Změnu přinesla až 30. léta minulého století. Na Passo Stelvio vedla až na kraj ledovce stará klasická silnice, u ní vznikaly první horské chaty a hotely a objevovali se lyžaři.

První lanovky k věčnému ledu

Druhým místem byly ledovce nad italskou Cervinií a švýcarským Zermattem. Lanovka na Plateau Rosa, tedy součást ledovce Theodul, zahájila provoz roku 1939. Lyžovat na této dodnes nejlepší adrese se tedy začalo už za světové války.
V té době ještě do vesnice Saas-Fee ani nevedla silnice. Tu postavili až roku 1951 a od roku 1954 pronikaly lanovky postupně až do výšin ledovcových.
Velmi brzy se na ledovcový sníh dostali i Němci na Zugspitze s první lanovkou roku 1930. Rakušané ze své ehrwaldské strany dokonce už r. 1926, byť ne až na vrchol. Vleky na tamějším platu lze pravděpodobně datovat do 60. let.
Od prvé poloviny 50. let začali s letní přípravou na sněhu Rakušané, slavní Rote Teufel s vůdčí postavou Toniho Sailera. Vybrali si dnes méně známý salcburský areál Weißsee Gletscher Welt nad Rudolfshütte, kde tehdy bylo, jako ostatně i jinde, ledu a sněhu mnohem více než dnes.

A už se to rozjíždí

Mezitím o pár kilometrů dál, nad kaprunskou přehradou pod Kitzsteinhornem, dostavěli roku 1965 lanovku k tamější svazové chatě a tréninky přenesli tam. Skutečná kariéra „Kaprunu“ začala pak prvním Maurerliftem roku 1967. (Podzemka zahájila provoz 1974 a neslavně skončila tragédií se 155 mrtvými 11. 11. 2000.) Šedesátá léta, jak víme, přinesla největší rozmach lyžování. Boom zasáhl i ledovce. Na Hintertux se vyjíždí od roku 1968, na Dachstein 1969, Stubai 1973 (první vlek Eisjoch 1974), na Rettenbachu nad Söldenem se lyžuje od roku 1975, ve Val Thorens začali skromně dokonce už 1971.

Italové měli také lanovky na Marmoladu, ale současně lyžovali už od roku 1932 i na bezkonkurenčním ledovci nad Rifugio Casati nad Suldenem, časem i s vlekem. Konec 70. a ještě i začátek 80. let byl zřejmě tou nejskvělejší dobou lyžování skutečně letního. Nad dobovými fotografiemi žasneme a závidíme, kam až ledovce sahaly a kolik skutečného sněhu na nich i uprostřed léta leželo. Švýcarské prameny uvádějí, že v letech 1973 až 1985 ubylo jenom pouhé procento plochy tamějších ledovců. A to přesto, že tzv. malá doba ledová 1350–1850, kdy ještě ledovce rostly a některé splazy se dostávaly až takřka do vesnic, už byla dávno pryč.

Vrchol a stagnace

Týden v parném létě na lyžích se stal módou. Kdo z nás by neznal ty propagační fotky děvčat s lyžemi v bikinách! Ledovce s tehdy pomalými vleky praskaly ve švech, dobové záběry ukazují i spořádané stometrové fronty, učitelé lyžování měli skoro celoroční zaměstnání.

Zpřístupňování ledovců pokračovalo až do 80. let, i když se tehdy už začal hlásit úbytek zájmu. Přesto lze k roku 1984 nalézt odhady, že jen v Rakousku navštívilo lyžařské ledovce 2,8 milionu lidí (ne všichni jistě lyžující) a v celých Alpách více než 10 milionů (Haimayer, 1986)!

Stavba elektrárenské přehrady v Kaunertalu (1961–65) přinesla slušnou silnici, 1979 dovedenou až k dnešnímu areálu na ledovci Weissee. Provoz zahájil v srpnu 1980. Po něm ještě následoval 1981 druhý z ledovců söldenských, Tiefenbach, a roku 1983 Pitztal s druhou podzemní dráhou. Jako poslední rakouské místo šel do provozu roku 1987 areál na ledovci Wurtenkees v Mölltalu.

