To je ovšem známá historie. Mnohem méně se ví, že v Německu měla být i další zimní olympiáda 1940 a že existovaly nemalé tlaky na to, aby se i další odehrávaly nadále jenom v Německu. Světová válka vše zhatila a pořadatelství této země odsunula u letní o 32 let (Mnichov 1972) a u zimní do nedohledna poté, co nedávno Mnichov/GaPa neuspěly pro rok 2018.
Poprvé měli Němci pořádat Hry už v roce 1916. Poté je dostali přidělené v roce 1931. Hitlerovi, u moci od roku 1933, po počáteční nedůvěře rychle došlo, jak skvělá propagace země, režimu, strany i sebe sama se pomocí mírumilovného sportu – vždyť se přece klasicky při Hrách ve starověku neválčilo – nabízí. Ačkoliv to mnozí neradi slyší, měl na Západě nejednoho příznivce včetně těch, kdo s Německem dělali dobrý byznys. V USA se silnou židovskou lobby se sice proti Hrám v Německu hlasitě ozývalo hnutí Fair Play Movement, ale jeho požadavky se podařilo tehdejšímu mocnému funkcionáři Avery Brundageovi neutralizovat. A tehdejší Mezinárodní olympijský výbor shledával Německo přijatelným ještě v červnu 1939. Když se tehdy pořadatelství pro rok 1940 zřekli Japonci, měl zaskočit osvědčený Svatý Mořic, pořadatel 1928. Vše ale ztroskotalo kvůli lyžařům a FIS. Švýcaři chtěli a prostřednictvím u nich sídlící FIS požadovali legalizaci startu profesionálů – učitelů lyžování, kteří na OH nesměli. Bez nich na Hrách sjezdové lyžování nebude. Němci využili sporu a povzbuzeni úspěchem roku 1936 nabídli olympiádu včetně sjezdování podle gusta MOV „jen pro amatéry“. Chytré: bez profesionálů byla konkurence poloviční a němečtí polostátní profíci měli šance na žně. (Američané, v šestatřicátém hlouček opravdových amatérů, vzpomínají na skvěle vybavené a cíleně trénující družstvo žen okolo legendární Christl Cranz. Systém pozdější NDR měl na co navazovat…)
V MOV, spolku gentlemanů takzvaně úctyhodných, avšak především pragmatických (pamatujete na ne tak dávné skandály s ovlivňováním členů?), panovaly podle některých historiků až „profašistické sympatie“. Velkou zásluhu na přidělení 5. ZOH 1940 měl tehdejší belgický předseda Baillet-Latour. Prozrazuje to i odůvodnění rozpočtu na jeho bustu, čímž si Němci dokonce slibovali podporu pro Hry 1944. V létě 1939 byla navzdory už hodně dusné mezinárodní atmosféře přihlášena již polovina zemí rekordního roku 1936. Teprve útok na Polsko v září 1939 a Británií a Francií vyhlášená válka záhy nato velkolepě rozjetý projekt zastavily. Do té doby v Garmischi létaly miliony říšských marek, stavěl se i krytý bazén a vše připravovalo s německou důkladností opřenou o fýrerovu podporu.
10. února 1940 tak mělo dojít k asi nejmasovější demoakci lyžařské historie, proti níž jsou kongresy Interski jen dováděním vesnických chlapců za kostelíkem. Hvězdicově se na stadion s Hitlerem – „magnetem, jenž přitahuje masy“ – mělo sjíždět 10 000 lyžařů! Požadavek byl jasný: potřebujeme dostatek nechybujících (německy hrozivě „todsicher“) lyžařů. Ty měla poskytnout především Ostmark, tedy tehdy už anektované Rakousko.
Málokdo symbolizuje „zkostnatělost“ MOV tolik jako Američan Avery Brundage (1887–1975). Olympionik-desetibojař 1912, úspěšný podnikatel a dlouholetý předseda proslul především jako zarytý obhajovatel pokryteckého amatérismu v dobách, kdy už lyžování vyžadovalo plný úvazek. „Poslední potrestaný amatér“ Karl Schranz, v tehdy neslýchaném cucheovském věku 34 let hlavní favorit sjezdu na ZOH 1972, by vám řekl více (kauza je popsána na straně 22 tohoto vydání). A právě Brundage se silně zasadil o Hry v Německu 1936 a plánoval tam i další. Jestli si někdo myslí, že čachry s pořadatelstvím jsou produktem až doby televizní, kdy jde o ohromné peníze za práva na přenos a za globální reklamu, mýlí se. „Cocacolová“ Atlanta 1996 místo historicky oprávněných Atén ovšem zůstávají asi nejkřiklavějším důkazem zvrhlosti. U Pekingu 2008 a Soči 2014 člověk alespoň chápe snahu a potřebu podpořit nové slibné trhy. Politiku v souvislosti s Hrami 1980 (Moskva) a 1984 (Los Angeles) si ještě mnozí pamatujeme.
