Zdá se, že tam probíhal dost čilý letní ruch: pořádaly se závody a fungovala dokonce letní lyžařská škola. Jezdilo se na upravených půjčovaných lyžích s oplechovanou skluznicí, běžná by na drsném materiálu nevydržela.
Značné bylo tření, takže i při skvostném převýšení 130 m na 300 m délky se muselo startovat z dřevěné nájezdové rampy.

A i tak si dobový prospekt pochvaluje, že lyžování na Pista Barytina „je bezpečné, neboť chyby vedou k poklesu rychlosti, takže pádů je málo“. Žádné velké zatáčení se jistě provádět nedalo, spíš bylo nutné držet se okolo spádnice. Za 6 marek bylo půjčení lyží a deset jízd na jednosedačkové lanovce.

Když se během 60. let rozšířilo letní lyžování na ledovcích, sláva harckého barytového lyžování pohasínala. Skončilo v roce 1969 nebo 1970, ale celou následující dekádu tam nabízeli pro změnu lyžování na trávě.

V této souvislosti mě napadá, že je nejvyšší čas zdokumentovat historii umělohohmotných svahů u nás. Dokud jsou aktéři při paměti a dokumentace k mání. I to je kus lyžařské historie.