Retro: výlet na Jungfrau 1947

autor: Jarka Čtvrtečka,
Zimní Sport č. 11-12, říjen 1947

Výlet na Jungfrau Jarka Čtvrtečka

Nevíme, co si myslili lidé, přihlížející onoho parného červencového dne v Palacké ulici přípravám k našemu výletu za sněhem. Nám pěti připomínal náš podnik v tu chvíli tak trochu páně Nikodémovo lednové koupání v zamrzlé Vltavě. Jeep, naložený až k prasknutí nezvyklým mírovým nářadím a obložený kufry a vaky se všech stran, skrytá jen skrovné místo svým pasažérům, sedící na náhradních pneumatikách a kanistrech se zásobami benzínu, určeného k průjezdu Německem. Jen řidiče hýčkáme ve všem myslitelném pohodlí, dopřávajíce jeho nohám spočinouti na příslušných pedálech místo na hromadě konzerv, kupících se všude po podlaze. To, že rychlostní páka je až nad koleny jeho spolujezdce, není vina Fordova konstruktéra, ale našeho rafinovaného bezpečnostního zařízení; udržuje oba v trvalém střehu a pohybu a chrání před podobnými slabostmi, jako je spánek, pozorování krajiny a cyklistek. Že usnuli oba po celonoční jízdě, bylo prokázanou vinou třetího souseda, sedícího z poloviny na tvrdé benzinové nádržce, z poloviny zcela pohodlně mimo vůz a držícího se křečovitě všeho dosažitelného, aby v zatáčce nevypadl – že je v čas neprobudil.

Beroun, Plzeň, Domažlice, a to už jeep nechce snášet tíhu osmi párů lyží na své střeše. Kubice s hraničními kontrolami je za námi, rovněž mizerná silnice přes Straubing, přívoz přes Dunaj s převozníkem, kterého Češi „vyhnali“. A je tu večer se svými svízelemi: vybytou baterii a sháněním noclehu. Usínáme dlouho po půlnoci, když jsme probudili nejméně deset neochotných bavorských hostinských, posílajících nás vždy o vesnici dále. Ale americká cigareta nakonec i železná vrata otvírá. S ranním kuropěním tlačíme jeep na kopeček v bláhové předtuše, že to s kopce chytne. Nechytlo. A ta stružka, co zůstává za námi, není náš pot, ani slzy týraného nespolehlivého taxikáře Fanči, ale drahocenný obsah našeho chladiče, který se teď už ani pytlem lněného seménka nezatáhne. A tak místo ve čtyři jedeme v jedenáct, pěkně na provaze za bublajícím traktorem. Landeshut (to už bez traktoru), zříceniny Mnichova s frontami žen, postávajících před obchody, krámky s nadpisem „dnes se vydává krém na boty“, ale i s nově vznikajícím velikým náměstím na místě několika zbořených bloků proti hlavnímu nádraží a velmi čilým ruchem v ulicích. Venkovská města německy čistá, kterých se válka na první pohled vůbec nedotkla. Všude plno dětí, stravujících se hromadně ve školách, mrzáci z války, ale i výrostkové s nevraživými pohledy, všichni ve vojenských uniformách nebo jejich součástkách, při nejmenším však ve vojenské čepici. Tak vidíme dnešní Německo všude, kudy projíždíme. A všude, kde zastavíme, osloví nás někdo známou sudetskou češtinou.

Protože pro toho, kdo první uvidí Alpy, je vypsána pokuta 10 Frs a protože těch franků máme po hříchu málo, nevidíme stále nic, i když se na obzoru rýsují kopce až do nebe. Do francouzské zony přijíždíme za Memmingen velkou zajížďkou po okresních silnicích, protože hlavní silnice přes řeku Illeru je dosud bez mostu. Lindava a celé německé pobřeží Bodamského jezera, s obrovskými zahradami a pěknými hotely, je vlastně už kus Švýcarska. Jen se zemí srovnaný Fridrichshafen nám připomíná, že tudy šla nedávno válka. Za čtyři marky se převážíme z Merrsburgu do Kostnice. Náš jeep pouštějí první na palubu. Snad nás považují za Američany nebo také z obavy, abychom nějakou nablýskanou „ameriku“ neodřeli. A opět česky mluvící plavčík, tentokrát dokonce lyžař. Pak přísní Švýcaři na hranicích zjišťují, že naše visum, vystavené před třemi dny, je prošlé už minulý měsíc, protože datumka na velvyslanectví tiskla o jednu čárku méně.

