Nakonec jsme rozhovor uskutečnili v prostředí, ve kterém se pohybuje často. V místnosti plné trenérů, servismanů a jejích kolegyň a kolegů, se kterými putuje od závodu k závodu. Náš čas byl krátký, v Tančírně Žlutých lázní podzimně profukovalo a nic nenasvědčovalo tomu, že se můj záměr odhalit něco z Kateřiny nelyžařské zdaří. Nakonec jsme si ale v sále se stovkou halasících lidí přeci jen vytvořili ulitu, ve které vznikal následující rozhovor. A zda se záměr zdařil, posuďte sami!

Kateřina nervák a závodník

Standardní, otřepaná otázka. Jak ses dostala k lyžování?

Máma i táta aktivně lyžovali, táta byl dokonce chvíli v reprezentaci, na lyžích se i seznámili, takže lyžování byl logicky jeden z mých dětských sportů. Druhým byl tenis, takže jsem chvíli dělala oboje, ale tenis mě strašně nebavil a nakonec jsem si vybrala lyže.

Kdy jsi věděla, že tenis ne a lyžování ano?

Už tak v šesti letech. Tenis jsem úplně nesnášela. Byla jsem strašnej nervák a cholerik, což teda pořád jsem, ale… prostě jsem věděla, že budu lyžovat. To bylo jasný.

*A jak se cholerik a nervák v Katce Pauláthové projevuje na závodech?*

Jsem cholerik po tatínkovi. Rozčílím se a za dvě minuty jsem zase v pohodě. Takže když mě někdo naštve, netrvá to dlouho. S tátou po sobě na kopci taky někdy vyjedeme, ale rychle se to srovná. A nervozita? Já asi nejsem ani nervózní. Když jsem třeba jela první svěťák v Söldenu, tak to jsem byla hodně nervózní, to je nechutnej kopec, kterej nesnáším, je to strašně těžký a s tím zadním číslem je to ještě navíc depresivní.

A byla jsi tenkrát nervózní jenom z toho kopce, nebo třeba i z té atmosféry?

Určitě i z atmosféry. První svěťák, bylo mi asi 16, byla jsem taková roztěkaná, byl to nezvyk.

Co třeba nervozita ze soupeřek, je ti 16, první svěťák, kolem všechna ta známá jména…

To snad ani ne, vždycky si řeknu, že to jsou taky normální lidi jako já nebo ty. To ani neřeším. Ale spíš to, že na mě najednou každej koukal, co tam dělám, kdo jsem, je to prostě nezvyk. Ale jinak nemám s nervozitou problém.

Ani na svěťáku ve Špindlu? První kolo jsi napálila, ale co sis říkala před druhým kolem?

První kolo jsem jela úplně na doraz, neměla jsem co ztratit, byla jsem doma, měla jsem tam celou rodinu a mohla jsem se akorát ukázat. A měla jsem hlavně dobrý číslo. No a před druhým kolem jsme si s tátou řekli, že to prostě musím nějak dojet, nic zbytečně neriskovat, jet plynulou technickou jízdu, abych někde zbytečně nespadla. A nakonec to byl ještě docela slušný čas i přesto, že jsem tu jízdu trochu podržela. Ale nervózní jsem před tím druhým kolem vůbec nebyla.




Trávíš docela dost času s tátou, tak jaká je ponorka v takovém mini týmu?

Někdy to na nás přijde. Jsme spolu skoro každý den, takže to k tomu patří. Třeba minulý rok jsme měli celkem silnou, ale zavoláme mamce nebo s náma prostě někam jede a je to v klidu. Letos je to zatím super.

Co tvoje sestra, je starší, taky závodila…

Ségra je starší o 5 let a závodila asi tak do 14 let, jenže pak onemocněla a asi půl roku trvalo, než vůbec doktoři přišli na to, co jí je. Byla to borelióza, kterou se podařilo vyléčit, ale během toho půl roku ztratila veškerou kondičku a další dva roky se nemohla vůbec dostat do tréninkového rytmu, byla pořád unavená, tak to nakonec vzdala.

Jak se ti vlastně jezdí na obřačkách s novými parametry?

Těžce. Ze začátku to bylo trápení. V prvních branách jsem si připadala, jako kdybych jela na nějakých lopatách nebo dřevech. Ale už jsem si zvykla. Když je tvrdo a jede to, tak je ta lyže skvělá a stabilní. Ale na prudkým svahu je to těžký. Je potřeba větší fyzička.

Kolikátá si myslíš, že dojedeš v Söldenu? (rozhovor proběhl před prvním závodem SP sezóny 2012/13 – pozn. red.)

