Je zvláštním, zato vytrvalým zvykem čekat, že české areály jednou dohoní Alpy. Nedohoní. Nebudou tak vysoké, mohutné a rozsáhlé, aby vstřebaly sto metrů široké sjezdovky a patrové parkovací domy. Budou členitější, rozdrobenější a s jinou kulturou i geniem loci. Oproti velehorám zůstanou stísněnější, zato ale kompaktnější a hlavně bližší. A mít svůj „domovský“ svah na dosah autem, kdykoliv si vzpomenu, má taky něco do sebe.

Právě časová dostupnost je bezkonkureční výhodou českých lyžařských center – snad odkudkoliv je některý lyžařský areál vzdálen do hodiny jízdy a větší areál, v domácích poměrech, pak obvykle do dvou hodin, často i méně.

Běžný lyžař bude nejspíš schopen vyjmenovat dvacítku nejznámějších českých středisek a okolo padesáti si jich pasivně vybaví. Celkový počet lyžařských středisek v Česku, budeme-li počítat i všechny mikrovleky fungující jen po několik desítek dnů sezóny, ovšem přesahuje čtyři sta. Mapa míst, kde lze sjíždět svah, je proto neobyčejně hustá a světově unikátní. Svědčí to o ohromné popularitě lyžařského sportu, podle jednoho zahraničního průzkumu se u nás bezmála polovina obyvatel považuje za alespoň příležitostného lyžaře. V tom máme na světě jediného konkurenta – Rakousko, kde je lyžařů dokonce lehce nadpoloviční většina.

Celková cena lyžování je druhým nejsilnějším lákadlem českých pohoří, ačkoliv se o domácích střediscích hojně traduje, že jsou drahá. Jsou i nejsou. V absolutních cenách skipasů se jen pětice nejdražších center přibližuje nejlevnějším alpským, výrazně levnější je u nás i občerstvení. V cenách ubytování je doma i v zahraničí cenově určující úroveň a poloha objektu, v nejhrubším průměru se pak ceny vyrovnávají. Jen doma lze ale lyžovat doslova za pár stokorun, jak ostatně potvrzují i evropské spotřebitelské cenové průzkumy. Úspornou položkou je přirozeně i doprava.

Ani láce českého lyžování samozřejmě není absolutní a zejména v týdenním balíčku ubytování se skipasem v okrajích sezóny ji dokážou zdatně konkurovat „nízkonákladová“ alpská střediska s několikanásobným rozsahem terénů. Výpočet celkových nákladů zásadně ovlivňuje i věk dětí, které mohou platit plnou cenu, anebo ke skipasu dostanou darem ubytování a třeba i půjčení lyží – dětská cenová politika bývá vstřícnější za našimi hranicemi, ale tuto výhodu může znevážit vysoká cena pro dospělé. Je to křížovka, kterou si musí každá rodina vyluštit sama.

Mezi českými lyžaři zesílila vrstva těch, kteří české hory programově ignorují – nejčastěji ti, kteří lyžováním žijí zhruba jednou za rok, a z mnoha důvodů volí Alpy. Najdou se ale mezi nimi i tací, kteří na domácí střediska zanevřeli kvůli svým dávným i nedávným zkušenostem anebo potřebě kulturní změny. Ten opojný pocit z krajinné i architektonické úpravnosti u našich jižních i západních sousedů, kulturní vyspělosti obyvatel a vycizelizované péči o své hosty je neobyčejně silným motivem zrovna tak. I když možná nevysloveným. Bohužel se nedá importovat, na to se budeme muset změnit my sami.

Ať už jde o předsudky nebo realitu, čeští „alpští lyžaři z přesvědčení“ se jen tak nevrátí. I když by snad mohli být mile překvapeni, jenže o to ani nestojí. Český lyžař musí být trochu patriot, aby si domácí svahy zamiloval. Je překvapivé, že v tomto ohledu naše vlastenectví zaostává za okolními zeměmi, možná i celou Evropou. Nikde není vše dokonalé, ale náklonnost ke své zemi obvykle lecjaké šmouhy přemaže. Nikoliv u nás, odkud rádi obdivně vzhlížíme za vlastní humna do vyspělejších končin. Asi není divu, když je v naší historii málo toho, na co můžeme být pyšní, o uplynulém půlstoletí ani nemluvě. Koktejl malosti i světáckosti, krajinné půvabnosti s jizvami po architektonických zločinech, zpřetrhaných vlastnických vazeb a hodnot vůbec, zalévá celou českou kotlinu, hory nevyjímaje.
Výčet okolností, které v minulosti nepříznivě zasáhly české hory anebo v nich dokonce stále páchají, je dlouhý. Je tak dlouhý, že by se dal chápat jako učiněné spiknutí proti českým horám.

