Aletsch Arenu tvoří vzájemně propojená ubytovací střediska Riederalp,
Bettmeralp a Fiescheralp, bývalé alpy neboli osady pro pasáky
doprovázející skot, který se v teplých měsících vyháněl na výše
položené horské pastviny. Do těchto osad tak není v zimě možné dojet po
silnici a jedinou spojnicí jsou visuté lanovky vedoucí vždy z údolní
„mateřské“ vsi. Do lyžařského střediska se tak můžete vydat hned ze
tří z vesnic Mörel, Betten a Fiesch, které spojuje silnice vedoucí podél
horního toky Rhôny. Po proudu byste pluli jihozápadně do walliské nížiny,
proti proudu byste zase doputovali k pramenům Rhôny a dále po silnici na
Furkapass a do Andermattu. Pod Furkou zároveň vede železniční tunel (Furka
- Oberwald – Realp - 30 CHF / auto od 1. 10. do 31. 5.), který zrychluje
cestu do tohoto koutu Wallisu.
Hřeben lyžařské oblasti kopíruje jihozápadní linii údolí Rhôny,
podobně jako poslední cíp Aletschského ledovce. Lyžaři se tak pohybují
převážně po jihovýchodně orientovaných svazích, přičemž z balkonu v
horních partiích mohou detailně sledovat v podstatě celý tok 23kilometrové
ledové řeky. Z tohoto spíše geografického popisu lze odvodit, že
středisko má spíš panoramatický než sportovní charakter – ne vždy a ne
nutně se však tato hlediska vylučují. A že Aletsch Arena je namixována
tak, aby zaujala široké spektrum lyžařů, dokazuje třeba ocenění Best Ski
Resorts Awards 2012, kde tato oblast skončila jako celkově třetí.
Že Aletsch Arena patří do vysoké alpské ligy, zařídila zejména
příroda. Hřeben, na němž se stovka kilometrů tratí vine, totiž propojuje
věhlasný Wallis s druhým slavným pojmem – oblastí Jungfrau. Z vyhlídky
na nejvyšším vrcholu oblasti Eggishorn (2 869 m) tak lze dohlédnout i na
observatoř Sphinx s nejvýše položenou železniční stanicí Jungfraujoch (3
454 m) a celý okolní horský a ledový svět, který patří k dědictví
Unesco. Když otočíte hlavu, uvidíte na jihu zase samotnou korunu Wallisu –
Matterhorn a Monte Rosu.
Na švýcarské poměry je neobvyklá i možnost bydlet přímo v lyžařském
areálu, a tedy nazouvat lyže hned před hotelem (ski-in / ski-out). Díky
tomu, že středisko vzniklo na pasteveckých osadách ve vyšších
nadmořských výškách – všechna tři letoviska Riederalp, Bettmeralp a
Fiescheralp s hotely, apartmánovými rezidencemi, rekreačními chatami a
chalety leží zhruba ve dvoutisícové výšce – je v nich vždy dostatek
sněhu, a sjezdovky a lanovky, tak tvoří s rekreační zástavbou jednolitý
komplex. Vedle komfortu, který toto řešení nabízí, poskytuje i
mimořádný genius loci – žijete ve sněhem izolovaném světě, kde
nepotkáte auto, maximálně sem tam zásobovací čtyřkolku, a kde i pouhá
večerní procházka je chvilkou, která potěší a jen tak se nevymaže.
Co se týče samotného lyžování, je založeno zejména na červených
tratích, jednou užších vyhlídkových, podruhé ale i pěkných širokých
pro náruživé carvery. U každé osady se najde hřiště pro děti,
odpočinkoví lyžaři si vyberou z mnoha kilometrů modrých tratí. A to
všechno je vystaveno slunci, které se neschová za žádný vrcholek ani v
nejkratších dnech ledna. Omezit se budou muset snad jen experti a ti, co
potřebují vždy čerstvý prašan. Ale i pro ně jsou tu tipy!
Lyžování v oblasti je podrobně popsáno v sekci lyžařská střediska zde.
Tipy pro freeride
Freeridu je v oblasti překvapivě dostatek, většinou se dá využít
prostor mezi sjezdovkami, ale na sluneční straně dlouho nepřežije a mění
strukturu. Jedním z pěkných řešení je najít si lajnu směrem k ledovci,
nad nímž se většinu času pohybujete. Bohužel ale bez lanovky. Prudké
svahy střídají mírnější a bez problémů lze najít i pohodlnou
výstupovou cestu.
