Tento článek vyšel v časopisu SNOW 60 (březen 2011)
O tom, že jedním ze „symbolů“ lyžování je noha v sádře, jsem už psal jinde. Zejména po zavedení vázání Kandahar od 30. let, jehož lanko dokázalo nehnutelně přitáhnout patu boty k lyži, znamenaly i nevinné pády na dlouhatánských lyžích značné ohrožení nohou. Však také už roku 1938 vypsal Ski Club of Great Britain odměnu za sestrojení vázání schopného uvolnit botu dřív, než se dosáhne mez pevnosti kostí. První pokusy ale už stejně běžely, ve Francii snad už r. 1935, ještě aktivnější a dál byli v Americe, ale skutečný úspěch zaznamenali až Evropané. Američané se snažili zejména o principiálně bezpečnější, v praxi ale problémovější vázání deskové. Evropané na věc šli od špičky: když se bota uvolní ve špičce, uvolní se vzápětí celá. Jednoduše tak nechali klasický kandaharový napínák a místo Huitfeldových čelistí umístili otáčivou špičku. Poté zkusili napínák bezpečnostní (Tyrolia Skimeister 1953), který se jakžtakž uvolnil při pádu dopředu a tahu do paty. Ze dvou velkých pionýrských jmen jedno znáte velmi dobře, druhé asi vůbec ne.
Průkopníci Marker a Beyl
Znáte samozřejmě německého Markera. Ten v 50. letech šikovně
vylepšil princip pevného držení bot dlouhým řemenem, tzv. francouzského
vázání, pomocí otočné desky pod patou boty a vypínací špičky –
napřed dvou (Duplex) a potom jedné (Simplex). Omotávat řemen kolem boty
byla sice otrava, ale vázání fungovalo a zbytečně nevypínalo, takže si
je poměrně brzy oblíbili i závodníci: na MS 1958 jasně dominovalo.
Nelenili ani plagiátoři, u nás jím byl od sezony 59/60 Drukov. Až od roku
1968 se dovážely originály.
Od Simplexu po Marker M4-12 (ze sbírky J. Gotzmanna)
Francouzský obdivovatel Ameriky Jean Beyl sice původně šel „deskovou“
cestou (model Antifracture), ale záhy vytvořil úspěšnou špičku a poté
její obdobu umístil na podobný otočný talíř i dozadu. Značkou jeho
vázání se stal Look (foto vpravo) 
a model Nevada se vedle Markeru také prosadil
u závodníků – špička už v roce 1950. Rakušané a Němci jezdili
většinou na markerech, Francouzi na nevadách. I tu jsme si okopírovali jako
Mistral, Poláci zase jako Betu. V 60. letech tak bezpečnostní vázání
nastoupila vítěznou cestu: za pouhé tři roky 1959–1962 si je pořídilo 50
% Japonců! Vyrojilo se mnoho výrobců, rozhořely se patentové spory
i soudy, ve Francii se přidal a rychle expandoval Salomon, Rakousko mělo
svou Tyrolii, tu dokonce už od roku 1928. Roku 1962 představila nášlapný
patní automat Tyrolia Ski Rocket, zprvu ale nebylo jasné, zda se skutečně
prosadí. Opovrhovali jím zejména závodníci: „Na vhodnost či nevhodnost
pojistné paty se názory liší,“ píše Lyžařství r. 1966. Když jim ale
Salomon nabídl model 555 (pata se musela ještě zaklapnout ručně), vše se
záhy překlopilo. Nejspíše asi proto, že člověk je v jádru tvor líný
– říká se přece, že bez jeho lenosti by nebylo pokroku – a dnes už si
sotva dovedeme představit, že bychom při každém nasazení i sundání
lyží museli rukou obsluhovat vázání. Tehdy u nás nejrozšířenější
Markery Rotamat jsme ale stále – copak my, ale stejně tak Stenmark, Klammer
a mnoho dalších – museli zaklapávat rukou. Až další Compact a modely
bez patního talíře už šly jenom našlápnout.
