Changbai Shan (2 691 m n. m.), sopka z fotografie, která mě inspirovala k návštěvě, se nachází na hranici mezi Čínou a Severní Koreou a Korejci ji považují za posvátnou horu. Kolem jezera se nachází šestnáct vrcholů, z nichž nejvyšší je Baitou Shan (2 744 m n. m.). Je to nejvýše položené místo na východě kontinentu a jezero Tian Chi (Nebeská tůň) je nejvýše položeným kráterovým jezerem na světě. V této oblasti také žije ussurijský tygr, což je skutečnost hodná pozornosti především lyžaře ve volném terénu. To mě navnadilo ještě víc. Teď už zbývalo jenom najít někoho, kdo by do toho šel se mnou. Až o čtyři roky později se dva moji mírně nerozumní švýcarští kamarádi, Christoph Bichsel a Pascal Keller, rozhodli důvěřovat neurčitým povídačkám a vyrazit se mnou do zastrčeného koutu Číny na průzkum hory Changbai Shan a čehokoli dalšího, co by nám čínské lyžování mohlo nabídnout. Mao byl u kormidla vystřídán přibližně na dvacet let Dengem Xiaopingen, a během té doby se Čína proměnila do té míry, že ji dnes někdo, kdo ji navštívil už před časem, v podstatě nepozná. Deng do své země potichoučku přivedl kapitalismus. Od té doby se tato velká země, která si po třicet let hýčkala jedny z nejdogmatičtějších marxistů světa, přestože stále s centrální vládou, vydala zcela jednoznačně směrem na západ.
A co to má vůbec do činění s lyžováním? Celkem dost. Vývoj směrem k tržní ekonomice měl za následek vznik rychle se vyvíjející střední třídy a všeobecné přijetí západních hodnot způsobilo, že lyžování je teď populární skoro jako rýže. Ještě na začátku devadesátých let minulého století v Číně nebyla žádná skutečná lyžařská střediska. Přitom dnes tam je přes 200 menších lyžařských center, a další přibývají každým rokem. Navzdory, nebo naopak kvůli všem změnám z posledních let je Čína stále stejně záhadná a paradoxní jako v minulosti, i když se oblékla do nových šatů. Jeden z čínských paradoxů se dá vztáhnout přímo na lyžování. Tato obrovská země, která má dramatická pohoří skoro ve všech provinciích, je ve skutečnosti pro lyžování nevhodná.
Jižní část země je příliš teplá na to, aby se tam dalo lyžovat v „normální“ nadmořské výšce. V provincii Yunnan jsou jedny z nejúchvatnějších vrcholků v Číně. Kunming, její hlavní město, leží ve výšce 2 000 metrů nad mořem, ale průměrná teplota v lednu dosahuje 20 ºC. Takže abyste si v Yunnanu zalyžovali, musíte se vydat tak vysoko, že by tam i horské kozy potřebovaly kyslíkovou bombu. Gigantická horstva Tibetu a západní Číny jsou terénem vhodným jenom pro ty nejlepší z nejlepších skialpinistů. Mustagh Ata (7 546 m n. m.) ve východní části provincie Xinjiang je považován za jednu z nejlyžovatelnějších sedmitisícovek na světě. Osamělý obr, který se zvedá ve stálém sklonu dvaceti pěti stupňů z náhorní plošiny, je nejvyšší horou na světě dostupnou bez nutnosti lezení. To se však běžného lyžaře nijak zvlášť netýká, nemluvě o nastupující generaci čínských lyžařů, kteří si na lyže stoupají poprvé.
Severovýchod Číny je vlastně její jedinou oblastí, kde se dá provozovat lyžování v běžném smyslu slova. Je tam dostatečná zima a taky je to relativně blízko z Pekingu, populačního centra země, ale zase je tu jiný problém – nedostatek srážek. Na Peking, kde vládne monzunové klima, dopadne během tří měsíců od prosince do února pouhopouhý centimetr srážek! Ovšem tato nepatrná potíž Číňany nijak nevyvedla z míry. V asi hodinové vzdálenosti od hlavního města vniklo několik menších lyžařských středisek, spoléhajících zcela na umělé zasněžování.