V roce 1988 tak bylo v Alpách 45 ledovcových areálů. Některé malé určitě ani neznáte, byly v provozu někdy i jen pár let a pak ponechány osudu. Mapování této zaniklé historie je někdy přímo detektivní prací. Snad se s využitím informací od lidí, kteří je jako seriozní hobby provozují, někdy k tomu nejzajímavějšímu ještě dostaneme. (Články o Passo Stelvio a Rifugio Casati najdete v archivu SNOW.)

Postupný úpadek

Konec ledovcové slávy nastal nechvalně památnými teplými zimami na přelomu 80. a 90. let. Trend růstu průměrných teplot – ve vysokých výškách až dvojnásobný oproti nížinám – zasáhl i do té doby poměrně „bezpečné“ ledovce. Ty alpské se až na výjimky nezvládají obnovovat a v posledních letech mnohé už ani neudrží ve vrcholném létě sníh. Ten už nyní bez lidské pomoci potřebuje alespoň 3 000 metrů. Tato „magická čára“ vyřadila z letního lyžařského provozu většinu zbývajících areálů. V r. 2013 se vzdává další: donedávna jedna z bašt, kde se skutečně snažili a sníh vyráběli, jak jen to šlo – italský Schnalstal/Val Senales.

Provozovatelé areálů museli přistoupit k ochraně a záchraně svého bílého zlata. Bílé folie zakrývají jak exponovaná místa, tak připravené – nahrnuté či nastříkané – zásoby. Což jsou současně i metody sporné: shrabání sněhu odhalí led, který o to rychleji na slunci a dešti ubývá. A zasněžování na ledovcích – před lety dokonce zakázané – není už jenom spotřebou vody, v těch vysokých polohách dost vzácné, neškodné.

Jaká je tedy dnešní realita?

Většina ledovců slouží jednak jako pojistka pro špatné zimy, jednak k podchycení lyžařů na podzim, kdy už je zájem a ještě není sníh dole. Prodloužení sezony na jaře poněkud ustoupilo a stále víc jich končí hned po prvomájovém víkendu. Pár zbývajících se stále snaží i o léto, zejména pro trénující oddíly.

Situace se vyvinula tak, že počátkem května končí Sölden, Pitztal, Zugspitze a bohužel i Schnalstal. Do června sezonu natahuje Kaunertal, Stubai, obvykle Passo Tonale a snad i Dachstein. Jarní pauzu od května do června mívá Mölltal, poté ale drží léto, dokud to jen trochu jde. Podobnou strategii volí Zermatt a Saas-Fee, jimž nadmořská výška umožňuje léto zvládat. Posledním víkendem v květnu zahajuje Passo Stelvio a vydrží do října. Skutečně celoročně bez pauzy se snaží fungovat jediný Hintertux. Podle sněhu na léto spouštějí provoz ve Francii, ale to je pro nás poněkud z ruky.

Kdy ano a kdy už ne

Mluvíme-li o jaru, tak od března do května. Čím později a čím níže, tím více je třeba sledovat počasí. V půlce května už nemůžeme automaticky počítat se slušným sněhem. Při vyjasnění a nízké vlhkosti sice tvrdý firn ráno najdeme, ale zmrzlý firn není nic pohodového, zejména není-li úprava vzorná. A ta bohužel často nebývá. Naproti tomu v březnu určitě a v dubnu většinou budete ještě mít v podstatě příjemný zimní sníh, na vhodně orientovaných svazích ještě dopoledne nepoznamenaný sluncem.

Zejména při riziku měkkého jarního sněhu se vyplatí širší lyže (allmountain) – mohou být zásadním rozdílem mezi nepříjemným a pěkným poježděním.