Geze – koncept deskového vázání si prodělal slavné období i v
našich zemích, nakonec se ale neujal
Český Marker a napichovač žab
V této souvislosti nelze nepřipomenout důležitou anomálii. V roce 1971 se podařilo získat licenci na výrobu Markerů u nás (Filmový průmysl Barrandov, výrobce zdánlivě absurdní). Nebylo to nic snadného, jinde než v Německu a zde se Markery dlouhá léta nevyráběly. Tím jsme se vedle věčného nedostatku kvalitní výzbroje alespoň u vázání zbavili smutného sháněcího stresu. Jiřímu Seidlovi a Františku Pivodovi za všechny další zúčastněné budiž věčná sláva.
Souběžně s tím se už roku 1965 zahájilo měření pevnosti kostí. Koncem 70. let vyústily tlaky na unifikaci do postupného přijetí příslušných norem pro boty i vázání, jež v podstatě používáme dodnes. R. 1977 už existuje grémiem IAS vypracovaná „dnešní“ stupnice 1–10 a od roku 1978 na ni vázání přecházejí. S ní se pak rodí známé tabulky pro nastavení vázání.
Bezpečnostní vázání zásadně změnila nejenom statistiky úrazů (podle amerických klesl od začátku 70. let počet úrazů celkem o 50 % a zlomenin o 95 %), ale i psychologické vnímání krásného sportu. „Bezpečnost“ v názvu, jakkoli zdaleka ne absolutní, uklidňovala a povzbuzovala. Bez nich by nikdy nedošlo k prudkému nárůstu obliby lyžování 60. a 70. let.
Postupně se podařilo vyřešit i nový problém v podobě uvolněné lyže nekontrolovaně se řítící svahem. Po éře „sichráků“, tedy řemenů spojujících botu s vázáním (vznikalo tak občas něco na způsob husitského řemdihu, cepu nebo nunčaků) se v 70. letech začaly objevovat, později povinně, brzdy. Nejprve jednostranný trn stlačený pod prostředkem boty (první už r. 1963 „ski halter“, přezdívaný „toad stabber“, napichovač ropuch – ochrana zvířat ještě v plenkách…), později destička se dvěma trny mířícími dopředu, poté už montovaná pod patu boty a nakonec jako nedílná součást vázání.
Od praotce současných vázání, Salomonu 727 z roku 1978, už se opravdu zásadního (výrobci a dovozci, nenaštvěte se moc) nestalo skoro nic.
Pořád šněrujete, zatímco ostatní už jezdí?
Podobně si už nedovedeme představit, že bychom sjezdovali v kožených
pohorkách nebo běžeckých botách na bruslení. A přesto takové podobné
byly až do 60. let běžné. V 50. letech dostaly relativně měkkou
a částečně polstrovanou vnitřní část se samostatným šněrováním.
Dvojitým se tak ale stalo i zdlouhavé a nepohodlné šněrování. První
pokus o náhradu přezkami (Henke Speedfit 1955) navzdory chytlavému sloganu
„Are you still lacing while others are racing?“ – pořád šněrujete,
zatímco ostatní už jezdí? – ale moc neuspěl, dvě dlouhá šněrování
utáhla botu lépe. Jenže opět zaúřadovala naše lenost a pohodlné přezky
se postupně prosadily, byť vítěz sjezdu na ZOH 1964 Egon Zimmermann ještě
svoje Dynafity šněroval. Jako poslední… Dokonce i u nás jsme ve
„sponkové lyžařské obuvi“ Botas Gerlach měli na tu dobu ne tak špatnou
botu.
První lyžařské boty používají přezky (Henke)
Hlavními výrobci byly tradiční botařské firmy z hor s tradicí obuvi pro
turisty, horolezce a lyžaře. Vesměs menší, mnohdy rodinné firmy. Mnohá
jména dnes už nic neřeknou, ale Killy vyhrával v botách Trappeur, jeho
krajan Russel měl Heschung. Rakušané byli hodně ve svých – Kastinger,
Koflach, Dynafit, Dachstein, Humanic. Italové v Nordicách, ale také
Garmontech, Munari, Caberech, San Marcách, Dolomitech. Hodně závodníků bez
ohledu na národnost preferovalo značku Lange. Naopak pozdější gigant
Salomon se do bot pouští až roku 1974.