Švýcary. Země volné čokolády, nylonek, banánů a pneumatik (ovšem jen automobilových), země dobrých silnic a 65ti rapového benzínu, země jezer a kopců s námořnickými čepicemi ledovců, ale také země těžké valuty a hoteliérů, vrhající se na prvé poválečné hosty jako lačný pavouk na první jarní mouchu. Z hranic do Zürichu je jen skok pro náš jeep, který zde nachází dokonalé ukojení svých vrtochů: přemíru kopečků ke svému bezbateriovému rozjíždění. Druhým skokem jsme příštího dne ráno v Interlaken a z Lauterbrunnen nás už odváží zubačka k cíli naší cesty – bělostné majestátní Jungfrau. Projíždíme známým Wengen, kam se teprve nedávno z Ameriky vrátil „wengenský švec Molitor“, jak o švýcarském sjezdaři č. 1 napsaly americké noviny. Proti nám na náhorním schodu bělají se hotely zimního střediska Mürren. V Scheideggu ve výšce 2 000 m opouštíme denní světlo a tunelem provrtávajícím mocný masiv Eigeru a Mnichu pod divokými ledovcovými splazy šine se náš vláček, který už teď má jen dva malé vagónky, k svému cíly. Ještě jedna zastávka ve výšce 3 000 m s vyhlídkou z okna a po 2 hod. jízdě vystupujeme v tunelovém nádraží Jungfraujochu, 3 500 m n. m. Tunelem vejdeme do hotelu, tunelem se dostaneme k výtahu, který nás vyveze o 120 m výše do nejvyš položené evropské observatoře, tunelem, tunelem projdeme do ledovcové bruslařské dvorany a jiným tunelem opět ven z tohoto bludiště na zasněžené pláně Alečského ledovce, honosícího se rovněž patřičným predikátem nej... v Evropě. To je teď naše každodenní cesta za sněhem. První den pobytu na Jungfrau pronásleduje nás, jako ostatně střídavě celou cestu, déšť, který se zde nahoře proměňuje v slabé sněžení. Je pod nulou a sníh skřípe pod nohama jako o Vánocích. Ani později, když slunce pražilo nemilosrdně celé dny, nezměkl vlivem spodního ledovcového chladu prachový sníh ve známé jarní těsto; pouze na přímém slunci zfirnovatěl, a to zase jen na několik hodin kolem poledne.

Naše první kroky na sněhu podobaly se na vlas těm říjnovým někde v okolí Luční boudy. Jen na Lubošovi bylo vidět, že ještě před měsícem (on to popírá) se v Krkonoších učil kristiánce do leva, která mu nevyšla prvý den letošního májového závodu.

S aklimatizací to bylo horší, než jsme předpokládali. Ačkoli jsme po všech svých i cizích zkušenostech s velehorským sportováním byli velmi opatrní, přece jsme se nikdo nevyhnuli nepříznivému vlivu řídkého vzduchu a jeho nízkého tlaku. Bolesti Hlavy, hučení v uších, zrychlený tep, malátnost, zadýchání a únava po několika rychlejších krocích nebo pohybech, nespavost, poruchy zažívání atd. trápily nás od příjezdu a provázely nás víceméně po celou dobu našeho pobytu na Jungfrau. Nebyli jsme jim postaveni jen my, lidé z nížin, ale, jak jsme se hlavně o závodech přesvědčili, valná většina vysokým horám zvyklých Švýcarů. Sportovní výkony a závodění ve velkých výškách je výlučně otázkou přizpůsobivosti organismu. Aklimatizační problém hraje zde důležitou úlohu, není však jediným rozhodujícím faktorem. Je jisté, že pan Molitor, jezdící na Jungfrau každou sobotu a neděli po celé léto, tak jako ti nejšťastnější z nás v zimě na Krkonoše, je vybaven zcela jinou odolností oproti nepříjemným následkům vysokých poloh než kdokoli z nás. Naproti tomu je možné, že by jinému ani rok pobytu ve výšce 4 000 m neprospěl, ba spíše uškodil. U někoho se obtíže dostavují bezprostředně a minou v krátké době, jinému se po zdánlivém překonání znovu vracejí. Všem těmto a jiným s tímto souvisejícím otázkám musíme věnovati vážnou pozornost zejména v příštím roce, kdy vysíláme početnou výpravu našich závodníků do Sv. Mořice. Jeho nadmořská výška není sice velehorská, ale okolí, kudy budou probíhati běžecké a sjezdové tratě, dosahuje nadmořských výšek pro naše závodníky zcela nezvyklých. Lékařský dotazník, který bude zaslán všem účastníkům loňských vysokohorských kursů a závodů, spolu s lékařskými prohlídkami závodníků v olympijské přípravě mohou velmi prospět a mnohému nepříjemnému zabránit ještě dříve než závodníky, jejichž organismus vyloženě nesnáší vysokých poloh, pošleme do těch míst závodit. Podobné důvody jsou asi také asi příčinou proč ledovcové svahy nejsou dostatečně využity zde ani jinde v cizině pro zdánlivě ideální letní přípravu lyžařských závodníků.

