Eva v rouše Evině

Rozhovor s Evou je potěšením pro novinářské ucho. Eva by totiž povídala pořád. Stačí naťuknout a poví vám na sebe skoro všechno. Sama zodpoví otázky, které jste ještě nepoložili, přitom máte pocit příjemně stráveného letního odpoledne s mladou sympatickou dívkou, které jako by ani nebylo pro všechny zúčastněné pracovní. Jaká je tedy dívka, proslulá svým namalovaným knírkem, hrou na saxofon nebo láskou ke koním?

Jak ses vlastně dostala ke snowboardu?

Byla to vlastně úplná náhoda. Moji rodiče nepocházej´ z hor, ale máma se v pětadvaceti rozhodla, že chce lyžovat a žít na horách, takže si našla práci ve vrchlabský nemocnici, takže já už jsem se narodila pod horama. A pak už to šlo rychle. Asi tak ve dvou mě postavili na lyže, když mi bylo šest nebo sedm, tak se objevilo první prkno, tak jsem si ho půjčila a už jsem ho nechtěla dát z ruky, takže ho rodiče museli koupit a začala jsem jezdit.

Jen tak jsi začala jezdit?

To úplně ne, ale učila mě jedna známá, pak jsem začala chodit do snowboardový školy ve Špindlu, kde mě naučili základy, a díky tomu jsem v pátý třídě začala chodit ve škole do speciální snowboardové třídy, ve které jsem vlastně byla sama. Museli ji kvůli mně vytvořit. Ale suchý tréninky jsem třeba měla hlavně s běžkařema. No a pak se snowboardová škola ve Špindlu nějak rozpadla, tak jsem začala chodit na Sportovní akademii ve Špindlu a tam jsem začala s freestylem a taky trochu víc závodit.

Jak dlouho jsi u freestylu vydržela?

Asi tři roky, ale zlomila jsem si holenní kost při závodech, takže jsem se pak začala bát.

A kudy vedla cesta od freestylu ke snowboardcrossu?

Miluju koně, takže jsem chodila jezdit na Strážné ke Kopeckým a jednou se mě Terka Kopecká, která dělala fyzioterapeutku u snowboardcrossový reprezentace, ptala, jestli bych to nechtěla zkusit. Tak jsem do toho šla.

Závodila jsi předtím na lyžích?

Jo, asi tak do pátý třídy. Jsem vlastně stejný ročník jako Tína Volopichová nebo Andrea Zemanová, takže jsme často jezdily po závodech spolu, akorát ony byly vepředu a já někde na posledních místech.

Nicméně snowboard převážil. Měla jsi třeba nějaký vzor? Nebo sis jen tak řekla, budu snowboarďačka, a bavilo tě to?

Já jsem asi nikdy žádný vzor úplně neměla. Až jsem si občas přišla divná, že všichni maj´ nějakej vzor, po zdech pověšený plakáty, ale já jsem prostě vždycky chtěla jen jezdit. A taky mě bavilo jezdit s tátou, ten vůbec nejezdí na lyžích, jen na prkně.

Do snowboardcrossového kolotoče jsi naskočila nakonec poměrně nedávno…

Bylo to v roce 2008, to byla moje první sezona a já jsem hned věděla, že mě to baví, že to chci dělat, a hlavně mi připadalo, že to má nějakou koncepci a smysl. Takže jsme strávili s trenéry skoro celou sezonu v Rejdicích, jezdili místní závody a zkusili Mistrovství republiky. A v další sezoně už jsem zkusila Evropský pohár, který jsem celkově vyhrála, a taky asi dva závody ve svěťáku.

Takže to byl poměrně rychlý nástup do světa snowboardcrossu...

Tím, jak to jezdí poměrně málo lidí, tak nejsou žádný juniorský závody, vyjma Mistrovství světa juniorů, ale všechno ostatní se jede v podstatě v jedné kategorii. Díky tomu asi slouží i Evropský pohár jako taková juniorská kategorie, kde se všichni oťukávají před svěťákem.

Proč tě vlastně ten freestyle přestal bavit?

Já jsem se bála. Než jsme si zlomila tu nohu, tak jsem to vůbec neřešila, jezdila jsem jen velký skoky. Ale taky mě trochu štval přístup těch trenérů, nedávali mi vůbec žádnou podporu, spíš jen řekli „No, vždyť stejně jezdíš jak tužka.“ A to je pak těžký se nějak motivovat.