VPLR: velká plastová lyžařská revoluce
Jak víme, doba přála plastům. Pokusy o vyztužení kožených lyžáků,
které přestaly stačit možnostem lyží, které se už v 60. letech
vyráběly, neuspokojovaly. O průkopníkovi Bobu Langem jsme už psali,
začátkem 70. let se přidali další. V tehdejších prvních modelech bychom
si dnes moc nezalyžovali, ale poměrně záhy se nakonec boty konstituovaly
v podobě, jež se od dnešních už zásadně neliší. Dokonce
i vypěňování botiček je už z té doby. Během 70. let se rychle
prosadila dvoudílná konstrukce skeletu s komínem upevněným v kloubech.
Kloub sice poprvé použil Lange už roku 1959, ale ještě r. 1972 měl Thoeni
Lange Comp II bez kloubu. Vyndavací botičku vložila poprvé Nordica do boty
Astral Slalom roku 1972.
První lyžařské boty s vyjímatelnou botičkou (Nordica
Astrals)
Přezka, vlastně Hoyer-Ellefsenova utahovací páčka, jakou známe
z klasických teplých bačkor, ale třeba i z vázání Kandahar, a umělá
hmota se staly základem zřejmě největší lyžařské revoluce nejenom té
doby. Vysoká a tuhá bota zásadně změnila možnosti ovládání lyží
a navíc se stala předpokladem přijatelného fungování bezpečnostních
vázání.
Tuhý skelet sice umožnil vsunout měkkou polstrovanou botičku, ale přesto zadělal na problém, jenž nás trápí dodnes. Lyžařská bota tím přestala být botou v tradičním smyslu a přestal za ní být švec. Stala se kombinací jednotného plastového výlisku a jednotné botičky. Sto tisíc stejných bot pro sto tisíc různých nohou. Vnitřní materiál botiček sice leccos zachrání, ale i tak ony problémy všichni dobře známe. Něco za něco, dalo by se říct.
Malí obuvníci samozřejmě přechod na plasty nezvládli. Nesmírně drahé jsou formy, výroba byla zatížena i patenty. Také zde se neplatilo a soudilo, ale nakonec se v 70. letech vytvořila unikátní enkláva 320 km2 kolem italské Montebelluny, kde se koncem té dekády vyrábělo přes 4 miliony párů – až tři čtvrtiny světové produkce. I výrobci bot už v 70. letech procházeli tvrdou selekcí, ale zatím se jich řada ještě držela.
Tonkin, komprdelky, dural
Lyžařsky zlatá šedesátá léta přinesla i další změny. Až do 50. let se používaly nástupkyně staršího bambusu, hole tonkinové (tonkin = arundinaria amabilis), vystřídané štíhlými, ale dost těžkými ocelovými (u nás tzv. komprdelky). Potom přišel v roce 1958 Ed Scott s lehkou holí z hliníkové slitiny neboli duralovou („dural/uminium“ – obchodní název). Uspěl také proto, že svět uchvátila rakouská technika krátkých oblouků, „wedeln“, při níž byl impuls píchání holí důležitý a lyžař mrskající za den tisíce patiček každý ušetřený gram ocenil. Rozvoj plastů umožnil výrobu tvarovaných rukojetí i plastových kroužků, ještě v 70. letech ale na dnešní poměry legračně velkých. Když se na přelomu 60. a 70. let na čas rozmohlo „jetování“, tedy přehnaně aplikovaná technika vyrovnávacích či vystřelovacích oblouků, zareagovali výrobci na trend silného opírání o hůl rukojeťmi dole rozšířenými pro oporu ruky a někteří i netradičními „šavlovými“ madly. Starší si budou pamatovat u nás tehdy velmi populární – neboť ve velkém dovážené – hole Brückl s oválnými dříky a rukojeťmi zacvakávacími do sebe. Panoptikum plánovitého hospodářství s neustálým nedostatkem něčeho (těžko nevzpomenout pozdější lidovou tvořivost „přestavba má zádrhel, není papír na p.del“) dokládá skutečnost, že nedostatek holí se projednával až ve vládě! A teprve potom se podařilo vyřešit poptávku běžných lyžařů slušnými domácími holemi z Dřevotvaru Znojmo.