Megalománie a velké politikaření ale začaly už před druhou světovou válkou v Německu. Přitom si ale nenamlouvejme, že staří pánové z doby počátků olympismu byli samí ušlechtilí světci. Vždyť i náš svatý Rössler-Ořovský se v zájmu prosazení svých idejí neváhal uchylovat k neférovým manipulacím už v době, kdy se ještě sportem žádný velký byznys nedělal.
Český cynik by možná s velkým sarkasmem a neúměrným zjednodušením připomněl, že „padouch, nebo hrdina, všechno jedna rodina“. Přesto můžeme být rádi, že superpadouch už ty uvažované hry 1940 a další pořádat nedokázal.
Poslední Mohykán
Émile Allais (* 25. února 1912, † 17. října 2012)
„Krásný věk,“ pokýveme hlavou nad nekrologem stoletého pána, ale nejspíš se současně děsíme, jaké zkazky z doby krále Klacka o pumpkách a lyžích bez hran taková vzpomínka skrývá.
Největší francouzský lyžař všech dob, zaznělo po jeho úmrtí. „Modernímu“ lyžování je asi 120 let. V první polovině těchto dějin lze jmenovat pár otců-zakladatelů a Allais by byl určitě mezi nimi. Muž širokého záběru, jehož skoro cimrmanovskou všestrannost umožnily pionýrské okolnosti začátků alpského lyžování. Jako závodník vyhrál ve třicátých letech vše možné kromě olympiády 1936 (třetí). Současně ale dokázal fungovat jako trenér reprezentace, zakladatel Ecole de ski Francais, jako vývojář lyží i jako samozvaný metodik a spoluautor stěžejní učebnice lyžování Ski France (1937). Měl zásadní podíl na etablování snožné rotační techniky (christiania pur) vycházející z dalšího génia a autodidakta, Rakušana Seelose, a v rozporu s převládající přívratnou, diktovanou už od dvacátých let rakouským Arlbergem. Té „francouzské“, již až v 50. letech převálcovala nejslavnější Kruckenhauserova rakouská, wedeln, „patičkování“.
Po druhé světové válce, v níž působil v odboji, odešel za lepším do Kanady, USA (mj. Squaw Valley) a Chile (Portillo). Zvali ho jako hvězdu, ale většinou do ještě nehotových projektů horečně budovaných ski resorts, takže ho nouze naučila projektovat sjezdovky a trasy vleků. To pak zúročil i v Megeve, Meribelu, Courchevelu, La Plagne, Flaine v první vlně poválečné výstavby. Střídavě trénoval závodníky včetně amerických olympioniků, současně ale jako „luxusní společník-učitel“ vodil po kopcích celebrity. To, že slavný Evropan jde za Velkou louži učit boháče kristiánky, se tehdy jako pohana a profesionální degradace nebralo – holt poválečná chudá Evropa a americký sen…
Z USA přivezl v 50. letech Headovy kovové lyže. U Rossignolu, na jehož lyžích jezdil od roku 1936, je ve spolupráci s Émilem okopírovali a vylepšili, nazvali šampionovým jménem Allais a v roce 1960 s nimi Jean Vuarnet, první jezdec sjezdového „vajíčka“, legendárně vyhrál sjezd na olympiádě ve Squaw Valley. Allais byl u začátků závodního oddělení Rossignolu, ale s těmito lyžemi se pojí doživotní roztržka s majitelem firmy Laurentem Boix-Vivesem. Na MS 1966 v Portillu, kde Francouzi těžce dominovali, přelepili tehdy běžné decentní malé nápisy na lyži velikým „Rossignol“ a zlikvidovali tak dosavadní název „Allais 60“. Émile se strašlivě naštval a prý už nikdy do továrny nevkročil. Skoro desetiletá éra tohoto modelu se už ale blížila ke konci a Švýcar Haldemann už začínal pracovat na příští „tajné zbrani“, lyže Equipe Suisse, s nimiž na OH 1972 převálcovali sjezdový svět Bernhard Russi a Marie-Therese Nadig…
Allais musel mít velkou přirozenou inteligenci. Do školy přestal chodit ve 12 letech, ale promyslel, vymyslel a inicioval toho víc než většina študovaných. Knihy ovšem sám nepsal a stavění tratí měl ve velkých amerických a francouzských horách a bez pozdějšího ochranářského papírování jistě usnadněné. (Kromě toho je otázkou, co vlastně jsou jeho původní projekty a co výsledek dalšího rozšiřování.)
A ještě jednu historickou pikantnost. Na stupních vítězů ZOH 1936 se vyjímá atypicky vedle dvou hajlujících soupeřů, vítězného Pfnürra a druhého Lantschnera. Druhý jmenovaný, Rakušan a nadšený nacista, kameraman a filmař, se také dožil stovky (1910–2011). Nejrychlejší ale byl v roli předjezdce slalomový génius té doby Seelos – nakonec také skoro stoletý (1911–2006).
Doba zakladatelů-géniů všestrannosti už je pryč. Dost dobře možná už nikdy jeden závodník nevyhraje na olympiádě současně sjezd i slalom. A nestane se poté mužem dalších mnoha lyžařských „řemesel“ jako Allais. V jeho osobě vlastně odešel poslední velikán počátků sjezdového sportu.
