Pokud bydlíte v České republice a vydáte se za lyžováním do Alp, logicky musíte jet jihovýchodním, jižním nebo jihozápadním směrem, to podle toho zda upřednostňujete na sjezdovce řízek, špagety nebo croissant. V každém případě musíte jet na jih. Budete mi však věřit, že jsem při své cestě do francouzského lyžařského střediska Risoul putoval na jih tak daleko, že jsem dokonce překročil rovník? Tuto bizarní kalkulaci trasy by vám nenaplánoval ani GPS pomocník pracující v brněnským hantecu (ano, tato lokální GPS mutace opravdu existuje). Nejedná se však o opožděný aprílový vtip. Tento trip se mi opravdu stal předminulý týden. Jste zvědaví na jeho itinerář?

Zasloužený relax po lyžařské sezóně

Jakožto majitel a aktivní instruktor firmy organizující jednodenní lyžařské zájezdy jsem v non-stop organizačně-lyžařském zápřahu od prosince do dubna. Ne že bych si stěžoval, lyžování je rozhodně lepší než vysedávání v kanclu na nikamnevedoucích meetincích. I proto jsem jednou hodil kravatu do Temže a opustil korporátní svět. Letošní rozjezd Prahy, jakožto nové odjezdové osy, byl velmi úspěšný, ale také extrémně náročný, když jsem pendloval mezi českými a moravskými pohořími s frekvencí, které mohou konkurovat pouze řidiči kamiónů a strojvedoucí lokomotiv. To vše, abych se jeden den věnoval českým a druhý den moravským klientům. Po celeosezonním obřím slalomu s dvanácti tisíci brankami, byl relax jistě na místě. Plánoval jsem tedy menší escape ke Středozemnímu moři, při kterém bych lyže vyměnil za surf.

Jenže. Šel jsem takhle jednou večer domů mnohem později, než je na můj večerníček zvykem. Toto opoždění bylo zapříčiněné popravdě ne až toliko pracovní ad-hoc post-zájezdovou schůzkou s nejmenovanou klientkou. Vzhledem k faktu, že se jednalo o úvodní kino, tedy setkání, které má dle správné výchovy moravských děvčat končit pouze prohlídkou trati a ne přímo sjezdem Hahnenkammu, jsem se krátce po půlnoci vracel domů.

Před domem mě zastavila mladá skupinka pařičů právě výchozivších z baru. "Vy stě Pavel, já s vami chodím na zájazdy", vyskočil na mě jeden z mnoha slovenských klientů žijících v Brně a hned kamarádům barvitě popisoval naše zájezdy. I když jsem byl v tuto noční hodinu již unaven, nemohl jsem odolat možnosti marketingu zdarma před celkem velkou skupinkou potencionálních moravských a slovenských klientů: "No musíte s námi vyrazit teď o víkendu, na horách je ještě dost sněhu a podmínky jsou výborné". Slovenský klient však okamžitě opáčil: "No ja by som išiel rád, ale letím do Peru, zohnal som letenku za dve sto euro". "WTF, a kde stě to ako zohnal?", odvětil jsem já. "To su také stránky na internete, dám vám link"...

Ještě v noci jsem vyťukal cestujlevne.com a ta Peru, i když z Paříže, tam fakt byla. Samozřejmě už vyprodána. Ale nesmutnil jsem, protože Peru a okolí jsem již dříve dost procestoval. Byla tam však Indonésie za osm litrů z Milána. V Indonésii jsem při svých cestách strávil všehovšudy jeden den, když jsem si kdysi při návštěvě Singapuru zajel lodí na ostrov Bintan, kde mají vlek na vodní lyžování. I když mojí prácí jsou jednodenní lyžařské zájezdy, jistě mám nárok na vícedenní návštěvu Indonésie, říkal jsem si. Prostě, pořádná surfařská expedice byla dávno na místě a tato letenka byla znamením, abych vyrazil. Pro nezasvěcené, Indonésie, to je něco jako povinná četba pro každého, kdo miluje vítr a vlny, stejně jako Aljaška pro někoho, kdo miluje dlouhé oblouky v prašanu.

