Protože asi většina nečetla moji loňskou
reportáž, tak jen opakuji. Jedná se o sjezd, ve kterém asi 600
sjezdařů závodí na 12,8 km dlouhé trati při rychlostech i nad 100 km/h.
Dalších 850 „závodníků“ jsou lyžaři převlečení za čarodějnice s
košťaty. Ti tak rychle nejezdí, řekl bych, že dokonce se snaží o
nejpomalejší sjezd s mnoha zastávkami v restauracích a stáncích podél i
zcela mimo závodní sjezdovku. Je to hodně veselá kopa.
Z Čech se nás přihlásilo 8 borců na rychlostní část: Martin Beránek,
Karel Lank, Tomáš Němec, Roman Štancl, Míra Rycek, Tomáš Lízler, můj
syn Jan a já – Adolf Lebeda. Všechno zkušení pánové, kteří již
absolvovali nejedny sjezdové závody. Nejsou to jen nějací šůsaři, kteří
na sjezdovce Smrk drží pukavce a jedou za hurónského řevu hlava nehlava. Ze
švýcarských sjezdů Super 4 mají v minulosti i pódiová umístění.
Benjamínkem je jen Míra Rycek a můj syn, kteří ještě žádný sjezd ze
Super 4 nejeli.
Plán byl, že odjedeme všichni ve středu. Vzhledem k tomu, že závod byl v
neděli, měli jsme na trénování rychlosti relativně dost času. Díky
letošním zoufalým sněhovým podmínkám, kdy se nedalo pořádně nikde
lyžovat, jsme se už nemohli na sjezdovky dočkat. Plán se měnil. Já s
Honzou jsme odjížděli již v pondělí, protože jedno apartmá nešlo
zamluvit jinak než od neděle a další přijížděli hned za námi. Museli
jsme však vzít jejich lyže a batohy, aby se jedna část vešla do mikrobusu
a další do veřejné dopravy – letadla, vlaku a autobusu.
Na švýcarských hranicích lustrovali moje a synovy doklady, jak při
přejezdu za „totáče“. Pak pohraničník přísně pokynul, abychom zajeli
ke straně. Můj synáček byl v klidu, ale já si vzpomněl na bolševické
kontrolory. Když prohlíželi ruksaky s botami od kamarádů, tak jsem si jen
představil, jak to asi probíhalo někde v Bangkoku s těmi, co také
nevěděli, co vlastně převážejí v těch předaných zavazadlech. No
aspoň, že budeme sedět ve švýcarských věznicích.
Zatčení se nekonalo, v lyžích „trávu“ nehledali, a tak jsme odjezd
vlaku pod Furkapassem stihli, že jsme se nestačili ani vyčůrat. V
nákladním vlaku, kam se vejde asi 30 aut, bylo mimo nás jen jedno. Od vlaku
to mělo být do Blattenu asi hodinu, ale začalo sněžit a my jeli letos
poprvé po sněhu, takže pomaleji. Předpověď tedy nelhala, zítra bude asi
hloubka. Ideální pro 200centimetrové lyže.
K Beltouru, turistické kanceláři v Blattenu v cca 1 500 m
n. m., jsme přijeli tradičně po zavíračce. Klíče a povlečení včetně
plánku bylo ale připraveno na okenním parapetu. Chalet-apartmán, kde jsme
bydleli, byl necelých 100 metrů od parkoviště a dalo se k němu dojít
pěšky úzkou cestičkou do kopce. Začali jsme tedy tahat bagáž, menáž a
lyže. Přeci jen jsme si nedovolili nechat kamarádům v autě jejich
miláčky, i když by to na tomto veřejném švýcarském parkovišti bylo asi
první vykradené auto.
Apartmán tvořil obývák s koženou sedačkou, kuchyňka a pokojíčky o patro
výš s postýlkami jak pro trpaslíky. Proto se asi sedačka často stávala
azylem pro nejednoho nocležníka, který znaven vydržel u televize až do
rána za hlasitého chrápání. Toaleta byla jen jedna pro všech 6
nocležníků. Bude tedy nutno dodržovat pořadí, které se tradičně
stanoví podle výsledků v závodech minulých sezón. 