Takže to vlastně bylo takový typicky snowboarďácký prostředí…

No, přesně tak. Ale na druhou stranu mám to prostředí ráda, je takový správně vyzevlený.

Což ve snowboardcrossu není…

Je to trochu jiný, už je to na jiný úrovni. Jeden z trenérů je bejvalej gymnasta, takže k tomu má trochu jinej přístup, rozumí tomu pohybu a řeší všechno poměrně profesionálně.

Jaká je vlastně atmosféra na snowboardových závodech? Lyžařský závody jsou takový upjatý…

No my máme mazače (servismana – pozn. red.), co dřív jezdil s lyžařkama, a ten vždycky říká: „No jo, lyžařky, ty pořád jen řvou, ať vyhrajou, nebo prohrajou, tak pořád řvou, nic jinýho nedělaj´.“ Ale my máme takovou pohodičku. Podporujeme se navzájem i s klukama, Michal Novotný nám občas dá nějakou radu, ale i na svěťáku se snažíme udržet pohodu, nebýt nevraživý a ze všeho si trochu dělat srandu.

A jsi pak na závodech třeba nějak pod tlakem?

Pod tlakem jsi, jen když si ho vytvoříš sám. Já to nějak moc neřeším. Většinou celý závody prozívám. Jak nahoře čekám na start, tak hrozně zívám a vypadám, jako že každou chvíli usnu, a potom, jak odjedu první jízdu, tak se nastartuju a už se těším, až pojedu další. Asi je to nějakej můj způsob, jak se udržovat v pohodě. Nejhorší jsou pro mě asi závody, kde se ode mě něco očekává.

Třeba?

Poslední juniorský mistrovství světa. I když mi trenér říkal, že by to bylo skvělý, kdybych vyhrála potřetí, zároveň mě uklidňoval, že už jsem vyhrála dvakrát a o nic nejde. Ale někde v pozadí už tam to očekávání prostě je, takže jsem pak byla stejně o mnoho nervóznější než na svěťáku nebo mistrovství světa dospělých.

Takže je pro tebe vlastně jednodušší být v roli outsidera...

Je, člověk nemá co ztratit. Na druhou stranu nemáš co ztratit ani v roli favorita, je to jen závod. U mě prostě záleží, jak si to sama v sobě nastavím.

Máš třeba nějaké předstartovní rituály?

Na finále jednoznačně knírek, to držím už od roku 2010. To je takovej standardní rituál, vždycky vymyslíme nějakej novej tvar, kterej mi pak trenér namaluje. Ale žádný zaříkávadlo nemám.

Co když na knírek zapomeneš?

No taky se mi to stává. Pak jsem ve stresu, že nemám knírek, a narychlo, ještě ve startovní bráně mi ho trenér maluje lihovou fixou.

Co si říkáš na startu? Stojíš ve startovní bráně, pár vteřin do startu…

Snažím se projet si celou trať, ale hlavně se soustředit na start. Dřív jsem třeba na startu hodně mluvila a dělala si srandu, ale to už jsme teď zatrhli, protože je fakt, že jsem nebyla občas úplně soustředěná a pak jsem zvorala start.

Volíš třeba nějakou taktiku, když už máš za sebou několik rozjížděk, znáš trať… Třeba odstartuju později, pak je někde předjedu…

Pozdějc jsem snad ještě nikdy schválně nestartovala, to zas takovej mistr nejsem. Ale jeden Francouz takhle startoval. Ale většinou zvolíme nějakou taktiku už na začátku závodů a pak se ji snažíme moc neměnit. Ale každá trať je jiná a ne vždycky ti stačí trénink k úplnýmu doladění jízdy. Já se většinou snažím jet první a nenechat se předjet.

Na co myslíš, když jsi na trati?

Celou dobu si tak v duchu pro sebe povídám, třeba tady jsem to zvorala, tady to bylo dobrý a tak. Ale nemám moc čas přemýšlet o něčem jiným.

Co je ve snowboardcrossu těžší? Skoky, nebo zatáčky?

Určitě zatáčky, alespoň pro mě. Se skokama mám dost zkušeností s freestylu, navíc když skok třeba dobře sešlápneš, tak tě to srovná, ale v těch zatáčkách nikdy nevíš, co se bude dít. Ze zatáček mám respekt, snažím se je jezdit čistě, po hraně, ale někdy si prostě nevěříš a jdeš do smyku, což je pak horší.

Bojí se o tebe rodiče?

