Vážená paní doktorko,
ujišťuji vás, že každý koho potkáte na ulici, by pro vás měl nějakou radu „jak vstát brzy“. Tedy skoro každý. Dávat rady patří k nejsnadnějším činnostem pod sluncem. Kdekdo je zkrátka chytrý, když jde o druhé. Já vám to také ráda vysvětlím.

Zhruba tak polovina lidí na světě vstává brzy ráda. Zazvoní jim budík, oni otevřou oči a už vyskakují z postele, jakoby vstávání byla ta nejúžasnější zábava na světě. No a pak je tady druhá polovina lidí, kterým se rozhodně vstávat nechce. Když jim zazvoní budík, tak si přetahují peřinu přes hlavu a dělají, že jich se nějaké vstávání vůbec netýká. Za těch pár minut v posteli pak musejí tvrdě platit, aby se jim podařilo skluz vyrovnat – odcházejí do práce bez snídaně nebo musejí běžet, aby stihli nějaký dopravní prostředek, který by je tam dovezl včas.

Zajímalo by mne, jak vstáváte vlastně vy, když jste doktorka. Doktoři musejí přeci nastupovat do nemocnice hodně brzo, a i když nemají vlastní nemocnici, tak se vrhají do svých soukromých ordinací také ve velmi brzkou hodinu, jakoby s těmi kolegy z nemocnic nějak závodili, kdo bude u pacientů první. Protože tato praxe je u doktorů velmi rozšířená, dá se z toho usuzovat, že včasné vstávání se dá nacvičit. Asi jste ještě mladá, nebo vůbec nejste doktorka lidí, ale třeba geologie.

Mohu vás ujistit, že existují i takoví lidé, kteří opravdu, ale opravdu, nemohou ráno vstát jako většina normálních lidí. Aby v tom světě také přežili, přichystal pro ně osud různé profese, které se dají vykonávat i v noci. No, jsou to často nějací umělci. Leda byste byla doktorka umění.

Ještě by bylo dobré vyjasnit si, proč vlastně nemůžete ráno z té postele na horách vstát. Jestli se vás týká to, že jste tak tak zvaná sova, co nerada vstává a o níž je řeč ve druhém odstavci, nebo jestli s vámi nějaká sova leží v posteli a po ránu vás zdržuje. Na hory byste rozhodně neměla jezdit s nikým, kdo nemá stejný cirkadiální rytmus jako vy, protože pak se právě stávají takové věci, že jeden chce manšestr a ten druhý ještě postel.

Možná si, paní doktorko, představujete ten ranní manšestr jako něco úžasného a nedostupného, když jste ho dosud neměla. Je to věc, o níž usilují především muži. Je pro ně archetypálním zosobněním prznění panen – to když se ta hrana zařízne do čerstvě nakadeřených vlnek. Rádi o tom pak vyprávějí a někdy se dokonce poperou u turniketu, aby mohli být na sjezdovce první, zaříznout hranu a pak to u piva povídat.

Ujišťuji vás, že takové ranní vstávání na horách vůbec není nutné, pokud náhodou nemáte chronické puzení ke vstávání, jako jej mají tak zvaní skřivani, jejichž cirkadiální rytmus je kratší než 24 hodin. Ale kdybyste byla „skřivan“, tak se nikdy nebudete ptát „jak vstát brzy?“, to byste naopak chtěla vědět, jak neusnout brzy, abyste nepropásla večerní chvástání o ranním manšestru.

Máte dotaz, na který jste ještě nikdy nedostali odpověď? Pošlete jej na skipsycho@snow.cz anebo ho přidejte jako komentář k článku!