Jsem zvědavý, jak se jim houfně deklarovaný útok na tuto klientelu vydaří, když leckde zpoplatňují děti už od malička. Leckde nejezdí zadarmo ani ty nejmenší a od 10 let už platí jízdné juniorské, tedy totéž jako leckdy nijak chudý čiperný senior. Jinde jsou zdarma děti jen do 4 let.

Všude se ohánějí „zlepšením úrovně poskytovaných služeb“. Tato takřka „povinná“ formulace už mi pomalu leze krkem skoro jako kdysi třeba „dělníci, rolníci a pracující inteligence“. Jestliže se toto zlepšení dosahuje dalšími investicemi, znamená tato „lepší úroveň“ také vyšší ceny. Nebo právě to, že se platí i za děti.

Nevím nevím, jestli komfortizace a „wellnessizace“ středisek je tou správnou strategií právě pro rodiny s vesměs napjatými rozpočty (ty, které je napjaté nemají, asi spíš pojedou do Alp za službami vesměs opravdu lepšími). Nechtěli by takoví rodiče většinou spíš kopec s jednoduchým vlekem a parkováním hned u dolní stanice, možná jen bufetem, možná restaurací s nějakým skromným prostorem na ohřátí – žádný extra komfort, ale za příjemnou cenu? A třeba možnost, aby oba mohli jezdit na střídačku na jeden skipas. Ne jen nepřenosnou jízdenku dokonce i bodovou (!), jaká také existuje.

Znát svoje možnosti, přednosti a zákazníky by měli konkrétní provozovatelé. Nechci na ně dělat ramena, ale nikterak ojedinělé zprávy o krachu i poměrně zavedených skiareálů v Alpách mi nedovolují myslet si, že ti, kdo investují (dneska už nejenom svoje peníze, nýbrž i ty „evropské“, které bruselský úředník opravdu nevydělává), vždy vědí nejlépe. Samozřejmě ale ctím, že jde o jejich byznys a problémy. Ono prohlásit se za „child-friendly“, „kindergerecht“ a přidat jakoustakous rodinnou jízdenku nestačí. Bez ohledu na to, že takové středisko má svoje náklady a chce vydělat, musí se do svého oficiálně vzývaného zákazníka vžívat a dát mu pocítit, že i o něj skutečně stojí, byť tam momentálně nonšalantně nepohazuje stokorunami. Jakmile totiž převládne atmosféra „nekecej a zaplať“, tedy hnusný pocit oškubávané kavky, nastupují neúprosné zákonitosti zákaznického myšlení, ztrácí se loajalita a chuť k opakované návštěvě. Katalyzátorem nespokojenosti přitom může být i zdánlivá maličkost. Ale to jsou základní písmenka abecedy nejenom horského byznysu a každý zkušenější provozovatel by je měl dávno znát.

I když není tak zle, jak by se z mediální reality mohlo zdát, nelehká doba s nálepkou krize tu je. Bude zajímavé sledovat, jak se „krizující“ lyžař zachová.

Klientela se podělí o tyto základní scénáře:

První a nejhorší – rezignace na lyžování. Doba je zlá, letos holt vynecháme. S rizikem, že z „letos“ může být nadlouho až napořád.

Druhým, mnohdy „situačním“, je únik k běžkování, zejména kdyby napadl a v důležité dny i mimo hory ležel sníh.

Třetím, k němuž se modlí naši provozovatelé, je za poslední roky asi největší šance, že našince navzdory omezeným možnostem středohor zlákají celkově nižší náklady lyžování v tuzemsku.

Posledním naopak nemilosrdná úvaha, že když už, tak ať to stojí za to. Tvrdá kalkulace cena/výkon. Méně kvantitou (jednou za zimu), ale současně více kvalitou (s plnou slávou v Alpách). Kolik bude těch, kdo si budou moci dovolit tento přístup, ale nikdo předem neví.

Lze skončit dalším klišé: „boj o zákazníka“ se rozjel. Zatím ještě ne naplno, ještě pořád se vesele investuje, málo krachuje a pořád poměrně dost utrácí. Snad i za ony zlepšené služby. Ale konkurence je tu, funguje a budiž pochválena.