Kavárnou si před pětatřiceti lety splnila své přání. Tehdy v pouhých dvaadvaceti vyhrála vše, co se dalo, a tak si svérázná horalka dala roční pauzu, vzala si amatérského fotbalistu Herberta Mosera a pustila se do stavby kavárny v rodné vísce. Říká se, že jí došly peníze, asi si psychicky odpočinula, a tak se bez větší přípravy vrátila – a začala skoro ihned zase vyhrávat. V sedmadvaceti skončila s olympijským zlatem a takovou hromadou pohárů a medailí, že by na ně skoro potřebovala přístavek.

Stala se z ní spokojená a usedlá paní domu. Lyžovala málo a nevyhledávala ani sleziny bývalých kolegyň. Když už to muselo být, nechala se na opravdu velkou slávu odvézt a zase přivézt zpět. Zkrátka si svoje odlyžovala jako mladá a pak už malosvětsky relaxovala.

V takovém dobrém rozmaru jsem ji navštívil koncem 90. let. Rafinovaně jsem na ni vyrukoval se starým lyžařským časopisem Biorama a to ji rozněžnilo. Návštěva se rychle překlopila do neskutečně veselého a kamarádského pokecu, jako kdybychom se znali od mládí. I s typickým tykáním. „Annamirl“ totiž v životě vykala snad jenom panu faráři. Možná prezidentovi. Tomu rakouskému, aby bylo jasno, protože lyžařskému, třikrát staršímu Marcu Hodlerovi, jako náctiletá suverénně tykala. Vždyť to znáte, Jarda Jágr…

„Půjdeme spolu až vlas náš pokryje moudrého stáří jíní,“ zpívá se v jedné staré baladě. Bohužel jim taková cesta nebyla dopřána. Herbert v lednu 2008 zemřel. Dcera, kterou jsem poznal jako školačku, o lyžování ani o rodinný podnik zájem neměla a Annemarie asi chtěla z místa tolika vzpomínek pryč.

Takže nyní sice najdete i vitrínu s poháry a medailemi, ale OLYMPIA Café Restaurant Bar, tento kosmopolitně a bezpohlavně nazvaný podnik, už Annemarie nemá.

A já se budu muset podívat, kde mám její podepsanou autobiografii.