Vedle toho jsou situace, kdy favorit vše zvládne a svou roli potvrdí. Být to pokaždé, byly by závody nuda. Jelikož ale není, vítězství favorita, zejména je-li nám sympatický, uklidňuje a dává našemu lyžařskému světu řád. Říká nám „pracuj, snaž se, vyplatí se to, odměna existuje“ – tedy to, co do nás už od dětství hustí rodiče, škola, křesťanství, každá slušná společnost.

Přesně tohle se odehrálo ve sjezdu mužů. Dva vedoucí sjezdaři – Svindal a Paris – vepředu a první z nich, letos přece jenom trochu viditelnější a vládnoucí super-G, nejvýše. Řečeno s „klasikem“ – tak je to správné, tak to má být“.

Sjezd hezký, nebo ošklivý?

Dvouminutový závod na obtížné klasické sjezdovce Planai 3334/976 m s průměrem vítěze 98,93 km/h a naměřeným maximem na 2. fotobuňce 114,10 km/h (Paris) pouze těmito daty o své náročnosti nevypovídá. Na beton vypreparovaná pista s vysokými nároky na oblouky, značným počtem skoků, nevalnou viditelností a nutností najet co nejpřesněji ideální stopu před cílovým šusem, borce ždímala opravdu nadoraz. Názory na tento závod se silně různí. Pro některé byl příliš zatáčivý, „superobřákový“, a málo klasicky sjezdový, jiní – k nim patřím i já – si myslí, že i takový jako tento se do definice discipliny vejde a má vedle klasiků na historických tratích svoje místo.

Podle některých tam většina závodníků jen vlála a bojovala o dojetí, podle jiných to byl náročný a selektivní závod, jaký na MS patří. A faktem je, že se dal jet i uměřeně, takže zhruba od 30. místa dojelo ještě více než 15 slabších borců, aniž by se děla jatka a jeden po druhém odpadávali. Problematická viditelnost vždycky někomu nahrává – třeba Skandinávcům, zvyklým na takové světlo od dětství z domova, jiní při ní bývají poloviční. Diskutovalo se o skocích: bylo jich dost, ale žádný nekatapultoval (u jednoho si závodníci prosadili sražení hrany) a kromě zaváhání Reicheltova, které zkorigoval, se neodehrávaly žádné nebezpečné „podfouknuté“ lety na záda. (Ono také s tím, jak ubývá klasických sjezdových specialistů a všichni v tréninku drtí hlavně obří slalomy, ubývá i dobrých skokanů. A není to jenom jejich vina: sjezdovky se kvůli bezpečnosti dělají široké a přehledné, takže není kde trénovat skoky na přírodních velkých vlnách.)

Málo platné, trend jde od místy úzkých klasiků s pasážemi, kde se to valí půlkilometru rovně (viz Lauberhorm s prolomením 160 km/h a s jízdou tunelem!) a které by dnes nikdo ani nepostavil, ani nezhomologoval, k zatočenějším techničtějším tratím, náročným i bez extrémních rychlostí. Byl takový ostatně už na OH 1992, na MS 2001.

Vady na kráse

Dobrá připomínka ale zazněla v naší diskusi: vytknout by se zřejmě daly odkloněné, vodou prolité pasáže, na nichž byli závodníci v 80-100 km/h nuceni dost radikálně zatáčet. V situaci, kdy FIS zúžila lyže a dokonce chtěla snížit postavení nad sněhem, si už takové oblouky říkají jak o ztrátu kontaktu se sněhem (na mnoha místech bylo vidět, jak závodníci až v záklonech horko těžko „honí“ odskakující a ujíždějící lyže), tak o klasický boot-out s následným „odchodem“ po tečně do sítí. Ne že by se měly stavět zatáčky klopené, ale spojení užších lyží, brutálně tvrdé podložky, šikmého sklonu a horší viditelnosti je někdy až za hranou rozumnosti.

