Místo toho se rozjelo obdivování borců WC v extrémních okamžicích kontaktu tyče/branky a „rozbory“ jejich techniky (ano, i já jsem k tomu maličko přihodil). Tohle imo není dobrá cesta. My bychom se tady neměli vztahovat k Millerovi, Jankovi a Hirscherovi, nýbrž k technicky čisté úhledné neexcesivní jízdě – viz jak jsem nadhodil tu Vreni (hned po konci kariéry šla do Schweizer demotýmu a to byla pastva pro oči!).
Jízdě, kde v cestě nestojí klacek, kde není třeba projet zároháky, o jakých se nám ani nesní (spousta z nás by sotva zajela na slalomce oblouky, jaké Freddy Nyberg krájel na R 27, a to by ještě musel být kopec mírnější). Jízdě rychlostmi, kdy my vlajeme jako nudle v bandasce. V provedení borců specificky trénovaných na sílu i v oblasti blízko maximálních rozsahů, kteří odjezdí 250 dnů na sněhu a strečujou 360. Kteří tak mohou ony základní pohyby, definované ve standardních karteziánských rovinách, jež jsou jim i nám společné (taky jsem zmiňoval v tom příspěvku), provádět v odlišném načasování, intenzitě, rychlosti, rozsahu. Kteří je v reálu závodu nebo tréninku realizují s jinými momenty sil vnějších a reagují tak na ně i námi nedosažitelným nasazení sil vnitřních. Atd.
Takže v okamžiku, kdy mě (kéžby, houby, samozřejmě myslím Janku a spol.) zatáčka nutí zahranit na maximum, tím se mi dostane zadek skoro na sníh, nemůžu/e se u tyče (GS, SG) poskládat jinak než s Vorseitbeuge (úklon s předklonem), to prostě tělo nedovolí, čistý úklon do strany v rovině frontální y je omezený. Tím se také osa kyčelních kloubů v rovině transverzální z musí dostat do natočení souhlasného s „uhýbajícími“ rameny, byť v menším rozsahu.
Jedinou možností, jak zachovat přibližně frontální postavení (osa kyčlí, ramen a podle APUL i kolen kolmá na podélnou osu lyží), je smířit se k menším odklonem-angulací. To lze tam, kde není potřeba drastické změny směru na malém prostoru a kde vysoká rychlost takový odvážný náklon udrží. Tedy především v SG a DH. Takový oblouk jsem taky s ironií komentoval dříve.
Zatahovat vnitřní je poměrně moderní prvek, daný možností a potřebou zahranit a zatížit i vnitřní lyži, který konvenuje s moderním v zásadě frontálním postavením. Logicky frontálním, neboť se už kvůli přinucení lyží zatáčet nemusíme kroutit jako kdysi. Ovšem až na výjimky, viz ti závodníci. Kvůli botě to ale v oblouku moc nejde, a tak se podle toho, „kolik mám pod sebou prostoru“ (na prudkém svahu a při větším náklonu míň) určitému předsunutí horní lyže taky nevyhnu (já i Janka), což od určité míry pokrčení nohy a předsunutí lyže opět vyvolá reakci i v postavení kyčlí (kdežto na placce můžu jezdit i slabé „telemarky“, rád si s tím hraju).
Při zahájení oblouku by tak měl být u vnitřní nohy převažující tlak do přední části chodidla s tím, že pak se vynuceně stěhuje k patě, ale měl bych tomu zasouváním spíš bránit. Naopak u vnější je při zahájení tlak cca mírně za středem chodidla (asi Stevensův tlak do opěrky), protože se ještě dostávám dopředu z ukončení předchozího oblouku, které, jak se dneska shodujeme (viz jarní diskuse Interski) plynule přechází do zahájení dalšího. Tady, jak já to chápu a mám i taknějak vyzkoušené, je strašně důležité jít jakoby dopředu (viz kippen, Ondra Novák o tom bude psát ve Snow) a přitom by mi neměla ta vnější zůstat vzadu, takže si ji aktivně „hlídám“ a podle okolností „přitlačuju“ tak, že tlak jde asi tak lehounce před střed chodidla, možná i do prostředka. Průběžně si tak hlídám a reguluju (jasně, spíš ten Janka) vzájemné postavení příslušných partií.
Podle okolností (potřeba zatočit, zkrátit oblouk, lyže méně zatáčivé) můžu zesílit zatáčecí impuls vědomým „dotlačováním“ boků do kolma na lyže (nezapomeňme, jsem v oblouku, vnitřní noha pokrčená a lyže vynuceně předsunutá). Není to „rotace“, přes podélnou osu lyží se v ose z nedostanu. (Stejně tak není vynucené postavení boků „protirotací“, protože vědomě nerotuju, abych vytvořil nějaký impuls a reakci na něj, to bývalo kdysi.) Vidím to tak, že místo pro tento pohyb je tam a tehdy, když je vůbec proveditelný (ani pružný mladý přítel Janka, ani kočka Lins prošoupávající u tyče kombinézu na zadku v takovém poskládání svých segmentů tenhle pohyb neudělají) a když je potřebný, žádoucí. Což není vždy a všude. Lze si ho také představit na celé škále intenzity.
Trochu specifické je to ve SL, protože je jede do tyče, „skrz“ ni, bez vyhýbání obřákové brance. I tam jsou zároháky a zadek nedaleko sněhu (některé 13m branky už mají dost společného s GS obloukem), ale jede se víc frontálně: podle údajů Trainerakademie 2000 je odchylka osy boků od osy lyží do 10º, ramen do 20º. Na současných lyžích možná i menší? (Extrémem byl Byggmark.)
Existuje zajímavá situace, kdy se jedou zároháky na vytýčené trati, ale přitom nestojí v cestě žádná tyč, nýbrž jenom bóje. Ano, FIC Carving Cup. Přesto se tam podle okolností oblouku s protirotací a velkým odklonem v oblouku setkáváme, takže nejde jen o vyhnutí tyči, nýbrž v těchto případech pravděpodobně o optimální způsob zatočení (roli ovšem také mohou hrát závodní návyky, všichni dobří borci jsou ex-racers se zažitou technikou).
Postulovat vzájemní postavení os boků, ramenou a lyží jako „furt kolmo“ a „žádná protirotace“ nepovažuju za šťastné, ale k formě Taháku jsem se už vyjádřil.
Pro spravedlnost musím dodat, že jsou i jiné názory. Zde v diskusi ho vyslovil Martin47, já přidám citaci od Harba (counteracting = protirotace): „Counteracting is the movement that turns the upper body or torso away from the turning direction of the skis. This movement is critical in all skiing, without it you have no power to release and you may end up with rotation in your skiing that causes you to use excessive upper body movements. Most skiers don't counteract and if they do, they don't do it knowingly. Most instructors don't realize the importance of counteracting and don't teach it.“ A doporučuje ve vedení oblouku pupek nebo zip bundy směrovat na botu vnější nohy.
Netroufám si radit, co by měli dělat s boky Janka a Lindsey. Ale řekl bych, že přibližně frontální tendence je pro běžné lyžování až do sportovní úrovně vhodnou možností. A těm, kdo dostanou zadek ke sněhu, radit snad nebudeme.
Tak to alespoň vidím já, ale můžu se mýlit jako v životě už nejednou.
P.S. Stevens = australské příjmení Milana Trnky.