Jedna z mých nejstarších vzpomínek patří zimě. Stál jsem v dětském pokoji u okna a koukal ven do tmy na padající sníh, který svými hedvábnými střepy, pomalu zakrýval dvůr mezi garáží a smrkem, nejprozkoumanější části mého dětského světa. O pár dní později přišel Mikuláš a nechal mi za stejným oknem ve sněhu balíček s ovocem, čokoládou, bramborou a kouskem černého uhlí… Nebylo těžké uvěřit, že sníh je kouzelný.

Přešlo pár let, krapet jsem vyrostl, naučil se lyžovat a začal snít svůj sen o lyžování v bezedném sněhu Kanadské divočiny, s pomocí helikoptéry. Snil jsem tajně, protože to mířilo příliš vysoko, než abych tomu věřil. Kanadští horští vůdci lítající na helikoptérách, tzv. „heliguides“, pro mě byli nedotknutelní „borci z Kanady“, absolutní elita. Neměl jsem ambice ani sebevědomí srovnávat se, co bych si namlouval.

Později jsem se stal horským vůdcem a dílem osudu jsem se do Kanady dostal na pár dní jako turista. Potkal jsem Bruce, lyžaře z horského městečka Nelson, který mě hostil jako dobrého kamaráda a každý den tahal na lyže do hor. Jednou mi vyprávěl, jak nedostudoval vysokou školu, protože se odstěhoval do Nelsonu, aby mohl lyžovat a být se svojí ženou Coleen. Po chvíli jsem se ho drze zeptal, co myslí, že by asi dělal, kdyby se na školu nevykašlal a stal se inženýrem, jak měl v plánu. Chvíli nastalo ticho, přerušované tichým křupáním sněhu pod lyžemi, v rytmu našich kroků.

Bruce pak odpověděl: „Nine degree! (Devět stupňů!)…“

„Devět stupňů? Nechápu…“, vrátil jsem mu odpověď.

„No… to mi tak v Kanadě říkáme. Kompas má dokola 360 stupňů, a tedy 360 směrů, kudy se můžeš vydat. A když se rozhodneš, že se někam v životě vydáš, už nemá smysl se pak ohlížet a přemýšlet co by bylo, kdyby. Dávno se zjistilo, že ten rozdíl by byl maximálně 9 stupňů. Až budeš mít čas, podívej se na kompas, jak je to málo…“. Bruce věděl, stejně dobře jako já, že šance stát se horským vůdcem v Kanadě je malá, ale podporoval mě a domluvil několik setkání s místními horskými vůdci, abych získal co nejvíc informací. A tak jsem se do Kanady za dva roky podíval podruhé, pro změnu studijně, abych se naučil něco víc o lavinách v kanadské lavinové škole CAA.

Pak přišel okamžik, kdy jsem se rozhodl, že prodám svůj podíl v rozvíjející se firmě a získané prostředky vložím na jeden a zároveň poslední pokus stát se heliguide v kanadském Revelstoke, Mekkce lyžování na helikoptérách. Věděl jsem, že to asi nevyjde, ale nechtěl jsem si jednou vyčítat, že jsem to nezkusil. No a tak jsme se tam s Markétou na podzim 2011 odstěhovali. Všem vůdcovským společnostem jsem rozeslal svůj životopis a podle očekávání dostal taky všude stejnou odpověď, že pro mě místo nemají. Nic naplat, nastoupil jsem jako jako údržbář na hotelu pod lanovkou a pravidelně se chodil ptát, jestli se něco nezměnilo… Nevím, jestli jsem byl svojí drzostí někomu sympatický, ale začátkem prosince mě dvě společnosti pozvaly na trénink vůdců před sezónou, jako „hosta, pozorovatele“. Řekli mi, že budu mít možnost si zadarmo zalyžovat na rolbách i na helikoptérách, abych se nevrátil domů úplně s prázdnou. Po tréninku přišlo překvapení - dostal jsem kontrakt. Zprvu jen na den, po kterém mi později přidali týden a nakonec se všechno rozkřiklo a vyvinulo tak, že jsem pracoval celou sezónu, každý den.

Nebylo lehké do takového „letícího vlaku“ naskočit. Práce vůdce na helikoptéře se v mnohém liší od toho, co jsem doposud znal. Lyžování ve velkých nadmořských výškách, strmých svazích, v lese a v prašanu za vysokého lavinového rizika s sebou nese velkou míru odpovědnosti. Příprava na každý den začíná ráno v kanceláři před šestou, kdy začíná ranní briefing. Vyhodnocuje se počasí, lavinová situace, kondice a připravenost lidí, připravuje se vybavení a plánuje letový den s piloty. Následuje společná snídaně s lidmi, krátké lavinové školení a jde se na to! Nasednutím do vrtulníku se vše přesouvá mimo signál telefonů do srdce kanadské divočiny, do říše zimní královny. Vůdce vybere horu, nechá se s lidmi vysadit na vrcholu a tradá dolů. Duše se vymkne z problémů každodenního života a nechá se opíjet vášnivou jízdou napříč mořem prašanu. Dole v údolí vás zase rychle helikoptéra naloží a během minuty se ocitnete na dalším vrcholu a vše se opakuje. Za den se dá stihnout 10 jízd, a najezdit desítky kilometrů v terénu všeho druhu…

Vůdce jede vždy první a dělá vše proto, aby lidi, kteří jedou za ním, neskončili v lavině, nebo aby nezabloudili. Jeden vůdce jezdí se 4-12 lidmi, podle velikosti helikoptéry. Na Cat ski (rolbách) lyžují skupiny 12 – 15 lidí a na rozdíl od heliski je jeden vůdce vpředu (lead guide) a jeden vzadu (tail guide), někdy jezdí vzadu dokonce vůdci dva. S rolbou se nejezdí většinou tak vysoko jako s helikoptérou, o to víc se lyžuje v lese, kde je prašanu i při větrných dnech dost. Rolba udělá 8-10 jízd s průměrným převýšením asi 500 m (1/2 toho, co dokáže za hezkého počasí helikoptéra). Lyžování na robách je však o víc než polovinu levnější než heliskiing, a je to také nejpopulárnější způsob freeride mezi mladými. Sezóna většiny Cat ski společností je vyprodaná už v prosinci…

Měl jsem štěstí, pracoval jsem pro dvě společnosti zároveň a dělal na rolbách i „na vrtuli“. Učil jsem se za pochodu, nejhorší byla komunikace. V chrčení vysílaček se totiž často ztrácí části vět, zvlášť když vůdci mluví slangem. Pracovní dny jsou dlouhé (6-21:00), zkrátka měl jsem dost. Postupem času jsem se ale naučil vše, co bylo třeba a zvykl si. Nebylo dne, kdy bych se do práce netěšil, a kdy bych si to, jak se patří, neužil. Měl jsem právo jezdit všude jako první a zažít tak něco, co slovem neuchopím. To, co jsem loni najezdil v prašanu za zimu, jsem nenajezdil za celý svůj život. Splnil se mi sen. A přestože jsem v mrazu a hlubokém sněhu nepřetržitě trávil měsíce, pořád můžu říci, že pro mě sníh neztratil nic ze svého kouzla od první chvíle, kdy jsem ho spatřil padat na dvůr za oknem mezi smrkem a garáží. Lyžování v prašanu je jeden z nejčistších zážitků, které znám.

No a to je asi celý příběh o tom, jak se jeden obyčejný člověk, průměrný Čech stal horským vůdcem v Kanadě.

Hodně štěstí a splněných snů přeju i vám;-)

Článek vyšel také v magazínu Svět outdooru.