V červenci roku 1947 se spolu s lyžařskou výzbrojí vydalo na dobrodružnou cestu pět nadšenců, z nichž Antonín Šponar a Luboš Brchel patřili v té době k evropské sjezdařské elitě.
Dvě překážky
Dříve než se mohla pozoruhodná výprava napříč válkou zdecimovaným Německem uskutečnit, musely být překonány dvě překážky. Iniciátor akce Šponar, který v květnu nastoupil vojenskou prezenční službu, musel přesvědčit svého velitele o tom, že trénink a závod na ledovci je nezbytnou součástí jeho přípravy na blížící se zimní olympiádu. Řešením byl mimořádný „opušťák“ na dva týdny a slib vojína Šponara, že se zaručeně vrátí. Druhým problémem bylo zajištění vhodného prostředku pro přepravu pěti osob. Při omezených poválečných možnostech padla volba na bojový džíp, pozůstatek z výzbroje americké armády, otevřené vozidlo kryté jen svrchní plachtou, které vlastnil Šponarův kamarád a třetí účastník výpravy František Příhoda. Zbývajícími členy posádky byli vysokoškolský student Dušan Břeský a kantor-tělocvikář, tehdejší trenér československých sjezdařů nominovaných na olympiádu ve Sv. Mořici, Jaroslav Čtvrtečka, jenž průběh celé akce přiblížil sugestivní formou čtenářům svazového měsíčníku Zimní sport. Dramatická anabáze
Z úvodu Čtvrtečkova líčení: „Nám pěti připomínal náš podnik tak
trochu páně Nikodémovo lednové koupání v zamrzlé Vltavě. Džíp,
naložený až k prasknutí nezvyklým mírovým nářadím a obložený kufry
a vaky ze všech stran, skýtá jen skrovné místo svým pasažérům,
sedícím na náhradních pneumatikách a kanystrech se zásobami benzinu,
určeného k průjezdu Německem. Jen řidiče hýčkáme ve všem myslitelném
pohodlí, dopřávajíce jeho nohám spočinouti na příslušných pedálech,
místo na hromadě konzerv, kupících se všude po podlaze.“ Hýčkanými
řidiči byli střídavě Příhoda se Šponarem a jejich přetížené vozidlo
s osmi páry 210 cm dlouhých lyží na střeše mělo na rozbitých silnicích
své vrtochy. Především baterie permanentně špatně dobíjela a kvůli
prasklému chladiči musel zachraňovat situaci ochotný bavorský traktorista,
který odtáhl automobil do opravny. První nocleh proto hledala posádka již
za Straubingem, kde za války zničené mosty přes Dunaj nahrazoval přívoz.
Za takových podmínek trvala cesta do cílové údolní stanice
v Lauterbrunnenu celé tři dny. Čtvrtečka ji ovšem neprospal a projevil se
jako dobrý pozorovatel a glosátor: „Za Landshutem vjíždíme mezi
zříceniny Mnichova s frontami žen postávajících před obchody. Krámky
s nápisem ‚dnes se vydává krém na boty!‘…Všude plno dětí, mrzáci
z války … všichni ve vojenských uniformách, při nejmenším s vojenskou
čepicí…Tam, kde zastavíme, osloví nás často někdo známou sudetskou
němčinou… Lindau a celé německé pobřeží Bodamského jezera
s pěknými hotely je vlastně už kus Švýcarska. Jen se zemí srovnaný
Fridrichshafen nám připomíná, že tudy šla nedávno válka… Švýcary.
Země volné čokolády, nylonek, banánů, dobrých silnic a 65rapového
benzinu… Z Lauterbrunnenu nás odváží zubačka k cíli naší cesty.
