František Příhoda - Z Prahy pres Sv. Kryštof a Melbourne do Thredbo

Vzpomenete si na své lyžařské začátky?

Lyžoval jsem spolu s rodiči a se svou starší sestrou od dětství. První velký závod jsem absolvoval jako šestnáctiletý v Tatrách na Zlomiskách o Velikonocích roku 1937. Startoval jsem i na obou protektorátních mistrovstvích na Pustevnách v roce 1940 a 1941. Mé výkony byly od počátku nepříznivě ovlivněny vrozenou krátkozrakostí a omezenými možnostmi tréninku. V devatenácti letech jsem se musel starat o podnik po mém otci. Přes to patřilo lyžování a závody v alpských disciplínách k mým největším koníčkům. Co se týče výkonnosti, čest rodiny na vysoké úrovni zachraňovala sestra Alexandra.

Lyžovali jste i za války?

Zákaz pořádání veškerých sportovních soutěží nás neodradil od pokračování v tréninku. Krkonoše byly oficiálně tabu, ale nás jejich terény stále přitahovaly, hlavně svahy kolem Dvoraček, a tak jsme na ně pronikali ilegálně. Většinou jsme šlapali s lyžemi na ramenou až z Jilemnice a nemajíce propustku, museli jsme širokým obloukem obcházet celnici. Při cestách vlakem šťastlivci s propustkou pašovali méně šťastné kamarády za batohy nahoře v zavazadlovém prostoru. V létě jsme jezdili většinou na kolech lézt do Sedmihorek nebo Příhraz spolu s lyžaři-běžci. Dodnes rád vzpomínám na důvěru, přátelství a pomoc, kterou jsme si v různých situacích vzájemně poskytovali.

Po válce se českým sjezdařům otevřely nejen Krkonoše.

Hned v první poválečné sezóně startovalo v únoru roku 1946 československé reprezentační družstvo ve Francii v Megéve a o Velikonocích v Zermattu, kde jsem byl přítomen a alpskými podmínkami nadšen. O rok později jsem spolu s našimi reprezentanty mohl startovat ve slalomu v rámci skvěle obsazeného Mezinárodního lyžařského týdne v Chamonix. Brchel mně zapůjčil své francouzské lyže zn. Allais, ale nedovolil mně nabrousit hrany, šetřil si je. V prvém kole, na ledové trati jsem sotva dojel do cíle, ale ve II. kole sníh změkl a já zajel solidní 17. čas. Naši sjezdaři zde nečekaně zklamali, ale moje sestra, tehdy již Nekvapilová, se prosadila a dojela ve slalomu na 4. místě.

Kdy jste se rozhodl opustit republiku?

K tragickému únorovému převratu došlo těsně před Mistrovstvím republiky ve Špindlu. Zde jsem naposledy startoval (a byl diskvalifikován) na českých horách. K rozhodnutí odejít do zahraničí, dokud se nezmění poměry, jsem došel v dubnu roku 1948, ale přípravy k tomuto kroku zabraly ještě více než ½ roku. Po domluvě s kamarádem Tondou Šponarem jsme zkonstruovali originální zařízení, které po napojení na můj džíp mohlo sloužit v terénu jako mobilní lyžařský vlek nezávislý na jiných dopravních prostředcích, ani jiném zdroji energie. Konečný plán, jak dostat náš budoucí zdroj obživy a sebe přes hranice, byl následující. Tonda, coby člen reprezentačního družstva, dopraví džíp i s vlekem do Sv. Antonu, kde poslouží při tréninku československých reprezentantů, kteří tam budou v lednu na soustředění. Já a můj švagr Karel Nekvapil přejdeme hranice ilegálně, pěšky, já zamířím za Tondou do Antonu a Karel pojede do Švýcar, kde se Saša zúčastní závodů spolu se státním družstvem. Nejtěžší překážku, vyběhat na úřadech povolení k výjezdu džípu přes hranice, Tonda překonal, ale stižen chřipkou, dojel po strastiplné cestě 30. prosince do Antonu s vysokou horečkou a na pokraji zhroucení.

Kudy vedla vaše cesta přes kopečky?