To nikdy neříkám. Nedávám si předsevzetí. Hlavně to chci už konečně dojet. Ono je to strašně těžký, stát tam na startu třeba s nějakou sedmdesátkou, už víš, jak to všechno dopadne, první patnáctka už se svlíká, je v teplíčku a my tam teprve stojíme a mrznem.

Co je pro tebe důležitější, Světový pohár, nebo olympiáda?

Myslím, že olympiáda je úplně nejvíc top, co může být. Je to jednou za čtyři roky a pro mě osobně největší vrchol, co může být. I třeba mistrovství světa, zvlášť mistrovství světa juniorů, je pro mě vrchol sezony. Protože tam mám taky mnohem větší šance než v dospělých. Tam jsou samý třicetiletý baby, který mají zkušenosti, a co s nima pak mám dělat?


Kateřina žena, partnerka a modelka

Máš nějakého přítele?

Nic vážnýho. Já vlastně ani zatím nechci nic vážnýho.

Protože jsi často pryč?

Hlavně asi proto. Protože bych nebyla vůbec doma a lyžaře už nechci.

Nechceš lyžaře?

Já nevím, oni ty sportovci jsou prostě takoví…, oni to sice chápou, že jsem pořád pryč, ale zase když přijdu domů a bude tam na mě čekat nesportovec, ten to moc nepochopí…

Tak je právě asi lepší mít lyžaře, ne?

Ale s tím bych se taky vůbec neviděla. Ten zas chce taky jezdit na závody. Takže je to vlastně úplně jedno.

Vyměnila bys lyžování třeba za partnerský vztah?

To přece nemůžu být tak hloupá, když se tomu věnuju už od malička, abych pak všechno vyměnila za vztah. To přece nemůže člověk jen tak snadno zahodit. Musím si to v životě připravit tak, aby k tomuhle rozhodování vůbec nikdy nedošlo. Tohle nechci nikdy řešit.

Jak se ti líbilo focení? Některé fotky jsou docela odvážné…

Už jsem jednou na profesionálním focení byla, ale tam jsme fotili spíš oblečení na lyže a tak. A jednou jsme se nechala nafotit jen tak, od kamarádky fotografky, ale tam jsem vlastně taky nic neukázala. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Ze začátku jsem byla dost nervózní, ale byla to docela sranda. Ale dost jsem se styděla.

To se ani nedivím…

Já jsem vyhodila všechny, co tam byli, zůstal tam jenom fotograf a maskérka, takže pak už to nějak šlo. Potom jsem z toho teda měla takový zvláštní pocit, že to bude někde v časopise.


Kateřina sportující a bilancující

Jsi soutěživá?

Možná tak sama se sebou. Strašně ráda porážím sebe sama. Ale jakmile mi někdo dá nějakou výzvu, tak to moc nefunguje. Hlavně ráda soutěžím sama. Nesnáším kolektivní sporty. Takže se snažím hodně porážet sama sebe.

A jak bojuješ s porážkami?

Moc neumím prohrávat. Když jsem byla menší, tak jsem to zvládala těžce. Teď už je to snazší. Umím si říct, že jsem tu od toho, abych se zlepšila. Ale jsem strašně naštvaná a negativní, když se mi něco nepovede.

Co ještě děláš za sporty?

Miluju tenis. Jak jsem ho v dětství nesnášela, tak teď ho miluju a hraju třeba třikrát týdně, protože máme doma v Havířově tenisové kurty. Navíc táta i máma hráli závodně, takže mě to naučili a dneska je to pro mě i dobrá kondiční příprava. Táta se postaví s plným košem balónů, nahrává mi a já běhám zprava doleva jak blázen. A můj idol je Federer, mám ho všude doma vyvěšeného.

A když bys to měla srovnat, co je těžší? Věnovat se vrcholově tenisu, nebo lyžování?

Já vlastně nevím. Teď si říkám, proč jsem byla tak hloupá a dala se na lyžování, protože to je fakt takovej divnej sport. Všechno je závislý na počasí a přitom tenis, tam stačí jít do haly nebo na kurt, když začne pršet, tak se zápas přeruší, a u nás, když začne pršet, tak stejně jedeme. A když si vezmu, jak jsem na tom na světě…, teď momentálně třeba 104. na světě, a kdybych byla na stejném místě v tenise, tak už jsem dávno za vodou. Ale zas je ten tenis těžší na fyzičku i vytrvalost.

Nemáš někdy pocit, že tím vrcholovým sportem o něco přicházíš?