Necelý den treningu bylo, i přes to, že trať byla poměrně lehká, velmi málo. Obří slalom byl označen až navečer před závodem. Start byl na malé pošince na úbočí Mnichu ve výšce 3 700 m. Následoval prudký úsek, na kterém bylo asi 10 branek, pak obvyklá švýcarská „plošina“, dlouhá asi 700 m s několika slepými brankami a vlásenkou a po prudkém svahu, posetém asi 15 brankami včetně nezbytné vlnovky, končil závod v rovině Alečského ledovce. Po stranách této trasy, dlouhé asi 2 ½ km (výš. Rodíl 500 m), zely všude hluboké ledovcové špalty. Sníh byl v době závodu v prvé části trati firnový, v druhé prachový, ve třetí tvrdý. Mazání nebylo celkem problém. Molnár a většina Švýcarů nanášeli různé směsi vosků štětcem, rovněž tak Šponar s Březským. Brchel i my ostatní jsme kombinovali lak s parafinem. Molitor v poslední chvíli seškraboval svůj nanesený tekutý vosk a mazal sobě i vítěžce žen Mayerové parafinem a grafitem. Celkem jsme neměli hůř namazáno než Švýcaři, podle časů, dosažených v přední části trati. Z celkového počtu 130 přihlášených jelo 96 závodníků. Na závod, který má svou dlouholetou tradici (letos se jel 29. ročník), se sjeli všichni nejlepší Švýcarští závodníci. Češi byli řazeni a vylosováni ve skupině nejlepších v tzv. elitě. Před nimi však startovali junioři, senioři I. a II., po nich pak dámy a potom spousta různých tříd a kategorií. Startovalo se po ½ min. intervalech, takže předjíždění na trati nebylo vzácností. Molitor jel jako uprostřed sezóny bravurně a jistě. Je vidět, že v Americe neztratil nic ze svého jezdeckého umění a že po horolezeckém zranění Coutetově bude nejvážnějším uchazečem o světový sjezdařský primát v příštím roce. Brchelova jízda, čas a třetí místo jsou po únavě z cesty, nedostatku meningu a aklimatizace, jeho novým velikým ůspěchem na mezinárodním poli. Nepochybuji, že z našich deseti nejlepších sjezdařů by se na tomto závodě 6 umístilo na prvních deseti místech.

Podrobné výsledky:

1. Molitor 1:45.4 min.,
2. Graf 1:46.4 min.,
3. Brchel (ČSR) 1:48 min.
4. Gamma 1:49 min.,
5. Kaufmann 1:49.6 min.,
6. Felder 1:49.8 min.,
7. Šponar (ČSR) 1:50.2 min.,
15. Břeský, 18. Příhoda a 19. Čtvrtečka

Druhou částí závodu byl ledovcový závod tříčlenných družstev na laně. Jel se na téže trati, hodně zjednodušené. Bodoval se jako slalom. Rovněž tempem, jakým se jel, nezůstal daleko za slalomovou jízdou. Nejlepší jezdec jede v tomto závodě jako třetí, ale ani úloha druhého není nejsnadnější. Stačí zakolísání jednoho z nich a celá skupina se promění v chumáč praporků, provazů, lyží a nohou.

Druhý a třetí den po závodech bylo na Jungfrau letní sněmování švýcarského lyžařského svazu za přítomnosti předsedy Guissana, nejlepších lyžařských učitelů i závodníků. Probíraly se v theorii i v praxi poznatky z vyučování jízdě na lyžích v minulé sezóně a stanovil se jednotný vyučovací plán na příští rok. Chování Švýcarů, jak funkcionářů tak závodníků k nám, bylo jako vždy velmi srdečné. Všichni litovali, že byl odřeknut mezinárodní 5. květen, protože se k nám na závody velmi těší.

Máme-li býti upřímní, musíme přiznati, že přes všecku krásu, jíž nás Jungfrau zahrnula a přes ideální letní zaježdění v krásném sněhu a prostředí, cítili jsme se ve své kůži teprve, když jsme opět dýchali ve vláčku, který nás svážel do údolí, ten neředěný švýcarský vzduch, připomínající nám vždycky i v přeneseném smyslu tak trochu náš československý.

Cesta zpátky se navlas podobala cestě tam. Alespoň pokud se týče naší věčně prázdné baterie (o kapsách ani nemluvě) a Dušanových ztracených rukavic. Čtyřiadvacetkrát se během cesty ztratily, hledaly a našly, až konečně se nad námi Bůh smiloval a dal jim definitivně zmizet v chaosu proclívání Dušanových pruhovaných triček.

O důstojný happyend se hned nato přičinil Tonda, který nezabránil našemu bujnému jeepu, aby zle pošramotil zánovní blatník štíhlé Bejbiny. Před Tondovou omluvou, že spěchá, aby byl, jak slíbil panu svobodníkovi, ještě před večerkou z té Jungfrau v kasárnách, musela však krásná majitelka chtíc nechtíc kapitulovat.