Pro náš útěk jsme zvažovali dvě trasy. První vedla přes šumavský Špičák, kudy jsme ještě v zimě zkušebně přešli na běžkách bez překážek do Bavorska. S druhou variantou kolem Staňkovského rybníku jsme se na místě seznámili v létě a nakonec jsme se pro ni rozhodli. Odjeli jsme z Prahy autem až 15. ledna 1949 směrem na jižní Čechy. Kamarád-lyžař Míťa Frössl nás vysadil asi 4 km před Staňkovským rybníkem, odkud jsme vyrazili na běžkách jakoby na lyžařskou tůru. Nejen my, ale i Míťa tehdy hodně riskoval. Došli jsme na břeh a naše nervy byly napjaté k prasknutí, ale nakonec jsme se po zamrzlé hladině nikým nezadrženi dostali na rakouskou stranu hranice. Tam však naše plány přestaly vycházet. Uvažovaný autobus ani vlak do Vídně v neděli nejel, kontaktovala nás rakouská pohraniční policie, na noc nás zavřeli do nádražní čekárny, ale nakonec jsme s přispěním dolarového úplatku druhý den vlakem odjeli a přijali azyl u mé vzdálené vídeňské tety. Po formálním odsouzení pro nezákonné překročení hranic jsme byli vybaveni dokumenty od všech okupačních mocností s výjimkou pro nás velice nebezpečné ruské zóny. Pomoc nám poskytl Karlův kolega od jezdectva, kapitán americké CIA, který nám opatřil zaručeně pravé falešné rakouské doklady, se kterými jsme už bez problémů dojeli přes všechny zóny 29. ledna do Sv. Antonu, kde nás očekával Tonda.

Ocitli jste se v lyžařském centru vybaveném lanovkami. Jak jste se cítili, dosud aktivní závodníci, v cizím prostředí v roli vlekařů?

Nejprve jsme museli získat povolení k provozu našeho zařízení od starosty Sv. Antonu. Následně jsme vše vyvezli na St. Christoph, kde stál tehdy jediný hotel s kaplí vedle státního školicího Bundesheimu a penzionu Wasle, ve kterém nás ochotně ubytovali. Pro nás bylo zásadní, že tam nebyla žádná lanovka. Bohužel až tam jsme zjistili, že konstrukci osy pohánějící naviják musíme zdokonalit. Vrtání, broušení a shánění vhodných ložisek v Innsbrucku trvalo několik dní, a když už vše fungovalo a vlek byl ukotven na vhodném svahu, nebyli zákazníci. Třeli jsme bídu. První, kdo pozvedl naši chabou tržbu, byla skupina válečných invalidů absolvujících lyžařský výcvik – většina na jedné lyži s lyžičkami na konci holí. Později zaplnili Bundesheim a svah s naším vlekem studenti z Francie. Zajistili našemu podniku prosperitu a navíc nás zvali na výborné obědy. O Velikonocích si nás najali Kanaďani, kteří natáčeli v Lechu lyžařský film a dobře zaplatili. Celkově jsme končili s výdělkem. Po sezóně jsme se všichni přestěhovali do Innsbrucku, kde skončilo naše pracovní společenství. Tonda vyrobil bedny pro transport samotného vleku, který si podle domluvy ponechal, a já jsem se Sašou a Karlem odcestoval džípem do Belgie, kde se nás ujal Karlův bratr.

Kdy jste se rozhodl opustit Evropu a proč padla volba na Austrálii?

Existovaly tehdy dva hlavní důvody. Především nebylo mnoho zemí tak vstřícných vůči emigrantům a pak hrála roli velká vzdálenost od Evropy a hlavně od Ruska, která v nás vyvolávala oprávněný pocit bezpečí. Já jsem po bezproblémovém vyřízení formalit nasedl na loď v Janově v půli února roku 1950, ale ještě před naloděním jsem si dopřál dva dni lyžování v Cervinii. Saša s Karlem přicestovali za mnou o devět měsíců později. Šponar se ještě v Innsbrucku oženil se svojí snoubenkou Lizi. Při imigrační prohlídce mu zjistili nález na plicích, tak podstoupil několikaměsíční léčení a vyplul s manželkou a s naším vlekem v bednách směr Sydney až v listopadu roku 1950.

Jaký byl vztah mezi vámi a Šponarem?

Znali jsme se od dětství. V Praze jsme bydleli za rohem, on v Jungmance, já v Palackého ulici. V průběhu naší aktivní spolupráce byl Tonda vždy korektní, mimořádně pracovitý a vynalézavý, dnes by se řeklo kreativní. Cítil jsem k němu úctu a obdiv. V Austrálii byly naše styky zpočátku omezené, usadil se 550 km od Melbourne. Když jsem později přišel do Thredbo, byly naše kontakty častější, ale oba jsme měli hodně práce a naše zájmy byly odlišné. V posledních letech života Tondu značně omezovala jeho choroba. Chodil jsem ho navštěvovat a myslím, že mě vždy rád viděl.

