Jenže Rakousko už žádného sjezdaře jejich kalibru a úspěchů nemá, a tak si musí najít idoly nové. Jistě je to také proto, že sjezd kdysi býval polovinou, pak až do půlky 80. let třetinou všeho dění ve WC i na šampionátech. Nyní disciplin přibylo a dění se rozmělnilo.

Buď jak buď, domácí se nakonec museli upnout k muži, jenž má ke sjezdu vztah asi jako doktor Nešpor k návykovým látkám. Měli štěstí v tom, že slalom už dlouhé roky tvoří v programu MS finále. A jelikož se stal poslední nadějí na zisk individuálního zlata pro nejlyžařštější zemi světa, pokořenou čtyřmi tituly Američanů a řadou neúspěchů svých borců i borkyň, měla závěrečná neděle nejlepší možnou dramatickou gradaci.

Finálová gradace

A v tomto smyslu vyšlo vše do puntíku. Otřepaně řečeno, scénárista by nic z toho závodu nemohl napsat lépe. A všechno vyšlo tak, jak ve správném filmu má být: psi a děti bez úhony, dobří zvítězili a radovali se, žádný ageismus - zazářil mladíček, ale drželi se i veteráni. Zafungovala i rasová korektnost: druhé kolo málem vyhrál jezdec žluté pleti a černý byl alespoň na doprovodných záběrech. Tělesně postižených – byť zatím v raném stádiu – tam byl až nadbytek. Cožpak je dnes některý z nejlepších opravdu zdravý? Chybělo jen rovnoměrné zastoupení žen, ale pardon, vždyť to byl závod mužů.

Byl to vlastně nejspravedlivější závod šampionátu, kdy dlouhodobě nejlepší dokázali být nejlepší i v den D. Prvních pět na startu podle bodů FIS i WCSL bylo i prvními pěti v cíli, jenom 5. Matt skončil třetí. První a druhý nejlepší ve WC i žebříčcích, Hirscher a Neureuther, první a druhý v cíli.

Po obřím slalomu s „Velkou Bitvou Gigantů“ Ligety – Hirscher se podle očekávání odehrála slalomová „Malá“ a kamarádovražedná Hirscher - Neureuther. Felix, dlouhé roky značně nespolehlivý závodník, tuto sezonu konečně „rozkvetl“ a po 10 letech ve WC a na svém 6. MS konečně udělal medaili.

Nezničitelný Matt, ročník 1979, dovršil svou druhou šestiletku: mistr světa 2001, 2007, třetí 2013. Ještě, že není mladší, to by se mnozí už teď báli, co provede při OH 2018. Ale to už bude plně šťastný se svým chovem arabských plnokrevníků... Statečně se bil i 5. Kostelic, mimo slalomy ve Schladmingu působící dost odevzdaně. Nevypadal tak rychle jako neuvěřitelně gumoví mladší specialisté, ale zaostal jen málo.

Nesmírně zajímavé bylo sledovat, jak odlišně jeli borci různých závodnických generací. Moderní „zalamovači“ Hirscher s Neureutherem v úzké stopě s gumovými klouby pod pevným trupem, mnohem „kulatější“ a „klasičtější“ Kostelic, typicky přiohnutý vysokánský „arlbergský orel“ Matt – a přitom všichni s rozdílem desetin. Škoda, že letos „odešli“ loni skvělí Italové Deville a Gross, ti do toho bušili podobně nekompromisně jako Hirscher s Neureitherem.

Druhý a třetí sled útočí

Na trati 216 m postavili Pfeifer (SWE) a Chastan (FR) shodně 66/65 branek. I když charakterem nebyla obě kola stejná (1. méně rytmické, s ošidnými změnami rytmu před vlásenkami, 2. opticky bezproblémovější, kde se více stíraly rozdíly, viz časy), ve výsledku zajeli nejlepší v obou časy shodné. Tím, že podložka mírně povolovala, bylo ve druhém kole možno krásně sledovat výhodu startovního pořadí. V prvním nejlepší ujížděli až o vteřiny, v druhém jim to pár brzy startujících vrátilo.

A tak se stalo, že 24. Adam Žampa (č. 36) zajel 2. kolo vůbec nejrychleji včetně nejrychlejšího posledního úseku do cíle! Což je samozřejmě skvělý výkon, který nelze vysvětlovat jen lepším startovním pořadím. V prvním kole ztratil 3:08, ve druhém nic, takže se součtem +2.86 skončil 15. a jako poslední pobral cenné body do WCSL (závod nepatří do WC, ale počítá se do WCSL, body do něj dostává ale jen prvních 15). Posunul se tak na 37. místo.