Jo, asi jo. Máma určitě víc, ale táta je docela v pohodě. Máma mi vždycky říká, ať jedu radši opatrně, ať si radši přibrzdím, že nemusím vždycky vyhrát. Tak jí vždycky říkám: „Matko! To mi jako poradíš i na olympiádě?“

Kde je vlastně rozdíl mezi špičkovými jezdci? Je to věc materiálu, váhy, techniky?

Ten materiál už asi mají všichni dost podobnej, spíš záleží, jakou přípravu a péči pak ty prkna mají. Dost záleží na mazání, na tom, jakýho máš servisáka. Třeba Italům to jede vždycky a nám s Francouzema občas moc ne. Francouzi mažou asi dost podobně. Když to poděláme my, tak Frantíci taky.

Jsou větší rozdíly mezi klukama, nebo mezi holkama?

Kluci jezdí dost podobně, třeba první dvacítka je naprosto vyrovnaná. A mezi holkama je asi větší rozdíl. Je nás míň, svěťák jezdí tak okolo třiceti holek a je tam i velkej věkovej rozdíl, takže my mladší máme trochu výhodu, snažíme se jezdit trochu technikou jako kluci, ale ty starší, kterým je třeba i pětatřicet, to zase dohánějí zkušenostma. Ale v holkách je vyrovnaných prvních šest, pak už ta výkonnost postupně klesá.

Jezdíte i ve stejných tratích?

Právě že jo. Je dost organizačně náročný postavit jinou trať pro kluky a holky. Takže možná tam pak z toho vznikají i větší rozdíly mezi holkama, některý se víc bojej. Někdy jsou ty tratě pro holky dost o morálu.

Takže máš na trati nějaký momenty, kdy se bojíš a říkáš si, že třeba jedeš moc rychle, že si máš přibrzdit?

Většinou v tréninku si říkám, že jedu moc rychle, a třeba si i přibrzdím. Ale pak ve finále si na to vůbec nevzpomenu, nebo si říkám, že to tam prostě pošlu a buď to vyjde, nebo ne. Někdy to dopadne, někdy se mi to vymstí, že jsem si to předtím nezkusila.

Ty jsi letos na konci zimy jela i cross na běžkách, ne?

No to byla docela sranda. Bylo to ve Špindlu, Red Bull Nordix. Myslela jsem si, že to bude pohoda, pár závodů jsem na běžkách jela a dřív jsme na nich jezdila docela dost, ale teď už jsem je tak tři roky neměla na noze, a když jsem vyjela do mezistanice na černý, tak jsem si říkala: „Panebože, já se asi zabiju, to snad není možný!“ Ale nakonec ten sjezd ani nebyl nejhorší. Je fakt, že to bylo dost vybroušený a na tom ledě nemáš na běžkách šanci. Ale pro mě byl asi nejhorší ten kopeček nahoru. Všichni to tam vybíhali a já tam skoro umírala. Ale skoky jsem si docela užívala.

Eva Samková

Eva Samková se narodila 28. 4. 1993 ve znamení Býka. Ti jsou velmi houževnatí, jdou si za svým a Eva rozhodně nedělá svému znamení zvěrokruhu ostudu. Eva je nejlepší českou snowboardcros­sařkou, a když napíšu, že i světovou, nebudu daleko od pravdy. Výčet jejích úspěchů je vzhledem k jejímu věku úctyhodný. Se snowboardcrossem začala v roce 2008 a již v roce 2010 se stala juniorskou mistryní světa. To se jí v následujících letech podařilo ještě dvakrát zopakovat. Na svém kontě už má i vítězství v závodě Světového poháru a v jeho celkovém hodnocení skončila v sezoně 2012/2013 čtvrtá. Přemožitelku ale zatím nenašla na domácí půdě a je několikanásobnou mistryní ČR ve snowboardcrossu. Pro nadcházející sezonu si klade vysoké cíle, mezi které kromě medaile z olympiády patří i pravidelné umístění v top 3 Světového poháru či podium na prestižních Winter X-Games.



Jak bojuješ s porážkami?

Mně spíš vadí, když udělám nějakou chybu. Když prohraju, protože mě někdo předjel, tak nejsem určitě tak naštvaná, jako když si to sama zkazím. Spíš mi nezáleží tolik na výsledku, jako na pocitu.

Co bys dělala, kdybys nejezdila na snowboardu?

Jezdila bych na koni.

