Druhého června - pozdě, ale přece. Rozhodujeme se pro zajímavou variantu sjezdu jižním žlebem mezi skalisky. Krátce po poledni dorážíme ze Schladmingu přes Ramsau pod kabinovou lanovku Hunnerkogel (Dachstein jih). Dole nás obsluha varuje, že cesta přes skálu je již dva měsíce nepřístupná, neprošlapaná, s jisticími tyčemi vytrhanými od sesuvu sněhu, a že jediná cesta zpět na jih vede pouze lanovkou. Jenže my se chceme rozloučit s lyžařskou sezonou. Času není nazbyt, obsluha nakonec po důkladné prohlídce naší výstroje polevuje a prodává nám jednosměrné jízdenky, tedy bez cesty zpět.
Nasedáme do lanovky a počasí vypadá mizerně - přes jižní stěnu Dachsteinu se převaluje mlha. Ale zvedá se vítr, až občas zahlédneme mezi mraky azurovou oblohu a to rozhoduje. Původní plán sjet jižní stranou Dachsteinu proto doplňujeme o výstup na vrchol.
Krátké, zastaralé, pár set metrů dlouhé vleky na ledovci lyžaře nenadchnou, a tak pokračujeme dál na pásech. Dostáváme se přes trhlinu. Po sněhem zasypané výstupové trase se k jištění hodí nezbytný cepín i lano. Jen v lyžákách se pomalu dostáváme na vrchol. Usmálo se na nás štěstí a mraky ustoupily. Pohled z vrcholu na okolní hory je fascinující a stojí rozhodně za tu námahu.
Vyrážíme dolů. Stačí sjet krátký úsek a přemístit se po ledovci k
lanovkám, kde se pak krátkým lezením dostáváme až ke známému otvoru ve
skále. Dvacet metrů stoupání po žebříku a jsme u štoly, která je
naštěstí otevřená. Traverzujeme přes firnové pole ke skále, odkud
začíná samotný sjezd jižní stěny. Sníh je kompaktní, a tak celkem bez
obav z lavin sjíždíme telemarkem hezkým žlebem asi do 1 900 m n. m., kde
končí hranice sněhu. Lyže jdou na batoh a již za svitu měsíce
přicházíme na parkoviště. Vydařenou akci zakončujeme jak jinak než
zaslouženým pivkem, trochou jídla a přespáním v nedalekém modřínovém
lesíku.