Ráno byla mlha nebo mrak, ze kterého padal sníh. Nikam jsme nepospíchali.
Nahoru jsme jeli asi okolo 11.00. První lyžaře jsme viděli až na sjezdovce.
Odhaduji, že v celém středisku jich lyžovalo maximálně deset.
Nejspokojenější byly dvě malé děti, které jezdily s mámou a tátou.
Jezdily mimo sjezdovku, a když upadly do sněhu, pořád se chechtaly. Hustá
mlha, sněžení a teplota kolem nuly nás ale zahnala zpět dolů do hospůdky.
Lyžovat fakt nemělo cenu. Člověk nevěděl, zda jede z kopce, nebo do
kopce.
Večer bylo veselo - přijeli další. Přestože jsme museli všechno probrat,
ráno v 9.00 jsme nasedali do lanovky, která právě zahájila provoz. Nahoře
bylo nádherně. Konečně jsme letos viděli Belalp. Po dvou jízdách jsme si
to dali docela naostro. Bylo ještě velmi málo lidí, většinou na dlouhých
lyžích. Přesto vždycky někdo před horizontem stál a ukazoval, zda se
může jet. V některých úsecích jsme jezdili přes 100 km/h a skoky se nám
zdály dost dlouhé. Honza to komentoval na lanovce, která náhle zastavila,
že si připadal při skoku stejně vysoko. Pochopitelně jsme tak vysoko
neskákali a sjezdovým skokům v Soči jsme se ani nepřiblížili.
Pro nedostatek sněhu se závod pojede zkrácený - cca 4 km. V horní části,
kde je mezi skálami černá sjezdovka, musí být minimálně 3 metry sněhové
pokrývky a v dolní části, kde se jede vesničkou Blatten, se nedá ani
sáňkovat. Bude se tedy závodit ve střední části, která je hodně
sjezdová, a kde se dosahuje největších rychlostí. Velká výhoda pro
opravdové sjezdaře.
V den závodu jsme cestou nahoru už potkávali spoustu nádherných
čarodějnic. Byl jich plný kopec. Počasí bylo takové, jak všichni
předpovídali – difuze. Myslel jsem, že se to nepojede. Tak to i na první
pohled vypadalo, nikdo na trati nebyl. Nicméně závod se jel, ale byl často
přerušován, protože docházelo k pádům a zraněním. Každou chvíli byla
slyšet helikoptéra. Z lanovky jsme viděli i jeden krkolomný pád.
Pomalejšího závodníka, který křižoval sjezdovku, předjížděl druhý.
Rychlejší si myslel, že se protáhne mezi pomalým a krajem sjezdovky, ale v
téměř 100kilometrové rychlosti vjel do hlubokého sněhu. Udělal asi dvě
salta a zůstal bez lyží rozpláclý jak andělíček. Ještě jsme zahlédli,
jak hýbe rukou. Snad to dopadlo dobře.
Náš startovní čas se nakonec posunul asi o hodinu. Svorně jsme si
říkali, že to jen tak pomalu projedeme. Závodit se nikomu moc nechtělo.
Viděli jsme i ortodoxnější sjezdaře, jak od startu moc nebruslí. Jen se
tak nesměle odpíchli. Nebylo vůbec vidět pod nohy. Přesto snad naše
vyšší čísla byla výhodou. V dáli bylo vidět i modro, ale nad námi byl
hustý mrak, který dělal difuzní světlo. Vyjížděli jsme s
dvanáctisekundovými rozestupy. Ze startovního stanu jsem ještě zahlédl
Rýcu (Míru Rycka), který startoval přede mnou, jak na zlomu držel
odvážné vajíčko. Nabádám proto ještě syna, který jede hned za mnou,
aby jel raději pomaleji. Přikyvuje, ale nejsem si jist, zda Rýcu
nenapodobí.
