Paul Cézanne maloval celý život jeden kopec pořád do kolečka. Kopec se jmenoval Mont Saint Victoire. Dokonce si kvůli němu koupil ateliér nad svým rodným městem, aby to měl se štafličkami blízko k místu, odkud bylo na Mont Saint Victoire dobře vidět v tom správném světle. Kopec ho nikdy neomrzel. Já nejsem žádný Cézanne, ale jsem na tom podobně. Moje hory jsou jen maličko víc vzdálené od moře, ale jinak úplně stejně přitahují mojí duši. Ochotně se do těchto končin trmácím předlouhou cestou. Ještě nikdy nezklamaly. Nedokážou omrzet. Na důchod si tam někde koupím kamenný dům a každé ráno se budu z verandy dívat, jak vypadá stav sněhové pokrývky. Malovat budu tak leda stopy do prašanu.
Ohavný dlouhý panelák, trochu zahnutý do obloučků, aby se nezkácel, tady sedí uprostřed vrcholků, kde se bez bázně prohánějí vlci. Nevím přesně, z které doby stavba pochází, ale někdo měl asi kdysi nápad, že vše, co potřebuje lyžařské středisko mimo sjezdovek, lze narvat pod jednu střechu. Podobnou zrůdnost lze ještě vidět Grande Plagne – Aime 2000. Hory si s tím nejspíš časem poradí. Budovu zvolna ožvýkává čas a možná ji časem strhnou, jako se to už některým stavbám z tohoto budovatelského období stalo. Kolem rostou moderní chalety - stavby v neochalupářském stylu se vším komfortem, jaký doba žádá.
 |
Za příjemným lyžováním je třeba vyrazit dál od střediska. Nástup do
areálu začíná po trochu nudné placce, ale hory se otevřou rychle.
Kolem vrcholu La Pierra jsou malebná zákoutí, která vypadají skoro jako
žleby, v nichž se plazí docela hodně červených sjezdovek. Jezdí tady
málo sedaček a víc vleků, ze kterých pěkně bolí nohy, což ještě více
umocňuje dojem divokosti a starobylosti celého prostoru.
Trochu modernosti ochutnáte nad dalším střediskem, celým nově vybudovaným
ve vedlejším údolí. Vesnice se jmenuje La Joue du Loup – Vlčí tvář
– a vede z ní moderní přepravní zařízení, na němž se střídají
sedačky a kabinky. Vyberete si, na co máte v daném počasí zrovna chuť.
Na všechno, o čem tady píšu, jsem viděla trochu matně, protože hory
zrovna zalévala mlha jako mlíko. Když jsme se ze střediska přemisťovali do
jiného, skončil náš vůz v příkopě. V roli zachránce se zjevil
lehkonohý Francouz. Když šel do auta pro termosku s čajem, ukázalo se, že
má plný kufr lavinových pípáků a jiných freeridových hračiček. Mířil
do Super Dévoluy, kde ho čekali klienti, aby je vedl na Pic de Bure. Musí to
být krásný trek, protože jako konverzační téma u večeře to
předešlého dne zabralo hostitelům spoustu času. V oku měli stejnou
radostnou jiskru jako náš zachránce. Pocítila jsem touhu vrátit se
okamžitě zpátky, protože pomalu vykukovalo slunce. Jen vlastně pořád
nevím, jaké Super Dévoluy je, a proto bych tam klidně jela znova.
|
pro zvětšení klikněte na mapu |
P
