Tehdy ještě nebyla výroba tak dokonalá, lyže měly nedostatky ve zpracování, nedůslednou kvalitu, jednotlivé páry téhož modelu vykazovaly i 20% rozdíly ve flexi, nejednotné byly i kusy téhož páru. Záhy se tedy lyže začaly měřit v laboratoři postupy podobnými jako testování ve zkušebnách podle norem. Byly to zlaté časy, spotřebitelská kritika triumfovala poté, co v roce 1965 vyšla slavná kniha mladého právníka Ralpha Nadera Unsafe at Any Speed. Výrobci se ocitali v koutě a recenzenti si tehdy mohli troufat tak, jak se nám dneska ani nesní. "Na prvním místě musí být u vás čtenář, ne inzerent," hustil prý tehdy do redaktorů vydavatel SKIINGu Bill Ziff. Těsně poté se přidal test časopisu Ski Canada a v 70. letech se do testování pustil i německý SkiMagazin. V 80. letech se testy vyvinuly do hodně technologické podoby, obsahovaly řadu detailů, informací o materiálech. Ještě v devadesátých pamatuju trojbarevné schéma každého modelu podle naměřené flexe v přední, střední zadní části lyže, u Němců zase rozměry každé lyže na desetiny milimetru.

Reakcí na obtížně čtivý žargon se od roku 1988 staly květomluvné recenze Jacksona Hogena ve Snow Country. Před 15 lety jsem z jeho formulací sepsal okouzlený článek (tuším se jmenoval Jako anakonda). Zábavné čtení a hezká autorská exhibice („drží jako kočka zadrápnutá do koberce“), pro průměrného amerického spotřebitele s nevalnou až nulovou lyžařskou gramotností asi přiměřené, ale testy se tím už začaly dostávat do oblasti infotainmentu. K benčtestům se už nikdy nevrátily, snad jen testování spotřebitelské (v naší části Evropy obstarává rakouský Konsument, přebírají Stiftung Warentest a čas od času i náš D-test) ještě dává vybrané modely do laboratoře.

Snaha podchytit flexi se jeví logická, nakonec u závodních lyží zasvěcenci žonglují čísly flexe zcela běžně. V komerčním sektoru ale neuspěla. ASTM se o to snažila rozdělením na A/B/C, ale lyžaři prý stejně chtěli takovou, jakou na svých Dynamikách měl jejich tehdejší idol Billy Kidd… Když po OH 1984 přišly na trh mahreovské slalomky K2 VO se značeným číslem tvrdosti, skoro každý chtěl co nejtvrdší, protože „čím míň číslo, tím víc borec“.

Švýcaři dokonce vyvinuli velmi přesný přístroj na měření a porovnávání flexe, ale obchodníci jej nepřijali. Prý proto, že nechtěli přijít o možnost přesvědčit své zákazníky odbornickým prohnutím v ruce (kdo by toto „shopflexing“ neznal), že to, co jim zbylo na krámě, je pro pána přesně ono…