Jak se říká, ráno je moudřejší pozdní noci po semi-úspěšném rande, a tak jsem šel spát. Na net jsem se vrátil ráno a letenka tam furt byla, tak jsem ji bez delšího váhání koupil. Pro jistotu jsem ještě zavolal do kanceláře prodejce letenek, abych se zeptal, jestli je to opravdu for real. Vstřícný prodejce mi vysvětlil, že se jedná o speciální tarify, které se prostě někdy objeví a pak zmizí, nebo je aerolinky zruší a vrátí peníze. Prý se také může stát, že člověk přijde na letiště a nikam nepoletí.

V pátek se nejlepší instruktor Aleš Němčanský balil na trip do Risoulu, výlet, na který lákal i mě: "Nemám ti radši vzít do auta lyže, kdybys z toho Milána neodletěl?" navrhl mi v deset večer. "Ale jedem za hodinu", dodal. Rychle jsem tedy sbalil náhradní lyže, boty, hadry. Další komplet výbavu jsem si nachystal na ráno, protože mě čekal ještě zájezd v sobotu na Dolní Moravu a v neděli na Červenohorské sedlo.

Z Jeseníků k rovníku

Oba dny byly úžasné s perfektním sněhem a na prázdných sjezdovkách, prostě typicky překrásné jarní lyžování na Moravě. Zde je nutno politicky korektně podotknout, že podle očitých svědků i v Čechách bylo skvělé lyžování. Na Moravě nechyběla ani lyžařka par excellence Bára Kovaříková, čerstvá to vítězka v programu s ČT Sport na vrchol. V celé bandě jsme si top zalyžovali v sobotu na DM a v neděli nás ještě jako bonus překvapil čerstvý sníh na Sedle. To jsem však svahy musel opustit již po obědě a vydal se zpět z Jeseníků do moravské metropole stopem. V Zábřehu jsem chytl auto s lyžaři, kteří i přes hluk prasklého výfuku, básnili o tunách prašanu ve francouzských Alpách, zážitek týden žhavý. Netušil jsem, že tento prašan budu vychutnávat za pár dnů také. Ale nepředbíhejme.

Na sbalení v Brně jsem neměl ani hodinu, ale stejně nebylo nad čím přemýšlet. Nebo bylo? Surfové prkno na vlny jsem obalil kartonem od krabice na kola. Do báglu jsem hodil kite, trapéz, sandály, dvoje kraťasy a dvě trička. Taky jsem si vzal ňákej ten pas, že ano. Večer jsem sedl na bus do Říma a nad ránem vystoupil v Padově, kde jsem přeběhl na vlakové nádraží a chytl rychlík do Milána. Tam bylo ultraškaredě, venku jen tak tak nad nulou a déšť. Na duben dost neobvyklé pro La Bella Italia. Vlak měl zpoždění a stejně tak přípoj na letiště Malpensa. Hory vidět nebyly, všude šedo, už jsem se těšil na modré vlny Indického oceánu. I když, popravdě, pořád jsem tomu nemohl uvěřit, že tam opravdu poletím, zvlášť když jsem měl méně než hodinu a půl do odletu a vlak se zastavoval u každého stromu a někdy i mezi dvěma stromy milánského lontu.

Check-in jsem nakonec stihl a byl v úžase, když mi surf prkno vzali bez příplatku. Mille grazie! Při odbavení pracovnice na přepážce v mém pase nenašla indonéská víza, ale ihned zkontrolovala v počítači, že Indonésie vydává víza na letišti za poplatek 25 dolarů. Byl jsem tedy odbaven a opravdu jsem odletěl. Při přestupu v Abu Dhabi jsem se seznámil s polskými cestovateli, kteří takto za pomoci akčních letenek už byli na několika kontinentech. To je fakt nespra, za mého cestovatelského mládí takový letenky neexistovaly, pomyslel jsem si. V letadle do Jakarty mě náhodně oslovila slečna, která s námi lyžovala na Dolní Moravě a našla tuto akci také a měla se mnou stejné datum příletu i odletu. Tak to je teda náhoda. Nebo? "Všechno na světě se stane z nějakého důvodu. Můžete tomu říkat osud nebo předurčenost. Můžete tomu říkat, jak chcete, stejně na tom nezáleží," jak napsal slavný autor bestsellerů a scénárista Syd Field.