Zalyžujte si na Velké zdi!

Spolu s Christophem a Pascalem jsme se po informacích o lyžování začali pídit v jednom z těchto malých středisek, do kterého jsme se zanedlouho po přistání v Pekingu dostali po hodině jízdy autem. I když se Huaibei International Ski Resort nejeví být skutečně mezinárodním, jak hlásá jeho název, jeho propagační slogan Ski the Great Wall není až tak daleko od pravdy. Se svými sedmi vleky a polohou u mutianyuské části Velké zdi nabízí lyžování, které je od nejproslulejší čínské atrakce opravdu, co by z ní kamenem dohodil.
I když zdejší jediná sjezdovka pro středně pokročilé lyžaře a převýšení 238 metrů, které stěží vyrazí dech, asi Evropana nepřesvědčí, aby opustil Alpy, je středisko Huaibei šité na míru místnímu obyvatelstvu, které na lyže stoupá poprvé v životě. Půjčovna je na nájezdy místních dobře připravená s 5 000 páry lyží pochybné kvality, které nedočkavě čekají na lufťáky z Pekingu. Abychom si rozhýbali svaly, vozili jsme se několik hodin po horní sjezdovce. Potom jsme si vzali taxi, které nás dovezlo ke kabinové lanovce na samotnou Velkou zeď. Se soumrakem jsme se taxíkem vrátili na pekingské letiště, odkud jsme odletěli dál na sever.

Resort po čínsku

Šedesát pět kilometrů od Jilinu se nachází lyžařské středisko Beida Hu Hua Xue Chang (kratčeji známé jako Beidahu), vybudované v roce 1994. Jedná se o soukromý podnik, se šesti vleky, skokanským můstkem a hotelem se 600 lůžky. Nabízené převýšení 900 metrů může závidět mnohá západní lyžařská oblast, a taky černá sjezdovka s převýšením 700 metrů je na světové úrovni. Zdejší sníh, i když ho není až tak moc, je přírodní. Tratě jsou vedeny hustým lesem, což dodává středisku Beidahu nádech Nové Anglie.
Bohužel, bylo tu pár věcí, které v Beidahu nefungovaly úplně dokonale. Na hotelových stěnách bylo tolik promočených skvrn, že vypadaly, jako by strávily nějaký čas pod vodou. Většina zaměstnanců chodila pořád v bundách, což výmluvně napovídalo o stavu zdejšího vytápění. Navíc o teplé vodě se při nejlepší vůli nedá říct nic lepšího, než že tekla někdy. Asi proto se většina návštěvníků střediska Beidahu ubytovává v nedalekém Jilinu a každý den sem dojíždí.

Když už jsme urazili pěkných pár tisíc kilometrů, abychom něco zjistili o lyžování v Číně, nenechali jsme se odbýt ani omezeným provozem. Rozhovor s ředitelem střediska, panem Linem, přinesl ovoce. Na několik hodin nám pustil vlek u černé sjezdovky, sám nás tam zavezl a několikrát si s námi kopec sjel.
Odpoledne jsme jezdili na svahu s kotvou a užívali si při tom zájmu dětí, které pozorně sledovaly každý náš pohyb. Vždycky se slušně zeptaly, jestli si můžou přisednout na kotvu, a na svahu nás pořád zas a znovu zdravily. Hodně z nich by zvládlo i černou, ale nijak jim nevadilo, že je zavřená. Skvěle se bavily i na této jediné otevřené sjezdovce. Stavěly si malé skokánky, svištěly si to dolů jako nadějní závodníci, prostě nemohly se tohoto pro Číňany nového sportu dost a dost nabažit.