Projíždíme známý Wengen, kam se teprve nedávno z Ameriky vrátil
‚wengenský švec Molitor‘, jak o švýcarském sjezdaři č. 1 napsaly
americké noviny.“
Problémy s aklimatizací
Několikadenní pobyt českých sjezdařů ve výšce 3 500 m n. m. měl nepříznivý vliv na jejich zdravotní stav. Bolesti hlavy, nevolnost a únava oslabovaly bojovou morálku. Čtvrtečka se v dané situaci projevil jako zodpovědný trenér olympijského družstva a v další části článku se takticky věnoval zdůvodnění dostatečně dlouhé aklimatizace před startem na rovněž vysoko položených olympijských tratích ve Sv. Mořici. Zdůvodnění mířilo k představitelům lyžařského svazu. Vlastní závod, jehož I. ročník se konal již v roce 1918, byl v několika směrech výjimečný. Především pro jeho polohu na svahu Aletschského ledovce s místem startu v extrémní výšce 3 700 m n. m. neexistovalo ve světě alpských disciplín srovnání. V případě 29. ročníku závodu v obřím slalomu byla neobvyklá i délka hlubokými špaltnami lemované trati, kterou Čtvrtečka odhadl na 2,5 km. Jeho pozornosti neunikla ani příprava lyží před závodem: „Molitor a většina Švýcarů nanášeli směsi vosků štětcem, rovněž tak Šponar s Břeským, Brchel i my ostatní jsme kombinovali na lakovanou skluznici parafíny.“
Důstojná reprezentace
Mezi 96 závodníky na startu byli Češi losováni v první skupině a takto vyjádřenou „důvěru“ pořadatelů nezklamali. Brchel obsadil 3. místo, když dojel 2,5 vteřin za vítězným Molitorem, který půl roku nato ve Sv. Mořici potvrdil svoji třídu ziskem stříbrné a bronzové olympijské medaile. Šponar se ztrátou necelých pěti vteřin byl 7., Břeský 15., Příhoda 18. a nezmar Čtvrtečka ve svých 41 letech 19. Oba naši budoucí olympionici se i v nepříznivých podmínkách zařadili mezi renomované alpské závodníky, ale ani trojice zbývajících českých sjezdařů se v konkurenci nejlepších Švýcarů neztratila. Druhým dějstvím závodů na Jungfraujochu byl specifický závod tříčlenných družstev navázaných na laně. Naši pro nedostatek zkušeností nestartovali, ale Čtvrtečka si neodpustil stručný komentář. „Závod se jel na zjednodušené trati spíše slalomovým tempem. Nejlepší jezdec jede jako třetí, ale ani úloha druhého není nejsnadnější. Stačí zakolísání jednoho z nich a celá skupina se promění v chumáč praporků, provazů, lyží a nohou.“
Líčení návratu ze Švýcarska do Čech bylo již stručnější: „Cesta
zpátky se podobala navlas cestě tam. Alespoň pokud se týče naší věčně
prázdné baterie, o kapsách ani nemluvě.“ Z jistých důvodů se ovšem
autor nesvěřil čtenářům Zimního sportu s tím, že nehledě na uvedenou
svízelnou situaci, si posádka dopřála zajímavou „zajížďku“ přes
Tessin, Lago di Como, do Milana a Janova a pak zpět přes Švýcarsko
a Bavorsko do Prahy, kde Šponar málem nestihl termín svého návratu
k vojenskému útvaru.