Vstupní vízovou kontrolu jsme tedy podstoupili společně jakoby pár. Měl jsem obavy z velikosti víza. Hlavně, aby nebylo na celou stránku! Můj pas byl totiž naprosto plný a neměl jedinou celou volnou stránku. Projel jsem přes 120 zemí a tohle byl už můj pas číslo ani nevím kolik. Vedle něho jsem měl ještě další platný, který jsem si nechal udělat, protože ten první byl sice plný, ale byl ještě pořád platný a hlavně měl platná víza. Prostě mám pasy dva. Možná mám ještě několik neplatných, jaksi z nostalgických důvodů. Že v tom mám pěknej bordel? Amen!

Lyžařský uprchlík

Letadlo přistálo v Jakartě. Ten závan teplého tropického vzduchu možná znáte. Kolem palmy, z letadla už jsem viděl i ty vysněné vlny. Popravdě jsem se ale nejvíc těšil na hotel do postele. Po lyžařském víkendu, nočním přejezdu do Milána, den a noc dlouhém přeletu k rovníku, jsem byl ready for bed. Navíc mám v Jakartě kámoše, se kterým jsem dříve pracoval na projektu v Mexiku, takže jsem si plánoval den dva rest v hlavním městě tohoto nejhustěji obydleného ostrova na světě.

Jenže. Paní na přepážce nemohla najít volné místo na vízum. Šla se tedy zeptat šéfa. Ten uznal, že vedle kostarického razítka by se vízum vešlo na štorc. Uf, spadl mi kámen ze srdce. To však bylo jen na dvě sekundy. V zápětí totiž dodal: "Ale počkejte, váš pas je platný už pouze dva měsíce. My tady v Indonésii máme pravidlo, že pas musí být platný půl roku, i když jedete jen na pár týdnů." Oh, shit. Ten druhý pas je sice do roku 2016, ale kde kua je? K zavazadlům mě nepustili, abych se podíval do báglu. U odletu v Miláně kontrolovali jen tento a nechali mě letět. Každá země má lhůtu stanovenou jinak a při odletu vám to zkontrolují a případně vás nepustí. Většinou to však není big deal. V Indonésii to ovšem berou vážně. Nabídl jsem tedy, že si koupím letenku jinam v okolí. Ne, musím letět zpět. Prostě jsem narazil na ýbrdůležitého úředníka. Cestovatelka Jana, která toho času obětavě hrála roli mé přítelkyně na předsvatební cestě, dokonce měla číslo na ambasádu. Tam mi vysvětlili, že Indonésie prostě má toto pravidlo, ale že se to našim turistům stává a spraví to většinou jeden až dva zelení Franklinové, decentě přiložení k pasu. Tohle sice není můj styl, ale tohle byla nestylová situace vyžadující nestylové řešení. Které však nefungovalo. Stejně jako úředníka neobměkčilo ani nucené rozdělení "zamilovaného" páru mířícího na Bali. A největší fór je ten, že ten druhý pas je platný ještě tři roky! "Nemohl bych zůstat a najít ho, nebo případně počkat den a nechat si ho poslat expresem overnight?" Ne.

