lanovek v blízkosti resortu, a ještě se to několikrát za den změní. Ostatně většina lyžařů ve sněhové vánici sezná, že lákavější než lyžování je počkat v teple na zítra. Nebo pozítří.

Francouzské lanovky bývají zřídka luxusní s vyhřívanými sedáky a bublinou, nicméně přesto jsou prakticky všechny ve Třech údolích moderního typu – tedy odpojitelné, ať už s kabinkami, nebo sedačkami. Nemívají však vysokou opěrku hlavy, ani měkké polstrování nebo bublinu, naopak sedačky bývají „proděravělé“ s otvory v zádové opěrce, a to kvůli větší stabilitě ve větru. Není ani zvykem lanovky na noc garážovat. Zvláště u starších kabinek se dají postrádat pohodlnější „lavičky“ nebo klid a ticho při jízdě přes kladky, o „obouchaném“ interiéru stanic nemluvě. Kdo si sem přijede vychutnávat hlavně jízdu dolů, nemá si ovšem nač stěžovat. Lanovkový park sice nepůsobí tak luxusně, jako ve východnější části Alp, je ovšem ohromně kapacitní a výjezd lanovkami je rychlý, s pohodlným nástupem i výstupem.

Val Thorens je více méně typickým lyžařským „sídlištěm“ s vysokými budovami, mezi nimiž se prohánějí lyžaři. Parkovacích ploch je, jak tomu na sídlištích bývá, omezeně a z velké části jsou „vyhnané“ na okraj resortu. Ty v pěší vzdálenosti od hotelových a apartmánových budov jsou značně drahé (počítejte s desítkami eur za den), ty levnější zase dostupné jen skibusem. Skibusy si ale zaslouží pochvalu – jezdí po celém resortu často a bezplatně.

Uprostřed resortu je „obchodní centrum“ s krámečky, sámoškami, restauracemi, bufety a fast-foody – jako ve městě. Na oběd se tak můžete zastavit v horské chatě na sjezdovce anebo si třeba v pasáži „obchoďáku“, samozřejmě přístupného na lyžích, koupit obloženou bagetu. Večeře už se ve Francii neodbývá, o čemž svědčí i nutnost rezervovat si stůl předem. Kdo má rád maso, nechť zamíří do restaurace Steak House Club 72, kde si masa může ještě před objednávkou prohlédnout v syrovém stavu. Závěrem na prohlídce „defilují“ i dezerty.

Val Thorens je světové unikum s ohledem na dokonalost lyžařské „přírody“, ve které se nachází. A spolu s francouzským způsobem pojetí lyžování je to unikum na druhou. V deníku lyžařského výletníka by jeho návštěva neměla chybět, i když vzdálenost i cena pobytu v „ráji“ je pochopitelnou bariérou.