Sjezd sopečného kráteru

Konečně nadešel čas, abychom navštívili místo, jehož krása mě tak uhranula, a tím mě přivedla do této daleké země – Changbai Shan. Přeletěli jsme do Yanji a odtud jeli dalších 5 hodin do našeho hotelu v přírodní rezervaci.
Když jsme do Changbai Shanu dorazili, nevypadalo to tam úplně jako na fotografii, která mi tak učarovala. Obloha byla zamlžená, venku bylo -25 ºC a skučící vítr vířil sníh a způsoboval, že subjektivně vnímaná teplota se blížila -40 ºC. Bylo brzo odpoledne a my jsme se rozhodli, že navzdory podmínkám vyrazíme na několikahodinový výšlap na stoupacích pásech po cestě směrem k vrcholku. Silnice stoupala jenom mírně, takže výšku jsme získávali velmi pomalu. Jezero nad námi možná je věrno svému jménu „nebeské“, ale my jsme si připadali jako na cestě do pekel. Aby toho nebylo málo, kvůli silnému mrazu jsme si připadali jako na lyžích se skluznicí ze smirkového papíru.
K naší radosti bylo nazítří ráno jasno a bezvětří a my jsme se navíc dozvěděli o sněžném skútru, který vozí pasažéry na 11 kilometrů vzdálený vrcholek. A já rozhodně nejsem purista za každou cenu! Lyžování s pomocí sněžného skútru je v mých očích docela v pořádku. Milerád jsem se rozloučil s pár těžce vydělanými yuany, abych se vyhnul 5hodinové procházce na mrazivém vzduchu.

Zanedlouho byl čas sestoupit. Sníh byl nestejnorodý, sfoukaný větrem do prohlubní a na závětrné stěny. Deset minut jsme šli po holé vrcholové části, než jsme narazili na žleb s dostatkem sněhu. Po tomto bílém pásu jsme jeli, dokud to šlo, pak jsme sjížděli podél cesty, asi dvakrát nebo třikrát jsme museli sundat lyže, a nakonec jsme dojeli k horní stanici starého nefunkčního vleku. Několik oblouků v prašanu mezi břízami pod hranicí lesa a ještě jeden úsek po cestě nás dovedly zpátky dolů. Těžko by se kdo mohl chvástat zdejšími sněhovými podmínkami nebo kvalitou lyžování, ale samozřejmě že se nám tu podařilo zanechat několik pěkných stop. Vždycky mě potěší, když dokážu navázat dvě desítky dobrých oblouků v proměnlivém sněhu. Avšak sněhu tu bohužel nebylo dost a tyto skalnaté hory nejsou ani zdaleka optimálním lyžařským terénem. Sjezd nebyl ani moc prudký, ani nijak zvlášť vzrušující.
Ale zas tak moc mi to nevadilo. Každý sjezd přece nemůže být jako z prašanového snu. Ne vždy sjíždíte svah s perfektním sklonem 35 až 45 stupňů, který mně osobně vždycky zvýší tep a vyplaví trochu víc adrenalinu. Pokud bychom opravdu prahli jenom po dokonalých sjezdech, odsoudili bychom se k věčnému přebývání v už známých a prověřených lyžařských oblastech. A mně se poštěstilo lyžovat na sopce na čínsko-severokorejské hranici, a to mi víc než stačilo. Myslím, že za celý svůj život nepotkám nikoho dalšího, kdo by lyžoval na Changbai Shanu. Byl jsem opravdu spokojen.

