Didier Cuche: dlouho jsem nevěřil, že můžu vyhrávat

Tento rozhovor vyšel v časopisu SNOW 70.

Jak se cítí závodník, který právě skončil kariéru?

Je mi to líto, bude se mi stýskat, ale zatím jsem ještě neměl moc času nad tím přemýšlet. Prožil jsem hodně rušné léto: cestoval jsem, dojednával kontrakty s novými partnery, konala se spousta večírků na rozloučenou s mojí kariérou.

Jaké máte další plány?

Podepsal jsem smlouvy s šesti novými partnery, což obnáší řadu povinností a účast na spoustě akcí, takže si právě dávám dohromady kalendář na tuto zimu. Rád bych se také angažoval ve výuce mladých lyžařů ve věku 10 až 15 let v regionu, odkud pocházím. Ne jako trenér, na to bohužel nemám čas, ale jako takový asistent trenéra, poradce a taky jim chci pomoci tím, že pro ně třeba seženu nějakou finanční podporu.

Nepřemýšlíte o kariéře trenéra?

Zatím ne, protože mám nabitý kalendář akcemi, ale nevím, co bude za pět let. Zatím se mi do toho moc nechce. Absolvovat všechny závody Světového poháru ať už jako závodník nebo trenér je vyčerpávající. Nicméně budu k dispozici švýcarskému národnímu týmu, rád bych s nimi například jel do Kitzbühelu, kde mohu být svými zkušenostmi nápomocen začínajícím závodníkům.

Jak často se bývalý závodník vydává lyžovat?

V létě jsem sice lyžoval v Jižní Americe, kde jsem si moc užil, že už to nebyl tvrdý trénink na závody, zatím ale nevím, jak často se v zimě na sjezdovku dostanu. Na zimu se těším, chci se věnovat freeskiingu, rád bych zase vyzkoušel heliskiing.

Celý lyžařský svět zná vaše vítězné „gesto“ – vykopnutí lyže do vzduchu, kde chvíli rotovala, a pak jste ji chytil do ruky. Jak to vzniklo?

Úplně náhodou. V roce 2002, když jsem dojel jeden ze závodů v obřím slalomu. Já to tehdy vůbec neplánoval, vypínal jsem si lyži, lehce s ní pohnul dozadu a ona vylétla, udělala otočku a já ji v tom zmatku zachytil. Pak jsem si to párkrát nanečisto vyzkoušel a zjistil, že je to vlastně lehké. Od té doby jsem to dělal, když se mi závod podařil. Občas si to vynutili samotní diváci.

Proslavili vás hlavně závody v Kitzbühelu. Jako jediný závodník v historii jste pětkrát vyhrál Hahnenkamm, nejnáročnější sjezd. Jak je to vlastně s tréninkem a přípravou na tento závod?

Netrénuje se na to nijak speciálně. Je to ovšem závod, na který je třeba se mnohem více soustředit. Když jsem ho jel poprvé, měl jsem obrovský strach. Podruhé jsem uspěl a začal si věřit. Samozřejmě že jsem zažíval před závodem stres, ale byl to takový ten dobrý stres, který vás může posunout dál. Nebyl to strach, který vám naopak ublíží a ochromí vás tak, že nepodáte maximální výkon.

Sledujete kariéru českých závodníků Šárky Záhrobské a Tomáše Banka?

Ano sleduji a vždy mě překvapuje, jak závodníci z takových malých rodinných týmů, malých hor a malých zemí dokážou uspět. Je to neuvěřitelné. Oba teď ale čeká spousta práce. Vím, že byli nemocní a chtějí začít zase závodit. Teď bude velmi těžké získat sebedůvěru a vrátit se naplno. Přeji jim, ať se jim daří.

Závodní lyžování – to je spousta adrenalinu. Zažil jste něco podobného v nějakém jiném sportu? Vyzkoušel jste třeba seskok padákem?

Ano, vyzkoušel jsem seskok v tandemu a překvapilo mě, že je tam toho adrenalinu ještě více. A není to jen adrenalin, ale i strach. Ten si ovšem nesmíš na lyžích a zvlášť na závodech nikdy připustit, protože paralyzuje nohy a pak lehce dojde k nějakému zranění. Měl jsem štěstí, že jsem žádný vážný pád za svou kariéru nezažil.

Žádný vážnější pád? Máte pro to nějaké vysvětlení?

Nikdy jsem nebyl závodník, který hodně riskuje. Ano, chtěl jsem dosáhnout svých limitů, ale nešel jsem nikdy za ně. Hlavně proto se mi dařilo vyhýbat se pádům. Nebyl jsem nikdy blázen, co nemyslí na důsledky a jede daleko za hranicí svých možností.

Kolik vám bylo let, když jste začal lyžovat?

Tři roky a pár měsíců. Rodiče mi nasadili lyže a zkoušeli jsme to v okolí domu. Na svah jsem vyrazil se sousedem, který byl učitelem lyžování. Naši neměli na lyžování tolik času, protože měli restauraci a k tomu malou farmu, a tak jsem na svah vyrážel se svými bratry. S o šest let starším Alanem a o dva roky starším Bernardem. Naši toho se mnou sice moc nenalyžovali, ale později mě hodně podporovali finančně, protože závodění je velmi drahé.

Byl jste vždy do lyžování zapálený? Nikdy jste na svahu jako dítě neplakal?

Určitě jsem plakal, třeba že mi bylo zima. Ale prý, i když jsem brečel, nechtěl jsem odejít domů.

Kdy jste si uvědomil, že chcete závodit a že v tom budete dobrý – nejlepší?

Vždycky jsem chtěl závodit, ale nedokázal jsem plánovat dlouhodobě. Rád jsem sledoval závody v televizi, nikdy by mě ale nenapadlo, že kluk z malých hor – jsem ze severního Švýcarska a tam jsou jen menší hory kolem 1600 metrů nad mořem – může vítězit ve Světovém poháru a na olympiádě. Šlo to všechno krok za krokem – vyhrál jsem jedny závody, druhé, ale pořád jsem nevěřil, že bych mohl být až tak dobrý. Vždyť je spoustu závodníků, kteří lyžování obětují život a nikdy třeba světový pohár nevyhrají.

A kdy jste začal věřit?

Byl jsem pořád dvanáctý, patnáctý… Pořád jsem se ale zlepšoval, byl jsem úspěchu blíž a blíž. Až když jsem ale v roce 1998, bylo mi 24 let, vyhrál v Kitzbühelu, mi bylo jasné, že na to mám. Zbavil jsem se zábran a pak už to šlo samo.

Kdo je Didier Cuche

Didier Cuche se narodil 16. srpna 1974 v městečku Le Pâquier na severu Švýcarska. Lyžařskou kariéru ukončil loni poté, co popáté v kariéře vyhrál slavný sjezd Hahnenkamm v Kitzbühelu. Tím překonal rekord Rakušana Franze Klammera. Specializoval se na rychlostní sjezdové disciplíny, především na sjezd a Super-G. Mezi jeho další triumfy patří stříbrná olympijská medaile z Nagana 1998 v Super-G, v roce 2009 se stal ve Val d'Isere mistrem světa. Ve Světovém poháru se 65krát dostal na stupně vítězů a z toho 20krát vyhrál. Získal i tři malé křišťálové globy za prvenství ve Světovém poháru v jednotlivých disciplinách. Nyní je tváří firmy Kjus a dalších značek.