Splnilo přivítání na novém kontinentu vaše očekávání?

Neměl jsem důvod si stěžovat. Trvalo to jen několik hodin a já dostal po přistání v Melbourne první pracovní nabídku. Nakonec jsem tam žil a živil se jako svobodný podnikatel 25 let. Měl jsem postupně několik firem, poslední byla výrobna drobného kovového nábytku.

Z Melbourne je do hor daleko. Lyže šly stranou?

V žádném případě. Už v zimě roku 1951 jsem startoval na Mistrovství Austrálie spolu s Honzou Wágnerem, jenž byl čerstvý imigrant jako já a usadil se rovněž v Melbourne coby stavební inženýr. I když se zúčastnili i Švýcaři a Němci, nejvyšší stupně vítězů patřily nám. V roce 1953 jsme oba stáli u zrodu Kandahár Ski Clubu na Mt. Buller, což bylo tehdy primitivní, začínající lyžařské středisko asi 200 km od Melbourne. Mezi zakladateli byli i další čeští lyžaři-imigranti Vilda Kotzman a Frant. Šiktanc spolu se třemi Australany. Řadili jsme se mezi nejlepší lyžaře v zemi a v rámci klubu jsme šířili lyžařskou osvětu. Vedli jsme výcvik a snažili jsme se ty šikovnější z mladých frekventantů přivést k závodnímu lyžování. Řada z nich byla později v místních podmínkách úspěšná. Honza přestal závodit asi z pracovních důvodů v roce 1954 a já jsem pokračoval až do roku 1956, kdy jsem, ačkoliv emigrant, reprezentoval Austrálii na olympiádě v Cortině v točivých disciplínách a ve slalomu jsem obsadil 54. místo. Po návratu z olympiády jsem i já přestal závodit, ale zůstal jsem činný jako funkcionář, organizátor závodů, autor tratí apod. Zastupoval jsem také stát Victoria v australské lyžařské asociaci. Věnoval jsem tomu hodně času.

Závody veteránů vás nepřitahovaly?

V Austrálii se takové soutěže začaly pořádat až od poloviny 60. let, a to většinou v Thredbo. Pro mne to představovalo novou aktivitu. Díky věkovému zvýhodnění jsem se ve své kategorii umisťoval na předních místech. V 80. letech jsem vyjížděl i do Evropy, USA a Kanady, kde jsem startoval v závodech Masters, většinou ve finálové soutěži této světové série. I tam jsem se dostal několikrát na stupně vítězů, v Lake Louise v Kanadě se mně podařilo zvítězit. Moji veteránskou kariéru ukončilo vážné poranění ramene dva dni před závodem v roce 1992.

Thredbo je dnes moderní lyžařské a turistické středisko ležící na úpatí hory Mt. Kosciusko (2 228 m n. m.). S mimořádným Šponarovým přispěním zde byl zahájen provoz v roce 1957. Kdy jste se zde natrvalo usadil vy?

Přestěhoval jsem se z Melbourne koncem roku 1974. Otevřel jsem zde prodejnu s umělecko-průmyslovým sortimentem, později s upomínkovými předměty. Jak rostla lyžařská frekvence, rozšířil jsem nabídku o lehkou lyžařskou výstroj. S rolí obchodníka jsem se rozloučil v roce 2001 a odešel jsem do opožděného důchodu.

Koncem 90. let došlo k všeobecnému rozšíření tzv. carvingových lyží. V té době jste už 70 let užíval klasické dlouhé lyže. Jak jste se vyrovnal s novou tendencí?

Tehdy se blížily mé osmdesátiny a pohybové návyky byly pevně zakořeněné, ale postupně jsem si na moderní lyže zvykal a oceňoval jejich snadnou točivost.

Měly vaše lyžařské aktivity nějakou odezvu na veřejnosti?

V tomto směru se těšila pozornosti médií především moje sestra Saša, ale i já jsem spolu s ní vystupoval v několika televizních pořadech, ve kterých byly mj. zmíněny naše české lyžařské kořeny. Sám si nejvíce vážím toho, že jsem byl v září roku 2000 účastníkem olympijské štafety, který měl tu čest zapálit místní olympijský oheň v Thredbo. Potěšilo mě, že se o tom tehdy psalo i v českých novinách, kde byla současně zmínka o mém startu na olympiádě v Cortině.