Druhý čas zajel 26. Sasaki (č. 38), veterán s dlouhodobě už slabší výkonností, ale pořád ještě „artista“ a rychlý, když ustojí celou jízdu (málokdy, ani zde, Žampa mu v záběru sebral půlvteřinu). Výborně zajel 25. Gini i 17. další „dědek“, 35letý Valencic. Vůbec nejrychlejší byl až do vypadnutí 19. Thaler, na 2. mezičasu 2. kola najížděl na Hirschera 0,84!

Pochvalu zaslouží i nejmladší mezi 30, 16. Fin Paloniemi (č. 34, ročník 1993).

Smolaři závodu byli vypadnuvší rychlí: v 1. kole Razzoli, ve druhém 4. Moelgg (mohl k bronzu z GS přidat druhý kov), 6. Pranger, zmíněný Thaler. Vesměs špicary. Také starý mistr Raich: na 2. mezičasu 2. kola celkově 4., ale po chybě až 26. a celkově 13. Po slabých výkonech ve WC se jeho příznivci mohli utěšovat, že mazák poladí formu na MS a zúročí zkušenosti. Nestalo se, i když výtěžek v podobě 9. v GS a 13. ve SL překonal jeho dosavadní pozice ve WC (nejhorší sezona od 1998).

Torzo naší marodky

Bez „padnuvších“ Banka a Vráblíka jsme se nakonec přece dočkali startu Kryštofa Krýzla se zraněným kotníkem. Za výkon za mě kloubouk dolů, za daných okolností asi zajel blízko maxima. 22. a 18., ve 2. kole jen +0,73, celkově 20. Body za to ale nebral a ve WCSL zůstává o 5 bodů 31., bohužel asi kvůli kotníku bez šance do 30 se vrátit. Škoda.

(Připomínám, že v lepším stavu na MS 2009 dojel osmý.)

Filip Trejbal, podle informací značně laborující s koleny (tak velký a silný chlap se svými pákami jim slalomováním dává těžce zabrat), pokračoval v závodech špatné sezony a za jízdy vypadal jako někdo úplně jiný. 29. a +7,92 (v GaPa 2011 o 2,12 šestnáctý, ve 2. kole šestý, o 0,6 rychlejší než mistr světa a o vteřinu než bronzový!) – co nejrychleji zapomenout a vše řešit – čas letí a už není ten mladý nadějný juniorský mistr světa...

Radosti i starosti domácích

Atmosféra a gradace byly jedinečné. Ten večer se určitě opily stěstím i šnapsem desetitisíce Rakušanů, od prostých fandů po sportovní papaláše. Prvým se ke skývě chleba konečně dostalo těch správných her, druhým nejspíš zmizela (bezprostřední) hrozba padání hlav. Započítají si zlaté ze závodu družstev, jímž sice původně opovrhovali, ale nyní bouřlivě operovali (nejraději by je byli počítali jako šest, udělených každému členu týmu včetně nominovaného, ale nestartovavšího Mathise, který se poté smál, že je mistrem světa, aniž by vůbec ujel metr) a zkonstatují, že nakonec nedopadli tak špatně. Závěrečná orgie – to myslím v dobrém – přesně ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“ celé rozpačité vystoupené rakouské sborné komandy milosrdně překryje.

Celkově to bude čas zhodnotit jindy, takže jen ke slalomu. Je impozantní, že Rakušané dokázali na start postavit hromadu mistrů světa (Matt 2001 a 2007, Pranger 2009, Raich2005 + olympiáda 2006) a museli nechat doma nejlepšího slalomáře WC 2010 Herbsta. Je úctyhodné, jak se jim tito veteráni drželi a drží. Průšvih je ale v tom, že těmto borcům ročníků 1979, 1978, 1978 za dlouhé roky kromě Hirschera nevyrostla domácí konkurence. Jezdci rychlostní jim neudělali jedinou medaili a nakonec skoro vše viselo na Hirscherovi (stříbro GS, zlato SL) – tedy na borci, který vlastně není produktem rakouského systému, nýbrž především svého otce Ferdinanda.

Tato fakta ani postšampionátové jásání a poplácávání po ramenou nezakryjí. Nyní ale ještě plni dojmů zaplesejme, že to byl krásný závod, skvělé drama a vydařená tečka.