Organizační vadou na kráse byl nedostatek tréninku (jen jeden plnohodnotný den – ale člověk při těchto problémech zpětně o něco lépe chápal onu snahu pořadatelů za každou cenu odjet ten donekonečna odkládaný super-G žen podle plánu a nespadnout do časových skluzů ještě horších). Den před závodem dokonce muži kvůli sloučení dojezdů tratě mužské i ženské nemohli trénovat rozhodující spodní úsek! To pak doháněli ráno před závodem – což je už kvůli psychice a celkové organizaci dne hodně nešťastné. Nakonec na to doplatili domácí, protože si při tomto ranním tréninku Max Franz pochroumal koleno.

Navíc si následně při kombinaci museli domácí trenéři drbat hlavu, že do sjezdu nepostavili Romeda Baumanna. Tomu nakonec sjezdová forma opravdu přišla a kombinační sjezd v pohodě vyhrál. Jenže na „kdybychom bývali“ se nehraje...

Jak je ti Rakousko? Ouzko!

Svindal stoprocentně zhodnotil lehce pokaženou jízdu v super-G, přesně to místo, kde dost možná přišel o zlato, si perfektně pohlídal, jízdu ustál fyzicky. Zkrátka výkon, jaký bychom od současného nejlepšího „klouzače“ oprávněně čekali. Hodně překvapil třetí Francouz Poisson, ale on byl ve Wengenu 9. a v Kitzbühelu 4., takže vlastně jen dovršil nastoupenou výkonnostní linii, při níž mu nahrál i silový charakter tratě. A můžeme samozřejmě spekulovat o tom, že na něm neležela odpovědnost (hlavním koněm měl být až 10. Theaux).

Druhou zprávou dne bylo Rakousko opět bez medaile. (Poslední titul 2003, poslední medaile 2005.) Před MS se trochu zdálo, že domácí borci přece jenom nabírají formu a nejvěrnější fanoušci mohli skoro snít, že jim ji trenérští mágové načasovali právě na tento den D. Ale sázka na mladé – ne že by si výkony nominaci nezasloužili – nevyšla, psychicky jízdu nezvládl Reichelt a těžce až zoufale „pracující“ Kroell bez lehkosti to dál než k nevděčnému „plechu“ nedotáhl. Slovo „Debakel“ se pomalu stávalo jedním z nejfrekventova­nějších a mizerně se určitě spalo i neodstřelitelnému vládci všeho rakouského lyžařstva, mazanému prezidentovi ÖSV Schröcksnadelovi. Naopak skoro zmrtvýchvstání zrežírovali letos tak tragičtí Švýcaři: 6., 7., 8., jen Janka až 19.

Neuspěli zámořští specialisté, přece jenom silnější, když se jede rovněji: nejlepší Hudec 9., obhájce titulu Guay nedojel. Parise nepodpořili slabší krajané Fill, Innerhofer a Heel.

Individuálním překvapením byl 5. Fin Romar, jen setinu za Kroellem. Nebyl to nakonec ale jediný závod, který zajel opravdu dobře. 20. Ivica Kostelic chtěl nejspíše potrénovat před sjezdem do kombinace. (Což se mu povedlo a neošetřovat při ní tolik slalom, mohl možná superkombinaci vyhrát.)

Do 30 se nakonec vešel i 27. Ondra Bank, startující po závodní pauze s jen pár kilometry sjezdového tréninku. Comeback si vybral pořádně natvrdo: tohle byl sjezd pro zdravé s vyladěnou formou, ne pro rekonvalescenta. Jenže tenhle boží tvor se prostě narodil, aby předváděl právě takové kousky, o nichž se v lyžárnách českých závodníků bude vyprávět ještě za dvacet let.

I když s tím někteří nebudou souhlasit, z mého pohledu to byl tvrdý a hodnotný závod. Ne že by takový měl být každý, ale tomuto mistrovství rozhodně slušel. Včetně vítěze.