Tak samozřejmě, že mě to někdy napadne. Že vlastně obětuju celej život lyžování. Ale já se snažím, hlavně když jsem doma, se jít někam zabavit, ne že bych se někde opíjela, ale prostě vypnout, se známými, se ségrou, která mi hodně pomáhá. Prostě snažit se nemyslet na lyžování. Myslím na něj, když lyžuju, a když je dolyžováno, snažím se to vypustit z hlavy a řešit jiné věci. Takže určitě o něco přicházím, ale je to moje rozhodnutí.

Proč vlastně děláš lyžování?

Protože mě to baví. Baví mě to, když je sezóna a vidím, že všechno funguje. Od loňska jsme dali dohromady nový tým, mám manažera, který zajistí vše, co zrovna potřebuju.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Rodina…? Rodina a zdraví. Hlavně ta rodina, ségra, která mě strašně podporuje. My jsme jak dvě nejlepší kámošky. Ona je navíc úplnej opak, taková pohodářka, flegmatik, nic neřeší.

*A ty řešíš…*

Jo. Musím mít všechno v cajku. Všechno přesně připravený a srovnaný. Hlavně před závodem.

Takže máš třeba nějaké předstartovní rituály?

To asi ne. Teď jsme se nad tím nedávno zamýšlela, jestli dělám něco jinak, ale asi ne.

Máš někdy na lyžích strach?

V super-G. Nebojím se rychlosti, rychlost mi nevadí, ale ty skoky, dekomprese, to nemám ráda. A to jsem ještě nejela žádný sjezd. To by mi asi vůbec nesedělo.

Takže se rychlostním disciplínám asi nehodláš věnovat.

Trochu jsme o tom mluvili, i letos ve Francii jsme super-G docela trénovali, alespoň hodně na volno, abych se vůbec dostala do rychlosti, ale jak přijde nějaký těžký závod, kde jsou právě všechny ty překážky a dekomprese, nedokážu se do toho pustit úplně bezhlavě. Musela bych trénovat stejně jako Klára (Křížová – pozn.red.), třeba tři týdny v kuse jen super-G, a pak bych získala jistotu. Ale jezdit někde na Hintertuxu na placce, kde se to ani pořádně nerozjede, to je o ničem.

A v autě řídíš rychle?

Mám řidičák dva týdny a ještě jsem si ho ani nevyzvedla. A mě to řízení ani nebaví. Ale možná mě to začne bavit, až vedle mě nebude sedět ten učitel a říkat mi, že tam to je špatně a tohle taky.

Máš při závodě čas na něco myslet?

Snažím se před startem soustředit, říct si, co mám dělat, ale nedávno jsem se přistihla, že mi pak při jízdě občas lítají myšlenky všude možně. Třeba myslím na ségru. A pak když třeba spadnu uprostřed obřáku a zastavím, tak si říkám, sakra, vždyť ty jsi na to, co máš dělat, vůbec nemyslela. Takže těch myšlenek tam je někdy strašně moc, ale nechtěně, to samo.

Umíš si připravit sama lyže, kdyby bylo nejhůř?

Neumím. Umím si je namazat, ale ne nabrousit. Táta mě k tomu zatím nechce pustit. Abych si ty lyže nezničila.




Kateřina jednou až...

Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

Za deset? To mi bude kolik? 29. Ježíš, tak to už snad budu mít dítě, ne?

Myslíš, že už budeš mít dítě?

Tak to už je čas, ne? Ne, asi budu lyžovat, co bych dělala jinýho. Těžko říct.

Tak co bys chtěla dělat?

Tak 29 let, dejme tomu, že všichni v tomhle věku pomalu končí, jsou v největší formě, ale záleží na tom, jak dlouho u toho vydržím, takže určitě bych chtěla být zaopatřená. Finančně a být tak nějak na vlastních nohách. A určitě lyžovat, pokud budu na vrcholu kariéry a půjde to, tak přece nebudu končit.

Myslíš, že se lyžováním zaopatříš?

Těžko říct, to bych asi musela začít jezdit dost dobře. Ale já začnu, letos :-). Už je na čase.

A co bys chtěla dělat, až skončíš s lyžováním?

Mě strašně baví chemie. Chtěla bych začít studovat třeba fyzioterapii, nebo regeneraci ve sportu, výživu a tak. Ale záleží na tom, co dokážu skloubit s vrcholovým lyžováním. Ale kdyby se to povedlo, ráda bych si otevřela svoji vlastní praxi, nebo jezdila s nějakým týmem, jako fyzioterapeutka.

Jaký je tvůj názor na svět, když se tak díváš kolem sebe, co bys změnila?