Brýle, technický sníh, úprava
Roku 1968 přišel první dvojitý zorník (Smith) a počátkem 70. let se objevily brýle s antifog-vrstvou. První takové Uvexy za hříšnou cenu jsem dokonce vlastnil. Kupodivu se slušně činil i domácí výrobce Okula Nýrsko, za velmi přijatelnou cenu dostal běžný lyžař vyhovující brýle dokonce se třemi zorníky (tmavý, oranžový, bezbarvý).
Děly se i další věci, vlastně už o něco dřív. Už počátkem 50. let začíná v USA zasněžování. Bez ohledu na nijak překvapivé tahanice o to, jak vše vzniklo (farmáři zavlažující ovoce? kanadská laboratoř studující namrzání leteckých motorů?) a kdo byl první, se zdá, že zasněžovat se začalo roku 1950 a regulérně používat r. 1954. Zhruba ve stejnou dobu se objevují první pokusy o rovnání povrchu tratí, nejprve lidmi ovládané seřezávače boulí, trochu připomínající sekačku na trávu – Bradley Packer Grinder 1952. A prý už roku 1958 začíná používání vody pro preparaci závodních tratí.
Šponovky a prošívané bundy
Ani sebevětší materiálový fetišista nemůže popřít, že při lyžování nejde zdaleka jenom o výzbroj. Málokdo chce vypadat jako hastroš, ovšem v bachratých pumpkách a plandavé větrovce té elegance mnoho nebylo. Když se roku 1948 objevily přiléhavé strečové kalhoty, chytla se nápadu Maria Bogner v Mnichově a s použitím švýcarského nylonového vlákna Helanca uvedla na trh šponovky, v nichž lyžařky konečně mohly být sexy. V USA se její krajan Obermeyer snažil pro zimomřivé klienty své lyžařské školy vyrobit teplou bundu. Když se mu výplň v podšívce sesypávala, prošil bundu skrz naskrz a vytvořil tak další světový hit.
Šedesátá léta jsme tak prolyžovali v baleťácky přiléhavých šponovkách. Moc ale nehřály a zasouvaly se do bot, do nichž seshora lezl sníh. A tak se počátkem 70. let tlustší kalhota přetáhla přes botu. Roli jistě sehrál vliv idolů-závodníků, kteří začali nosit šponovky s „buřty“ – polstrováním kolenou – na ZOH 1972. Ještě Killy r. 1968 měl kalhoty „baleťácké“, Thoeni a Stenmark o pár let později už byli obuřtovaní. V 60. letech také začíná barevné značení tratí, v USA od roku 1964 pod National Ski Area Association, NSAA.
Běžky a tenisové rakety
Připomeňme také, že od začátku 70. let se úspěchy rozjařené velké firmy vrhají na výrobu lyží běžeckých, do té doby doménu menších výrobců, často skandinávských. Některé je později opustily, např. Völkl, naopak Fischerovi s dnes neuvěřitelným nadpolovičním podílem na trhu se staly oporou v těžkých časech. A také v 70. letech se pouštějí i do tenisových raket. Oboje je samozřejmě dáno možnostmi zužitkovat zkušenosti z výroby lyží sjezdových. V rámci práce s plasty se od 70. let používají sintrované skluznice.
Když připočteme ohromný rozvoj lyžařských areálů a příslušné
infrastruktury včetně zpřístupnění většiny ledovců v tomto období,
doplňuje se nám celkový obrázek na stav už ne nepodobný dnešnímu.
Odlišný byl optimismus a euforie. Jak se ukázalo, poněkud přehnané.
Přihodit se v branži mělo ještě mnohé.