To jsem si myslel…

Když jsem skončila s freestylem, tak jsem dokonce přemýšlela, že bych začala dělat moderní pětiboj, protože tam se jezdí na koni, ale pak jsem nějak nevěděla, kde a jak začít, navíc plavání, to bych asi úplně nezvládala, střílet mi taky moc nejde, tak jsem nakonec zůstala u snowboardu.

Což bylo jedině dobře…

To jo, ale na koně jsme nezanevřela, kdykoliv mám čas, chodím jezdit.

A co budeš dělat, až přestaneš jezdit na prkně?

To vůbec nevím. Ale já jsem nikdy neměla vůbec žádnou představu. Chtěla jsem vždycky sportovat, ale nikdy jsem nevěděla, čemu se přesně budu věnovat. A mám to tak vlastně dodnes. Teď dělám snowboardcross, ale co budu dělat za pár let, netuším. Asi by mě pak bavilo trénovat třeba děti, ale zas nevím, jestli by mi pak nelezly na nervy. Ale určitě bych chtěla zůstat u snowboardu a posunout to někam dál, aby to tady v Čechách začalo nějak víc koncepčně fungovat. Chybí tu třeba kluby, trenéři. Spousta dětí se mě ptá, jak a kde mají začít se snowboardcrossem, a já pro ně vlastně nemám odpověď.

Dobře, tak jinak. Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

Za deset let? Dvacet, třicet… To vůbec nevím. Asi budu strašně stará a vyschlá ze sluníčka, jak jsem pořád na sluníčku.

Tak to je dobrá vize budoucnosti…

Asi bych chtěla cestovat. Ale ne se snowboardem. To cestuju teď, ale to není cestování, to je vopruz. Letiště, hotel, trénink, závod, letiště, hotel a takhle pořád dokola. Cestuješ, ale nic nevidíš, ani pořádně nevíš, kde seš. Ale pokud mi to zdraví dovolí, tak bych za deset let chtěla ještě jezdit. Rodinu rozhodně ve třiceti ještě neplánuju, ale nikdy nevíš.

Bude tě to ještě ve třiceti bavit?

Pokud ne, tak jezdit nebudu, ale myslím si, že jo. Ve svěťáku jsou holky i třicet dva, třicet čtyři. Ale je fakt, že zas tak dlouho u toho skejsnout nechci. Zas takovej blázen do toho nejsem.

Já právě myslel, že ano…

To tak není. Dost lidí se mě třeba ptá, jak to můžu v létě bez toho snowboardu vydržet, ale já jsem ráda, že si od toho občas odpočinu. Mám spoustu jinejch zájmů, chci jet surfovat nebo jezdit na koni. A pak se mi to někdy vrací, protože si lidi myslí, že nejsem takovej srdcař. Ale já mám přitom ten snowboard strašně ráda, jenom si prostě ráda užiju i něco jinýho a naučím se třeba nový věci.

Takže kdybys byla postavena před otázku, jestli obětuješ něco kvůli snowboardingu?

No to záleží, co by to bylo.

Třeba vztah. Kdybys musela obětovat snowboarding, nebo partnera.

Myslíš kluka? V mým věku se říká kluka, partner je hrozný. Ale záleží, jakej by ten člověk byl. Kdyby se mě snažil v závodění nějak omezovat, tak mu řeknu čus, ale já zatím nikoho takovýho neměla. Ale moje okolí to chápe tak, že snowboard je moje priorita, a spíš se naopak diví, že vůbec mám kluka, že mi to trenéři třeba nezakázali.

Jezdí tvůj partner, teda kluk, na prkně?

Trochu jo, ale on jezdí hlavně na kole. Freestyle BMX.

Takže je vrcholový sportovec jako ty, a tudíž se asi moc nepotkáváte…

No přes zimu jsem pryč já, přes léto zas má sezonu on, takže jsme se viděli třeba dnes ráno a pak se uvidíme zase až za dva měsíce. Nevídáme se moc, ale zase si to dokážeme bez problémů tolerovat.

A je důležitý, aby tvůj kluk byl sportovec?

No určitě! A hlavně aby taky uměl přidělat poličky.

Poličky?

No aby uměl něco udělat i doma. Chtěla bych, aby byl vtipnej, sportoval, ale zároveň nebyl línej a nevadilo mu, že musí občas něco udělat v domácnosti. To mně totiž strašně vadí. Ale v každým případě musí sportovat, protože co já bych v životě dělala jinýho, než sportovala.

Život bez sportu si nedokážeš představit?