Já bych se odstěhovala. Třeba do Ameriky. Všichni jsou tam příjemní, ptají se, jak se máš, kde jsi koupil ty pěkný boty, co máš na nohách, a já jsem z toho byla úplně hotová. Potom jsem se vrátila do Čech, šla si koupit rohlíky a paní na mě koukala, jako kdyby mě chtěla zabít. Přijde mi, že tady u nás je všechno strašně negativní, všichni všem něco závidí a jsou nepříjemní. Ale všude na světě je spousta špatných lidí. Já neříkám, že já jsem dokonalá, já jsem taky špatnej člověk, někdy, ale…

Jak to?

Já taky někdy nejsem zrovna přátelská.

Tak jaká je Kateřina Pauláthová?

Divoká. Ale bývala jsem mnohem horší, když jsem byla malá, tak jsem byla fakt rebel. Ale už jsem se hodně zlepšila. Snažím se být hodná holka, dospělá, už to není jako dřív, kdy jsme v patnácti, šestnácti třeba s Adinou Zemanovou blbly jako kluci. Jely jsme třeba na vleku a smály jsme se hodinu v kuse, říkaly strašný věci a dělaly hlouposti. To si ani nedokážeš představit, co jsme dělaly.

A to by mě právě zajímalo.

To nejde, to nemůžu zveřejnit. To je všechno strašně sprostý.

To mě právě zajímá, o čem se dvě závodnice v teenagerovském věku baví na vleku.

To fakt nemůžu říct :-). My jsme si dělaly ze všech ostatních srandu. Nikdo nás neměl rád. Dávaly jsme sázky, kdo proběhne po ulici s nahým pozadím, hrály jsme o to fotbálek a pak jsme to realizovaly. Nebo jsme na olympiádě mládeže hrály fotbálek s běžkařema o to, kdo proběhne celou chodbu hotelu, kde bydlela kompletní česká výprava, jen ve spodním prádle. A samozřejmě jsme prohrály.

Chtěla bys na sobě něco změnit?

Co já vím. Jsem taková, jaká jsem. Když budu chtít něco změnit, tak to změním.

Narodila se 23. 7. 1993 v Havířově. Lyžuje od svých dvou let a snaží se plnit si své tajné sny i sportovní cíle. Kateřina je vtipná, usměvavá holka, která miluje svoji rodinu, přátele a sport. Kromě lyžování hraje tenis a jejím vzorem je kromě Bode Millera například Roger Federer. Váží si svého zdraví a všech okolo sebe, kteří ji podporují a bez kterých by nemohla dělat to, co ji baví. Kromě výrazných úspěchů na úrovni Mistrovství České republiky v alpských disciplínách a juniorských světových kláních se do povědomí české, ale i světové odborné veřejnosti výrazně zapsala svým 28. místem v obřím slalomu Světového poháru ve Špindlerově Mlýně.


Valentina Volopichová

Na rozhovor přišla rozevlátá, uspěchaná, udýchaná a se slovy „kluci, jsem úplně kantáre“ dosedla na gauč a požádala o minerálku. Nápis na jejím tričku ve mně vyvolal mnoho otázek. Brunettes Rule – brunety vládnou.
Vyšlo ve SNOW 68



Filip Trejbal

S Filipem jsme se potkali uprostřed parného léta v kavárně na okraji Liberce. Nad námi se tyčil majestátní Ještěd a působil tajemně, stejně jako velký chlap s vzezřením vikingského válečníka, který seděl naproti mně. Z jeho hlasu ale zaznívala dobrota i pokora a já se přestal bát, že mě za špatně položenou otázku třeba přišpendlí lyžařskou hůlkou do kavárenského křesílka.
Vyšlo ve SNOW 70



Kryštof Krýzl

To nejzajímavější jsem z chlapíka, který nejdříve působil téměř tichým dojmem, dostal až na konci našeho rozhovoru, který se tentokrát točil kolem lyžování víc, než kdy předtím. Kryštof je lyžováním posedlý a rád řeší technické detaily, a protože jsem na tom podobně, bylo velmi těžké se nenechat unést.
Vyšlo ve SNOW 73



Klára Křížová

Se sympatickou Klárou jsme se setkali na vyhřáté zahrádce příjemné trutnovské kavárny. Byl srpen, teplo, tiché nedělní odpoledne na maloměstě a proti mně seděla krásná, vtipná, veselá mladá dáma, která umí navíc dobře lyžovat. Co víc jsem si mohl přát! Narozena na Moravě mluvila spisovně a rozhovor plynul pomalu, přirozeně, prostě nedělně a já ho nechal stejně tak plynout i pro vás. Přeskakující vesele z jednoho na druhé, živý jako voda, živý jako Klára samotná.
Vyšlo ve SNOW 74