Zaručeným tipem je pak sjezd skrytým kuloárem z Eggishornu. Musí se
popojít na severní (pravou při pohledu zdola) část plošiny, a objeví se
prudký kaňon severovýchodní orientace. Není to nic pro slabé nátury, jeho
sklon místy i přesahuje 45 stupňů. Pro někoho tedy může být tou
největší lahůdkou, pro někoho nutným zlem před další klidnější
prašanovou jízdou a pro někoho nepřekonatelnou překážkou. Naštěstí je
vše podstatné pozorovatelné seshora, takže člověk se může v případě
nejistoty vrátit na běžné tratě. Po nejprudší kuloárové pasáži je
třeba traverzovat vpravo – po zhruba dvě stě metrech se dostanete do
otevřeného šikmého údolí, které vás povede dále. Je praktické
vyjíždět na pravou zastíněnou stěnu, kde je obvykle výrazně lepší
sníh. Neustále je však hlídat směr tak, abychom se mírně posouvali stále
vpravo neboli na jih, směrem nazpět k lyžařským tratím. Nebude trvat
dlouho a objeví se trosky či spíše jen základová plošina starého hotelu,
která zde nyní slouží již jen jako příhodný orientační bod. Po pravé
straně se údolí zužuje a propadá do kuloáru – opět je potřeba
přetravezovat na pravou stranu. Podaří-li se nám přehoupnout přes
přilehlý hřebínek, objeví se pomalu poslední vlek střediska. Bez potřeby
šlapat se napojíme na sjezdovku, která nás vrátí nazpět do lyžařské
civilizace.
Aletschský ledovec
Aletschský ledovec (Aletschgletscher) je vůbec největší údolní ledovec
v kontinentální Evropě. Jeho délka dnes měří něco kolem 23 kilometrů a
bohužel se kvůli tání ledu stále zmenšuje. Aletsch stéká na jih z
ohromné ledovcové křižovatky Konkordiaplatz, kterou lze nejlépe pozorovat z
vyhlídkové plošiny na nejvýše položené železniční stanici Jungfraujoch
– ta už je ale na druhé straně horských hradeb v Bernských Alpách.
Ledosvec tak spojuje kantony Bern a Wallis. Svého maxima dosáhl ledovec roku
1860, na vrcholu malé doby ledové. Když už začínal ohrožovat údolní
osadníky, byl na místo povolán papež Pius IX. Jeho bohoslužba, podobně
jako u jiných podobných ledovců, zabrala. Naší generaci dnes zbývá k
obdivování pouhých 30 % původního ledovce, i tak je to ale pohled
impozantní.
Skanzen walliské architektury
Znáte typicky walliské domy? Právě ve vesnicích pod lyžařskou oblastí
Aletsch si je můžete prohlédnout v plné kráse a v mimořádné koncentraci.
Dřevěné sýpky se na nohách, které měly místo „kolen“ veliké
placaté kameny, sotva můžou uniknout z pohledu a zájmu projíždějících
turistů. Velké kameny bránily hlodavcům, aby vyšplhaly po konstrukci domu a
ohrozily tak skladované zásoby.
Nemiňte Belalp!
Na opačné straně Aletschského ledovce najdete také lyžařské
středisko – Belalp. Je sice menší, s vyhlídkou na pouhý koneček ledovce,
ale zase dosahuje až do tří tisíc metrů a dýchá skutečně vysokohorskou
atmosférou. Do Belalpu, potažmo Blattenu, odkud stoupá lanovka, se dostanete
po serpentinovité silnici z města Naters hned vedle Brigu.
Belalp, jak lze odečíst z názvu, je také alp. Nejezdí tam auta, ale jen
lyžaři a lanovky, sem tam sáňkaři a nějaká rolba nebo skútr. Salaše
roztroušené po okolních kopcích se postupně proměnily v rekreační domky,
které mezi sebe 
nepustily žádné nové přerostlé novostavby, a člověk
je tady skutečně v horách se vším, co k nim patří – klid, ticho, málo
lidí… Slunce, sníh a samozřejmě krásné kopce!
Lyžuje se na „jenom“ 60 kilometrech sjezdovek, což ale ani není handikep.
Středisko je situováno tak, že se své najde freerider – žleby a pláně
na levé hradbě přilehlých hor, kam dotraverzovat není problém; náročný
lyžař – černých tratí je celá třetina, další třetina pak
carvingových červených; i rekreační lyžaři a rodiny – modrých je také
20 kilometrů a hlavně je středisko vystaveno slunci, tedy skvělé místo na
„opalovací lyžování“. Vypíchnout musíme na jedné straně
převýšení: 1 790 metrů není jen tak leckde, i když těch posledních 700
tvoří zasněžená serpentinovitá silnice. Každoročně se zde jezdí jeden
ze slavných švýcarských veřejných sjezdů a zároveň všeobecná oslava
nejen lyžování Belalp Hexe.