Čím pozdější datum po 1. máji, tím víc areály omezují provoz. Toto je třeba si ohlídat na webových stránkách. Po skončení hlavní sezony sice ceny klesnou, ale pak už až do léta zůstávají stejné, přestože kvalita i kvantita klesá.

To je také argument proti skutečnému létu a důvod dobře rozvažovat červen. Při pár kilometrech tratí s mokrým sněhem už od 10. hodiny není žádné lyžování dražší než právě letní. Úměra je to jednoduchá: čím méně lyžařů, tím dražší pro areál a tím i pro zákazníka.

Je ale třeba vidět, že provozovat ledovcový areál není levné. Už i tam se zasněžuje, upravují se nejenom tratě, ale i snowparky, slouží moderní odbavovací systémy, nákladné je zabezpečení a značení tratí ve vysokohorském terénu, provoz doplňkových služeb, zásobování, likvidace odpadu, …

Ledovce jsou od podzimu do jara pevnou součástí lyžařského byznysu. Některé menší oblasti jsou známé hlavně kvůli nim, hrají tedy značnou roli propagační a marketingovou.

Naopak v létě se už stávají vzácností a tato jejich sláva vyhasla. Jak už padlo, před 25 lety se počítalo s 10 miliony návštěvníků, nyní se operuje s pouhým milionem. Léto je zkrátka a dobře lyžařsky pasé.

Zásady pro ledovcové nováčky:

Vybavení, oblečení: minimálně do 1. máje plnohodnotné zimní, později už spíše bez vyloženě teplé bundy. Důraz na zavrstvení (cibulový princip), teploty během dne i silně kolísají.

Dostatečně tmavé sluneční brýle, ideálně dvoje lyžařské (do difuze a na slunce, případně výměnný zorník apod.). Krycí tyčinka na rty s faktorem alespoň 20. A mazat, obnovovat! Podobně opalovací krém. Lehké oblečení včetně bot (sportovní sandály apod.) na odpoledne. Hadry na otírání mokrých lyží. Zámek na lyže.

Pitný režim: pít, pít, pít. Průběžně, „do zásoby“, ne až na žízeň. Žízeň je špatně, nedopustit. S sebou vlastní vodu, lépe na ráno čaj do termosky.

Denní a pohybový režim: někomu může vadit nadmořská výška. Zařazovat pauzy, i kratičké, sednout si. Vyplatí vyvézt si nahoru batoh s potřebnými věcmi. Přezouvat se, omezit chození v lyžácích po betonu a asfaltu bez sněhu.

Jarní lyžování = ranní lyžování: Znalec se na lanovku nahoru řadí nejpozději čtvrthodinu před první jízdou, v exponovaných termínech i dříve. V březnu a leckdy v dubnu ještě užijete pěkné svezení i počátkem odpoledne, později už počítejte jen s dopolednem a ránem.

Termín: pokud možno se vyhněte tradičním špičkám o Velikonocích, víkendech s ohlášeným krásným počasím, 1. a 8. květnem. Když takový termín zvolíte, nedivte se, že půjde skoro o život a že možná budete parkovat bůhvíjak daleko od lanovky. Jestli se nejedete jenom opalovat, vyjeďte ještě dřív než hodně brzy. Jinak si na Tuxu, Kaprunu nebo v Pitztalu výjezd opravdu „užijete“.

Výjezd: lanovkami, jedině Kaunertal a Sölden mají silnice až k ledovci. Na jaře od přibližně dubna už normálně bez sněhu.

Informace: Čím později na jaře, tím pečlivěji si ověřujte aktuální stav na internetových stránkách ledovců:
www.tux.at,
www.kitzsteinhorn.at,
www.kaunertaler-gletscher.at,
www.pitztaler-gletscher.at,
www.schnalstal.com,
www.stubaier-gletscher.com,
www.gletscher.co.at,
www.dachsteingletscher.at,
www.passostelvio.com,
www.zugspitze.de,
www.saas-fee.ch,
www.zermatt.ch,
www.cervinia.it