Od našeho rozhovoru v Praze uplynul rok (rozhovor vznikl v roce 2011 - pozn. redakce). Jeho závěr je součástí emailové korespondence z letošního července.

Po úrazu, který vás postihl před dvaceti lety, jste ještě lyžoval?

Lyžoval jsem s chutí i nadále, ale přestal jsem na lyžích vážně soutěžit. Přes problémy se zády a s krevním tlakem jsem lyžoval u nás v Thredbo ještě minulou sezónu. Současná zima se zatím klimaticky příliš nevydařila, tak s lyžováním nespěchám, ale věřím, že se za příznivých podmínek na pěkném sněhu a přiměřeně skloněném svahu ještě svezu. Lyžováním jsem mnohé získal, ale také jsem se snažil přispět k jeho rozvoji, i když daleko od svahů, na kterých jsem vykroužil první přívratné oblouky.

Legendární naviják?

Základem legendární kombinace Příhodova džípu a Šponarova lyžařského vleku byl naviják s lanem, umístěný před motorem. Na konci 400 m dlouhého lana bylo upevněno 5 kotev pro 10 pasažérů a jedna kotva pro obsluhu, která svážela kotvy k dalšímu výjezdu. Vlekař seděl za volantem a plynovým pedálem ovládal rychlost navíjení lana. Kola džípu spočívala na hliníkových ližinách, po kterých bylo možné přes naviják vlastní silou motoru vytáhnout vozidlo na jinak nedostupné místo na svahu. Zařízení splnilo své poslání jak na Arlbergu, tak v Australských Alpách, kde bylo ovšem poháněno jiným automobilem. Zajímavá je i historie džípu Ford. Tento pozůstatek z výzbroje americké armády se dostal po roce 1945 do rukou rudoarmějců. Od nich ho získal výměnou za několik lahví vodky Příhodův kamarád, který pak vozidlo prodal se značným ziskem Příhodovi. Nelitoval jsem toho, byla to dobrá investice, říká dnes tehdejší majitel, který se s nezničitelným automobilem rozloučil koncem roku 1949 v Belgii. Překvapující bylo, že po osudu vozu pátraly československé úřady ještě v roce 1951.

Čtěte článek o cestě tímto džípem do Švýcarska - První Češi na ledovci.

THREDBO (1 360 m n. m.)

V polovině padesátých let minulého století byl ustaven syndikát pro výstavbu lyžařského a turistického střediska v dosud neobydleném, malebném údolí horské řeky Thredbo, jejíž jméno středisko nese. Iniciátorem byl jeden z členů syndikátu, český imigrant Antonín Šponar. Realizaci odvážného záměru usnadnila stavba nové silnice nazvané The Alpine Way, procházející podél zmíněné řeky Národním parkem Mt. Kosciusko. Centrum se nachází vzdušnou čarou 145 km jihozápadně od Canberry a 4 km jižně od vrcholu nejvyšší hory Austrálie Mt. Kosciusko (2 228 m n. m.) Historie areálu, nabízejícího dnes nejlepší podmínky pro lyžaře a snowboardisty na australském kontinentu, se odvíjí od roku 1957, kdy zde byl zahájen lyžařský provoz. Za padesát let bylo postupně vybudováno 5 sedačkových lanovek (4 čtyřmístné) a 9 vleků, z nichž tzv. Sponars T-Bar dopravuje lyžaře nejvýše – do 2 060 m n. m. 70 % tratí je především v dolních partiích uměle zasněžováno plně automatizovanou technologií. V sezóně bývá zcela využita ubytovací kapacita 4500 lůžek. Stálých obyvatel je okolo čtyř set, sezónní zaměstnanci převážně dojíždí z městečka Jidabyne, vzdáleného 30 km. Tři restaurace poskytují lyžařům a turistům občerstvení ve vyšších polohách, dostatek dalších těchto zařízení, včetně podniku, který je trvale na seznamu Michelin, je v centru a řadí Thredbo mezi horské areály orientované na majetnější klientelu. Kromě návštěvníků zaměřených na sjezdové lyžování jsou častými hosty i vyznavači výprav do volných terénů v okolí masivu Kosciusko, zdolávající případně i jeho vrchol za pomoci skialpinistické výzbroje.