Startuji a k hraně držím jen snížený postoj. Stejně to jelo jako blázen.
Takhle rychle jsem tu ještě nejel. Hranu a esíčko jsem ustál. Podle
internetových videí je tady nejrychlejší úsek - GPS naměřilo 125 km/h.
Vím, že když pojedu prostředkem další brány, tak moc neskočím. Do
prostředku jsem se sice dostal, ale letím stejně mnohem víc, než jsem
předpokládal. Překvapuje mne, že nebyly žádné díry a že trať je hodně
dobrá. Přestože jedu vše spíš popaměti, musím začít závodit, aby mne
synáček nepředjel. Další vlna, kde jsem před tím nikdy neskočil, mne
odlepuje také dost daleko. Avšak obávaný skok před rovinkou nebyl. Asi jsem
jel opatrněji nebo ho možná pořadatelé srovnali. Ještě se snažím držet
dobrou stopu v levotočivé zatáčce, abych rovinku projel co nejrychleji.
Předjede mne ten Honza, nebo ne? Raději se ani neohlížím. Stejně by to asi
nešlo, protože to dost jede. Prý mne dojížděl, ale po rovince jsem mu zase
poodskočil. Řeším ještě dva pomalejší závodníky, aby se mi
nepřipletli do cesty před zatáčkou, kde jsme viděli ten ošklivý pád z
lanovky. Jsou naštěstí ohleduplní nebo už vycvičení naší smečkou
přede mnou a jedou mimo stopu. Honza mne stále nepředjel. Před cílem je
protisvah, na kterém dupe několik závodníků stromeček. Setrvačností
projíždíme cílem a zastavuji u čtyř brčálově zelených čarodějnic.
Koukám, kde je Honza a začínám mít otcovské obavy. Už ale přijíždí,
je jen trochu zasněžený. Mé obavy vystřídala radost. Nemůže popadnout
dech. Spadl v poslední pravotočivé zatáčce, kousek před cílem, kde se už
nemohl rozjet. Do cíle musel také stoupat. Rychle organizuju řadu na focení
a popoháním Honzu pro foťák, který jsme si nechali nedaleko u lanovky.
Všichni jsme zdraví a všichni jsme dojeli. Tomáš Lízner a Honza sice s
pádem, ale jsou bez šrámu.
Večer Karel vařil, my jsme probírali závod a dopíjeli zbytky, abychom
nemuseli nic vézt zpátky. Nejrychleji jel Martin, který skončil 7. v
kategorii a celkově na 23. místě. Za ním je jen o 1 a půl sekundy trochu
zklamaný Míra (9./30.), vždyť na světovém kritériu FIS Masters v
Piancavallu byl v SG jen o desetinu za Caduffem. Pak dojel Karel (11./75.),
Tomáš N. (16./102.), Roman (23./148.), který kdyby se narodil o 3 měsíce
dříve, tak byl druhý v kategorii G2, a já (5./204.). S pádem Tomáš L.
(70./235.) a Honza (111./244.).
Až do 5. místa se dávaly ceny. Obdržel jsem nádobu na
vajíčka (nebo na chleba?) s dřevěnou pokličkou, na které je vyryto, že
jsem byl na Hexenabfahrtu 2014 pátý. Přestože takovou nádobu do domácnosti
vůbec nepotřebujeme, tak z ní mám radost, jako by to byla olympijská
medaile. Užívali jsme si párty dlouho do noci a bylo nám jasné, že pokud
budeme moci, určitě příští rok pojedeme znovu.
Tak co, přidáte se a rozšíříte řady českých závodníků nebo skupin
čarodějnic v závodě Hexenabfahrt 2015?
Více informací na: http://www.belalphexe.ch/…nabfahrt.php
O autorovi:
Áda Lebeda závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na
mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil
se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným
účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech
Masters ve své kategorii i na bedně ale jak sám říká: "Dobré výsledky
potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".