Šponarova ledovcová nenasytnost
Dáme-li si do souvislosti příslušné pasáže ze životopisné knihy Král australských hor se zprávou Jaroslava Čtvrtečky o cestě na Jungfraujoch, musíme dojít k závěru, že autora zmíněné knihy, ambiciózního českého sjezdaře Šponara, letní závody na ledovcích doslova přitahovaly. Buď si chtěl spravit chuť po nepříliš vydařených startech v několika prestižních alpských soutěžích v sezóně 1946/47, nebo skutečně chápal měření sil s kvalitní zahraniční konkurencí v letní přestávce za součást zodpovědné předolympijské přípravy. První příležitost se naskytla již koncem dubna, kdy se Šponar, pravděpodobně sám, přihlásil na závod ve sjezdu se startem pod vrcholem Marmolady (3 300 m n. m) a s cílem v sedle Fedaia. Vlastnímu závodu předcházel dvouapůlhodinový výstup s bagáží do sedla, výjezd tehdy novou lanovkou a další dvě hodiny strmého stoupání po ledovci k místu startu. Trasa závodu, na jejíž úpravu po nočním sněžení nebyl čas, měla dvě specifika. Nebyla vyznačena obvyklými brankami, ale pouze značkami navádějícími závodníky na jediný průjezdný koridor mezi hlubokými ledovcovými trhlinami. Každé vybočení mohlo skončit tragicky. V jiných závodech neobvyklý byl dále výškový rozdíl 1 200 m na relativně krátké, a proto nesmírně strmé trati bez „brzdivých“ oblouků. Šponara vyváděl z míry také dlouhý padák zvaný „Kanonenrohr“, kterým závodníci „sletěli“ rychlostí přes 100 km/hod. bez náležitého přechodu rovnou na zamrzlou hladinu jezera, kde byl cíl závodu. Nebylo divu, že se k závodu přihlásilo pouhých 30 sjezdařů a z nich se jen 13 nejodvážnějších vydalo na trať. V konkurenci budoucích úspěšných rakouských olympioniků, jakými byli Pravda a Nogler, obsadil Šponar solidní 6. místo. Již za dva týdny po návratu z cesty džípem do Švýcarska opustil vojín Šponar svůj vojenský útvar podruhé. Díky benevolenci velitele, jemuž přivezl z ciziny tenisové míčky v poválečné ČSR nedostupné, se zřejmě opět sám vydal tentokrát na Grossglockner, kde se konal tradiční letní závod v obřím slalomu na ledovci Pasterze. Na startu se opět sešel výkvět především rakouských závodníků, ale sám Šponar nakonec nestartoval. Odradily ho příznaky žloutenkového onemocnění, které se projevily při tréninku před závodem.
Na sníh pokrývající alpské ledovce i v letních měsících se vrátili
českoslovenští reprezentanti až po dlouhých dvaceti letech, kdy startovali
v Cervinii v rychlostní soutěži Kilometro Lanciato. Až z iniciativy
státního trenéra Jana Vedrala se podařilo od roku 1969 pravidelně
zařazovat do přípravy reprezentačních teamů několik podzimních
tréninkových soustředění na ledovcích. V té době se tam také přestaly
v letních měsících pořádat oficiální závody. Vlivem oteplování se
zhoršovala kvalita sněhu – zájem o neregulérní závody klesl na minimum.
Z ledovců vybavených lanovkami a vleky jsou dnes tréninkové plochy
intenzivně využívané 2–3 měsíce před závodní sezónou.
Osudová rozhodnutí
Výprava českých lyžařských nadšenců cestou pod vrchol Jungfrau a zpět s oklikami poznala, jak chutná křižování alpskými zeměmi, sice v nepohodlném vozidle, ale bez vážných vízových problémů, přičemž základní životní potřeby nebyly nenáročným cestovatelům v tehdejší západní Evropě cenově nedostupné. Je možné, že dojmy z této svobodné pouti přispěly k rozhodnutí tří z nich emigrovat brzy po únorovém převratu, dříve než stihla komunistická vláda zaminovat a oplotit západní hranice Československa ostnatým drátem. Dnes, po 65 letech, žije Dušan Břeský v Calgary jako emeritní profesor tamní univerzity. Antonín Šponar podlehl vážné nemoci před deseti lety v městečku Jindabine, ležícím na úpatí Australských Alp nedaleko nejmodernějšího lyžařského areálu Thredbo, na jehož založení a výstavbě se významně podílel. Tam také působí František Příhoda, ve věku 91 let suverénně nejstarší obyvatel této horské obce, který loni navštívil Prahu, pozorně sledoval vyhlášení Krále bílé stopy na Žofíně a při té příležitosti nám ochotně odpověděl na celou řadu otázek.
Rozhovor s Františkem Příhodou čtěte v článku František Příhoda - Z Prahy pres Sv. Kryštof a Melbourne do Thredbo