Asi ne. Nedávno jsem jela metrem a pozorovala studenty, co jeli někam do školy, a říkala jsem si, že asi taky sportujou, ale třeba jen jednou týdně, jdou si zaplavat nebo tak. A to už je teď pro mě strašně málo. Jsem ráda, že se můžu věnovat sportu takhle na maximum, že to je vlastně moje práce.

Co je důležitější, Světový pohár, nebo olympiáda?

Pro mě je cennější svěťák, protože to ukáže, že jezdíš stabilně dobře. Na olympiádě může zajet jeden člověk, kterej pak třeba už nikdy v životě nic nezajede. Pro média je ale určitě důležitější olympiáda.

Co si myslíš o olympiádě?

Nevím, na olympiádě jsem ještě nebyla a trochu se bojím, že to nebude tak hezký, jak to vypadá v televizi. Nakonec to asi stejně bude podobný jako svěťák. Závod a pak hotel, nikam moc nemůžeš, všude kontroly.

Hodně sportovců podřizuje olympiádě všechno…

Je to vidět i ve snowboardcrossu. Ten bude na olympiádě potřetí a třeba v Turíně 2006 se ještě jezdilo na freestylových prknech a byla to taková pohoda a sranda, nikdo moc nevěděl, co od toho pořádně čekat, a ve Vancouveru už to bylo o čtyři roky později úplně jiný. Olympiáda ten sport určitě hodně zprofesionali­zovala. Všichni mají týmy, několik trenérů, servismany, ale někdy je to možná až na škodu. Pořád naštěstí zůstává dost závodů, který jsou pořád stylový a zároveň profesionální nebo až kultovní, jako je třeba X-Games v Americe.

Freeride, nebo sjezdovka?

Freeride. Sjezdovka je dobrá, když je urolbovaná, ale freeride je freeride.

Máš vůbec nějaký požitek z urolbované sjezdovky? Protože i snowboardcrossová trať je ve své podstatě tak trochu freeride…

To určitě mám. Teď už máme prkna, na kterých jde jezdit fakt dost rychle a po hraně, takže když je dobrej sníh, není úplně tvrdo, ale zase to drží, tak udělat si třeba tři dlouhý oblouky na široký sjezdovce ve vysoký rychlosti je prostě paráda.

Odpočíváš někdy vůbec?

Měla bych. Ale mám v sobě pořád zafixováno, že musím něco dělat. Většinou v neděli mám volno, vstanu pozdě, podívám se na hodinky a říkám si, že už je deset hodin a pořád jsem nic neudělala. Zvládnu sice celej den proležet, ale pak mám takový špatný svědomí. Učím se relaxovat, ale je to těžký. Jsem po mámě pořád taková naspeedovaná.

Tak bys ve dnech volna mohla cvičit na saxofon…

Já už na něj skoro nehraju. Když nemusím chodit nikam cvičit, tak se prostě nedokopu. Ale ráda si na něj občas zahraju, jenom mě nikdo nesmí nutit. A taky je ten saxofon, co mám, dost starej a trochu neladí, tak mě to možná občas nebaví.

Takže už na něj hrát nějak víc nebudeš?

Ale jo, ale asi až budu starší, třeba za deset let.

A co budeš hrát za muziku?

Vždycky mě bavil jazz, ale chtěla bych zkusit hrát na saxofon klasickou hudbu, jak by to znělo, třeba to trochu upravit.

Věříš na horoskopy?

Asi ne. Když jsem teď od kamaráda slyšela, jak se horoskopy píšou v novinách… „Tak co tam dneska třeba napíšem?“ Já spíš věřím tomu, že co si člověk přeje, to se mu splní. Musí pro to sice něco dělat a nesedět na zadku, ale splní se mu to. Dost často mi třeba ve škole říkali, jak se mám super, že můžu jít jezdit a nemusím do školy, ale dost lidí nevidí i tu druhou stránku. Pracuju vlastně pořád, víkend neznamená automaticky volno. Když je potřeba trénovat nebo řešit prkna, tak se to prostě řeší v tu chvíli a není to tak, že v neděli se nedělá. A jsou i chvíle, který jsou nepříjemný, něco se mi nechce nebo musím na nějakou tiskovku, vyřešit nějakou smlouvu, ale já jsem to takhle chtěla. Sama jsem si to vybrala, něco jsem tomu dala, tak se mi to vrací. To dost často lidi neviděj, vidí jen, že jsem dostala auto, vyhrála jsem nějaký závod a myslí si, že mi to někdo jen tak dal.

