Velmoc francouzská a její obyvatelé
Francouzi jsou šaramantní a galantní, říká se. To možná bývávalo za Ludvíka XIV. Nicméně je pravda, že Francouzi i v dnešní době třeba dávají přednost dámám – ve dveřích, do schodů, u stolu atd. Druhým kořenem projevů jejich národní povahy je sklon k brebentění, užší verbální komunikaci, než na jakou jsme zvyklí my. Donekonečna se navzájem dokáží přesvědčovat, že sníh je dobrý. Platí to v případě hezkého i hnusného počasí. Trochu se toto téma dostává do pozadí, pokud jsou sjezdovky ledovaté a plné kamení, což se ve Francii také může stát. Tehdy se ale stejně baví o tom, jak bylo hezky minule. Když se tyto dva základní vstupy propojí, vznikne hemživá masa, která není schopna nastupovat spořádaně na vlek, pokud dojde k ranní nebo večerní dopravní špičce. Francouzi mají navíc zcela oslabenou schopnost tvořit fronty. Na druhou stranu není žádný problém dostat se na lanovku skrz dav tvořený převážně Francouzi. Před výkřikem „O pardon!“ se rozestupují jako moře před Mojžíšem. Udělají místo jednak z důvodů kdysi vštípené galantnosti a jednak proto, že se o něčem zrovna baví a klidně zůstanou stát na místě, aby si to dopovídali.
Co se týče jejich oblečení, bývá převážně průměrné, snad by se slušněji řeklo standardní. Výjimku tvoří mohovití muži a jejich společnice, kteří dávají přednost drahým sportovním značkám, jejichž kolekce jsou postaveny na nejlepších outdoorových materiálech. Francie je zřejmě také poslední zemí, kde se dají potkat pánové ve vyrudlých kombinézách dříve jásavých barev, ale obstarožních střihů, jaké se nosily v osmdesátých letech. Většinou mají stříbrné skráně a je jasné, že jezdí v posledním modelu, který si tenkrát koupili a možná si už ani jiný nekoupí. Nezřídka mívají také ještě dvacet let starý výkřik lyžařské výzbroje – monoski. Na sjezdovkách nejsou Francouzi většinou nijak nebezpeční. Jezdí na pohodu a nijak přebornicky nemachrují. Výjimku tvoří ti občané Francie, kteří mají nějaké předky především v oblasti Magrebu, tedy severní Afriky. Jsou většinou vybaveni krátkými lyžemi nebo „blady“ a řítí se sjezdovkami bez stylu a bez ohledu na cokoli. Od Středozemního moře, ze své domoviny, si přinesli vrozenou lásku k rychlé jízdě na mopedech. Jejich chování na sněhu je třeba vnímat v tomto kontextu. Jedna až dvě generace nestačily k tomu, aby lyže zvládli, a tak jsou vcelku nebezpeční. Výhodou pro ostatní lyžaře je, že při jízdě dost křičí, takže je možné včas uhnout na stranu sjezdovky.
Naši germánští sousedé
V Rakousku jsme jako doma. Rakušané nám na sněhu ukazují, jací bychom možná chtěli být. Ale my jsme měli po druhé světové válce své vlastní starosti s komunismem, a tak jsme se prostě nemohli věnovat výchově ke slušnosti, spíš jsme to měli naopak. Rakušané jsou vychovaní až trochu přísně. V projevech jejich národní povahy je hodně respektu k pravidlům, což je pro návštěvníky příjemné, pokud ta pravidla dobře znají a mají chuť se jim přizpůsobit. Nikdo do nikoho nestrká, nikdo nepředbíhá. V organizaci front, pokud by se měly vyskytnout, jsou na rozdíl od Laténů opravdoví přeborníci, od nichž by se mohl zbytek světa učit. Stává se to občas, jako všude v horách, za ranní a večerní dopravní špičky. Ta je v Rakousku dost silná, protože většina návštěvníků mimo všech společenských pravidel i dost pečlivě dodržuje rozvrh lyžování. Na druhou stranu se při lyžování příliš neusmívají. Radovánky patří do jiné části programového slotu.
Co se týče jejich lyžařského oblečení, bývá většinou formálně perfektní. Více dbají na módní trendy a v těch dražších střediscích návštěvník, který se o něco takového nezajímá, velmi snadno zjistí, které barvy v danou sezónu letí. Běžný Rakušan používá lyžařské oblečení uměřené v barvách i střizích, bez zvláštní touhy po zdobivosti, neřkuli výstřednosti.
Zvláštním znakem Rakušanů je velká obliba bujného après-ski. Tento fenomén zřejmě vznikl, aby se účinně a rychle spálily všechny adrenaliny a endorfiny, vytvořené při sportování. Hormony, které tělo vykolejují z jeho strohé rovnováhy, se pivem a kořaličkou dostanou na obvyklou úroveň a může se jít domů. Tento proces mívá poměrně zřetelné akustické projevy. Ve stanech a hospodách určených k popíjení po lyžování hraje hlasitá hudba, která dokonce nutí konzumující návštěvníky a halasnému zpěvu. Také je dobře známo, jak rádi připínají loket k lokti a kymácejí se do rytmu. Tento zvyk je vázán i na jiné regiony s germánskými kořeny, kde je v oblibě konzumace piva.