Zpátky do Evropy

Podle procedury mi pas zabavili, k báglům mě vůbec nepustili, nasadili na mě pracovníka v modré košili a žluté kravatě, který mě kontroloval i tam, kam i králové chodí sami. Možná moc četli noviny a jaksi pochopili, že politická situace v ČR je tak tíživá, že mi bude stát za to nechat jim pas, surf a kite napospas a protáhnout se ventilační šachtou jako Tom Cruise a kličkovat mezi tryskami letadel, abych pak mohl žádat o azyl v této největší muslimské zemi světa. Každopádně, posadili mě do toho stejného letadla, kterým jsem do Jakarty přiletěl. V letadle se mě ujaly dvě sympatické slovenské letušky, které mi poradily, abych si změnil let na Seychelly, kde nejsou víza a problémy při kontrole. V Abu Dhabi však o změně letenky nechtěli ani slyšet. Řekl jsem jim, že si ji koupím. Ne. Chtěl jsem tedy zůstat alespoň surfovat v Zálivu. Ne. Prý podle pravidel musím letět do místa odletu. Chyba sice nastala už při odletu, když mi nezkontrolovali pas a letenku mi tedy vrátí nebo přebookují. Takže, totálně spánkově deprivován jsem jako zombie v tři dny starých hadrech nasedl do letu do Milána. Tam si mě carabinieri vyzvedli u letadla jako uprchlíka z rozvojové země, který přelezl ostnatý drát, pod rouškou noci vlezl do turbíny Boeingu a kontrarotačními pohyby přečkal cestu přes arabskou poušť. Republica Ceca pro ně byla dost cool a žádná pravidla o platnosti pasu je netankovala. Pořád jsem ani neměl ten druhý pas. Aby toho totiž na mou nevyspanou hlavu nebylo málo, tak surf a bágl s kajtem zůstaly někde nad Indickým Oceánem. U přepážky mi řekli, že jsem vlastně letenku využil tam i zpět a že si můžu tak akorát stěžovat na aerolinky. Lehl jsem si tedy na lavičku a asi hodinu spal.

Stopem přes Alpy

Vyšel jsem z letiště, nasadil si sluneční brýle a chytl stop k hlavní dálnici Milano - Torino. V Itálii není stopování tak lehké jako v severnějších evropských státech, ale z Milána do Risoulu to byla pro mě jediná volba. U mýtné brány stál kamión s banskobystrickou značkou, který mi pomohl do Turína. Všude bylo najednou jaro. Zelená tráva a dvacet stupňů. Ani jsem nemohl uvěřit, že dva dny nazpět jsem odlétal z naprosto zimní Itálie. Že bych to jaro osobně přivezl z tropů? Až teď mi to došlo. Pořád jsem totiž přemýšlel, jaký má Pán Bůh, vedle potrestání mojí blbosti, s mým jednodenním zájezdem do Indonésie plán. Že by to bylo Boží znamení: "Tvoje specialita jsou jednodenní zájezdy, tak na delší než jednodenní návštěvu Indonésie prostě nemáš nárok". Bystrý čtenář, který nevěří v Boha, možná najde jiné vysvětlení: kdyby mu dala na prvním rande, tak by se nedozvěděl o levné letence a nemusel mít tyhle transkontinentální zážitky. Já to vidím úplně jinak. Cestou zpět vedle mě v narvaném letadle seděl syrský zlatník vezoucí mega cenný kufřík. "Nic si z toho nedělejte, já taky letím prvním letadlem zpět, jen co tento kufřík osobně předám mým evropským klientům". Stejně jako syrský zlatník, i já jsem byl pouhým messengerem vezoucím mega cenný kufřík. Účel mé cesty byl totiž přivézt do Evropy jaro.

Jo, nemáte zač.


V druhém díle trojdílného eposu o jeho neobvyklém tripu do francouzských Alp přes tropy, Pavel Trčala popisuje výborné sněhové podmínky ve střediscích Risoul a Vars včetně sjezdu letmého kilometru.



A ve třetím dílu se Pavel vrací domů a přemýšlí nad výběrem nad výběrem životního centra.

Autor je majitelem firmy CITY SPORTS s.r.o., jejíž program CITY SKI je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů v České republice.