Jaký jsi člověk?

Podle mě dost nesnášenlivej. Vadí mi strašný maličkosti, třeba když někdo řekne „lidičky“. To je hrozný.

Přitom sama ale používáš takový zdrobněliny, jako třeba „píseček“…

To jo, ale něco mi přijde stylový a něco jakoby trapný. Třeba „čusky“ nebo „ahojda“.

Co ti nejvíc vadí na lidech?

Ve sportu mi nejvíc vadí, jak všichni všechno vědí, vědí, jak to má přesně bejt. Na facebooku pověsil Olympijský výbor nějakou zprávu o olympiádě a hned se tam objevilo několik negativních komentářů, že kdo ví, jak to zase dopadne a jestli tam vůbec někdo udělá nějaký výsledek. To mě štve, proč nám třeba lidi nefanděj´? Olympiáda je za půl roku, ale spousta lidí už teď ví, že nic nedokážeme. To mě mrzí.

Myslíš, že to je česká nátura? Kdybys to srovnala se světem…

Asi jo, Češi takový jsou, často neviděj´, že zítra bude líp. Už dopředu vědí, že bude zítra hůř. Ale na druhou stranu mám přiměřenou dávku negativismu ráda a Češi mi jsou pořád sympatičtější než třeba Američani, který v lepší zítřek zase věří až slepě.

Přemýšlelas někdy o tom, že bys v budoucnu třeba žila někde jinde než v Čechách?

Já to tady mám ráda. Líbí se mi třeba Zéland, ale spíš ta příroda. Lidi jsou tam až trochu moc americký. Jsou přátelský, ale nevím, jestli mi to až moc velký přátelství někdy nevadí. A navíc je tam strašně moc nesmyslnejch předpisů.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Ježíš, ty mi dáváš. To se takhle nedá říct. Asi rodina, ale nemám to nějak vyhraněný, všechno se mi to nějak spojuje. S rodinou je spojenej i ten sport. Asi jsou pro mě důležitý takovej klid a pohoda. Jsem společenská, ale zároveň mám taky ráda svůj klid a soukromí. Jsem moc líná chodit na party.

Je podle tebe snowboarding momentálně populární?

No všichni říkají, že je úplně nejpopulárnější. Ale je fakt, že v devadesátých letech to bylo asi o něčem jiným. Na Český pohár ve snowboardcrossu tenkrát jezdilo třeba 100 lidí, teď máme jediný závod za sezonu, Mistrovství České republiky ve snowboardcrossu, a je nás tam dohromady třicet. Ale asi je to i o penězích. Snowboardcross je dost drahej sport, asi levnější než lyžování, ale na druhou stranu, když vidím, kolik na ty široký prkna promažeme vosku…

Kolik máš prken?

V průměru šest. A k tomu jedny boty a minimálně troje vázání.

A longboardů?

Ten mám jen jeden, ale ráda na něm jezdím. Měli jsme dokonce na longboardu i jeden trénink ve Stromovce. Je to docela dobrý na stabilitu i na zatáčení.

Někde jsem četl, že si jedeš na olympiádu pro medaili…

Tak to úplně není. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby se to povedlo, ale není to tak, že bych všude říkala: „Jedu si pro medaili, díky a čus!“ To vůbec. Ve snowboardcrossu se může stát cokoliv, někdo tě strčí, špatně někam najedeš a je konec. Ale doufám, že to na medaili nějak vyjde. Mě totiž strašně baví, jak z těch medailí mají všichni okolo radost. Že to je práce celýho týmu. Všichni z nich jsou dobrovolníci, vybírají si kvůli mému závodění celou svoji dovolenou ve svých druhých zaměstnáních, a tak se mi pak strašně líbí, jak jsou z toho nadšený a je to pro ně takový zadostiučinění, že to má cenu dělat dál. A navíc se mi líbí reprezentovat svoji zemi, má to nějakou myšlenku.

A kam to chceš ve snowboardingu dotáhnout?

Mně se líbí, když je člověk v tom sportu téměř legenda nebo je uznávanej v určitým okruhu lidí, pro svůj styl, proto, jakým způsobem jezdí. Já bych chtěla třeba jezdit jako kluci. Posunout ten holčičí snowboardcross na jinej level, abysme nevypadaly, že každou chvíli spadnem.

Tak držím palce, aby se Eva Samková stala legendou a byla první holkou ve svěťáku, která jezdí jako kluk.