Východní Evropa a její obyvatelé
Do alpských horských středisek se jezdí bavit také Maďaři a obyvatelé bývalé Jugoslávie. Jsou to národy, které mají daleko více zastoupený mužský princip, jsou takové patriarchálnější až machističtější. Na svazích je tedy daleko lépe vidět, co tropí muži, než co dělají ženy. Pravidelné výcvikové lyžařské kurzy v těchto zemích nejsou zdaleka tak běžné jako u nás a Maďaři navíc nemají žádné podstatné hory, a tak není divu, že tyto národy nemají tak dobrou lyžařskou průpravu. Co chybí mužům ve zvládání techniky lyžování, to dohánějí rychlostí, která je často nad jejich limity. Z výše uvedených důvodů jim ani nelze příliš vyčítat, že nemají dostatečné povědomí o bezpečnosti na sjezdovkách. Čím nižší je schopnost ovládat lyže, tím nižší je také jejich schopnost řádně zastavit. Brzdění jejich divoké jízdy bývá prudké a nenadále a často probíhá i na velmi nevhodných místech. Nechybí ani ofenzivní křižování dráhy paralelně projíždějících lyžařů a lyžařek.
Jedná se také o národy, které mají vysokou potřebu verbální komunikace. Pokud nastupují na lanovky a vleky, nedbají, co se děje kolem nich. Bývají plně ponořeny do rozhovoru, ale na rozdíl od Francouzů se z nich mohou stát neprostupné, kompaktní tlupy. Nedbají na ostatní také pro nedostatek vychování, které způsobil život v nedostatku a knuta komunismu.
Oblečeni bývají obvykle v oděvech na spodní hranici rozpočtu už proto, že lyžování rozhodně není jejich národní prioritou.
Zvláštní kapitolou obyvatel východní Evropy jsou Rusové, které lze naopak podle oblečení velmi snadno identifikovat. Mužové mívají to nejdražší a volba jejich oblečení je obvykle zatížena také viditelným nedostatkem vkusu. Jejich bundy i kalhoty musejí být velmi robustní – možná to jen tak vypadá, protože hodně Rusů má také robustní postavu – a s četnými krejčovskými doplňky. Potřebují kapsičky, mnoho zipů i na místech, kde neplní žádnou funkci, cvočky a nášivky. Globalizace dala Ruskám i jiné barvy na vlasy než jen zrzavou vznikající používáním henny, takže tento identifikační znak již odpadá. Mají na druhou stranu hodně rády platinovou blond. I pro sportovní outfity si udržely vysokou oblibu lesklých prvků, které pravděpodobně podvědomě symbolizují šperky. Často lyžují v bundách i kalhotách, které jsou ozdobeny zlatými a stříbrnými výšivkami a dalšími cingrlaty a cetkami. Devět lyžařek z deseti s kapucou olemovanou kožešinou, třeba i umělou, pochází z Ruska.
Jejich manýry i na horách plně souzní se všemi klišé, jimiž je jejich národ zatížen. Jdou vpřed a na nic nedbají. Projeví se to zejména při nástupech na lanovky, kde odhrnují nebo překračují ostatní lyžaře jakoby pomalu ani neexistovali. Moc nelyžují, a tak na sjezdovkách není jejich národní projev příliš patrný, zato si umějí mistrně přivlastnit prostor celé horské restaurace.
Angličané a jiní
Četnými návštěvníky středisek jsou také jiné národy západní Evropy. Lyžování je ve velké oblibě u Belgičanů, Holanďanů i Angličanů. Snad jedině posledně jmenovaní obyvatelé ostrovní říše mají nějaké specifické projevy. Je velkým tajemstvím pro ty z kontinentu, jak je možné, že je tak propastný rozdíl mezi chováním britské mládeže a dospělých. Země, která dala zbytku světa slovo „rowdie“, je zároveň symbolem, skoro bychom řekli etalonem, noblesy. Mladí Britové bývají prostě cool a na horách dávají dost zřetelně najevo, že sem přijeli za zábavou a aktivním požitkem, ti starší bývají zdvořile upjatí. O ostatních národech se nedá říci nic specifického. Je otázkou, zda jim závidět, že se nijak zvláštně neprojevují, nebo je politovat jako skutečné a prokazatelné oběti globalizace, které se v davu nedokáží ničím specifickým odlišit.
Co z toho všeho plyne? Upřímně řečeno nic. Rozeznání národních povah nám nepřinese na sněhu žádný užitek. Snad si jen můžeme na některé návštěvníky dát trochu větší pozor, aby nás rychlou jízdou nesmetli z naší plánované dráhy. Tvrzení zde uvedená se nezakládají na žádných exaktních údajích. Jsou jako kritika nějakého toho humoristického románu, který jeden strhá a druhý pochválí.