Nejvyyší lanovka na světě

Další oblastí, o které bylo téměř nemožné získat jakékoli spolehlivé informace, byl Yulong Xue Shan (Sněžná hora nefritového draka). Tento rozeklaný vrchol pokrytý ledovcem s výškou 5 596 metrů bere dech. Vypíná se až do oblak u jihočínského města Lijiang. Před cestou jsme od Čínského úřadu pro turismus dostali leták o nové kabinové lanovce, kterou tam nedávno postavili a která vede z 3 356 do 4 506 metrů nad mořem.
Návštěva města Lijiang by určitě stála za to, ať už se na Hoře nefritového draka lyžovat dá, nebo nedá. Lijiang je hlavní město království národa Naxi, fascinující národnostní menšiny, která sem přesídlila z Tibetu před více než tisícem let. Staré město Lijiang, zvané Dayan, je na seznamu světových kulturních památek UNESCO, a zcela oprávněně. Úzké dlážděné uličky jsou přístupné jenom pěším a jsou plné příslušníků národa Naxi, oděných do tradičních pestrobarevných krojů. Překrásné domy Naxiů, se zahrádkami v uzavřeném dvoře, jsou další zajímavostí Dayanu. Navíc je ve Starém městě spousta kamenných mostů a kanálů s tekoucí vodou, kde místní myjí zeleninu i nádobí a perou prádlo. Útulné čajovny a restaurace ještě více zpříjemňují pobyt v Dayanu, takže návštěvník se tu může potulovat dny i týdny, aniž pocítí jakýkoli náznak nudy.
Městu, které bylo vybudováno na náhorní plošině ve výšce asi 2 500 metrů nad mořem, vévodí Hora nefritového draka, která je vidět snad odevšud. Sněžný vrcholek nám kyne na každém rohu, takže to netrvá dlouho, a my nakládáme svoje lyže do taxíku, abychom nalezli odpověď na další z otázek, které nás zavedly tak daleko od domova.
Při jízdě nejvýše vedoucí lanovkou na světě jsme měli oči na stopkách a bedlivě jsme zkoumali možnosti sjezdu. Sníh v lese ležel jenom roztroušeně, ale na naše mysli nedopadl ani stín pochybnosti, že sjedeme. Ale zároveň nám bylo jasné, že se vyskytnou problémy, a měli jsme pravdu.
Vyhlídka a prostor vyhrazený pro zábavu na sněhu u horní stanice lanovky byly ze všech stran ohrazené a všude byly výstražné nápisy zakazující návštěvníkům přístup do volného terénu. Plánovali jsme se rychle prosmeknout pod provazy, ale nevyšlo to. Okamžitě nás zastavila bezpečnostní hlídka. Christoph a Pascal bleskurychle vytáhli svoje průkazy švýcarských lyžařských instruktorů, které byly pro našeho neznalého přítele čitelné asi jako svitky od Mrtvého moře, ale k pochopení situace nebyla žádná slova potřeba. Bylo nad slunce jasnější, o co nám jde. Strážce vzal mobil a krátce zavolal svému nadřízenému. Najednou se mu po tváři rozlil úsměv, nadzvedl provaz, abychom ho mohli podjet, a zamával nám na cestu. Největší překážka – čínská byrokracie – tak byla úspěšně zdolána, a nám už jen zbývalo zdolat samotnou horu.
Náš sjezd jsme začali na 25stupňových svazích pokrytých firnem. Zanedlouho se expozice proměnila a my jsme se ocitli v dlouhé prudké kotlině plné starého prachového sněhu. Kotlina se postupně zúžila do prudkého, ale dost širokého kuloáru s pevným sněhem.
Když jsme sklesali na hranici lesa, museli jsme asi 20 minut šlapat nahoru, než jsme mohli opatrně začít hledat cestu mezi stromy. Byly nahusto a sněhová pokrývka v této nižší nadmořské výšce byla mizivá, takže jsme se na posledním úseku naší cesty omezili víceméně na turistický chodník.
K našemu velkému překvapení nás oslavovali jako svého druhu celebrity, protože jsme očividně byli první, kdo kdy sjel celý úsek hory překlenutý kabinovou lanovkou. Pozvali nás na pivo a na oběd a cokoli dalšího, po čem bychom zatoužili, a správce střediska se přitom prostřednictvím tlumočníka vyptával na možnosti výstavby vleků v horní části hory. Každé naše slovo bylo přeloženo a zaznamenáno, jako bychom byli na slovo vzatí světoví odborníci na plánování lyžařských středisek. No ale nebyl by to špatný způsob, jak si zajistit finance na další cestu do lyžařsky nejrychleji se rozvíjející země na světě!
Sbohem, Mao!

Země, její ekonomika i lyžování se během posledních deseti let posunuly o obrovský kus dopředu, a já věřím tomu, že nastupující generace čínských nadšenců bude brázdit zasněžené svahy spolu s profesionálními sportovci dřív, než řekneš „buržoazie“. Mao ať odpočívá v pokoji.

Článek byl převzat z časopisu SNOW 30.