Kdysi emotivní spor, zda je lepší lyžování v Česku, nebo v Alpách, je už vyčpělý – univerzální odpověď neexistuje. Jsou dané přírodní a technické parametry nebo ceny, ale požitek a užitek jsou zcela individuální záležitosti. České hory mají své věrné hosty, stejně jako je mají Alpy – do jisté míry se překrývají, ale nejspíš ne tak moc, jak se mnozí tváří. Paradoxně bývají třeba v internetových diskuzích těmi nejhorlivějšími kritiky lyžaři-emigranti, kteří kroutí hlavami, že do zaostalých, přeplněných a předražených domácích středisek ještě nějaké ovce vůbec jezdí. Tito horlivci, kteří doma beztak odedávna nelyžují, mají neutěšitelnou touhu otevřít ubohým zabedněncům oči. Ale podle statistik návštěvnosti, které se už několik let zas tak dramaticky nemění, se zdá, že drtivá většina lyžařů už má oči otevřené. A vybrat si umí.


Více o příčinách problémů našich středisek čtěte v článku Spiknutí proti českým horám!


Velehory a středohory

Jen čtyři propojené vrcholky v okolí Schladmingu se stovkou kilometrů tratí a vzdušnou vzdáleností 15 km mezi svými okraji by zabraly území o rozloze západních Krkonoš od Harrachova až po Špindlerův Mlýn. I kdyby byly Krkonoše nedejbože na celém tomto území propojené lanovkami, nemohly by nabídnout tolik tratí a přitom by tento megalomanský areál zdaleka nebyl tak kompaktní – středohory Krkonoše mají kvůli celkově nižší nadmořské výšce i plošně méně rozsáhlé hřebeny, jsou tedy na stejné rozloze mnohem členitější s více vrcholky, sedly, údolími a s hustší zástavbou. Středohory jsou miniaturami velehor, do nichž se nedá „vecpat“ stejná kapacita lyžařské infrastruktury. Jsou zkrátka stísněnější, ale zároveň mohou díky svému omezenému rozsahu malebnější. Budoucnost českých středisek není ve snižování cen, aby se jejich „užitná“ hodnota mohla po přepočtu rovnat velehorským letoviskům, ale v blízké, cenově dostupné a na méně náročné lyžaře orientované lyžařské nabídce. Jejich výhodou přitom by přitom měla být hlavně příjemná atmosféra (co je malé, to je hezké) a péče i o „malého“ zákazníka. Malé hory s početně omezenou a méně utrácející klientelou mohou jen těžko úspěšně soupeřit s giganty pomocí spirály stále se zvyšujícího komfortu.

Mýty o českých horách a psychologie českých lyžařů

Navzdory zažítému přesvědčení mnoha lyžařů-emigrantů není pravda, že by se na českých horách nedalo lyžovat. Celkově kratší tratě jsou pro „jednohubkové“ jízdy jako stvořené a kdo si ráno přivstane, může si celkem spolehlivě užívat klidně dvě tři hodinky poměrně volného kopce.

Problém českých hor je spíš v tom, že je oproti zahraničí a zvlášť Alpám těžší si tu užívat – počínaje místy stále ještě nevymýcenou nevycválaností a buranstvím, a neutěšeným stavem silnic konče. Malá česká střediska samozřejmě nenabídnou ani ten opojný pocit z velkého prostoru a volnosti pohybu. I malé alpské středisko se obvykle rozkládá na takovém území, jehož rozmanitost se hned neomrzí. Členitá alpská krajina nás při tom ještě vytrhává ze všední reality, neboť sami velehory nemáme a jsou nám tedy vzácné. Když se nám v Alpách nelíbí jedna trať, najdeme si jinou, třetí, čtvrtou. Malým svátkem je i posezení v krásné, dřevěné a vyšňořené horské chatě – poskytuje příjemnou atmosféru až luxus, v němž i knedlíčková polévka chutná lépe. Naproti tomu stojí naopak všeobecně nevalná úroveň českého pohostinství, i když je docela možné, že to značné části populace nevadí nebo to nevnímá. Čeští lyžařští zběhové to naopak cítí až až. Zapomenout nelze ani na klimatické hendikepy – jakkoliv umí být na zasněžených českých horách kýčovitě krásně, a dlouhé zimní západy slunce jsou sentimentálně romantické, výjimkou nejsou mnohé šedivě zamračené dny, kdy slunce ani nevykoukne.

České hory zkrátka nemají ve vínku takové přírodou ovlivněné vnady jako alpské velehory, nehledě na to, že čím je co vzácnější, tím je to žádanější. Mohou ale nabídnout skromnou úroveň, přívětivost, dopravní blízkost a třeba i perfektní informovanost. Kde chtějí, tam už to i u nás dávno jde.

Na domácích horách se nestojí kdysi pověstné hodinové fronty, dokonce celkem běžně vůbec žádné a i v nejnavštěvova­nějších střediscích často jen minutové. Mnohem více zatížené jsou však – v globálním průměru – sjezdovky. O důvodech, proč se u nás sjezdovky nedají příliš rozšiřovat, je škoda mluvit. O jejich potenciálním přelidnění svědčí třeba poměr hodinové přepravní kapacity lanovek a vleků vůči počtu kilometrů tratí – ač je do jisté míry zavádějící, protože nerozlišuje šířku sjezdovek a zahrnuje i přejezdové cesty (např. Lipno 1 398 os./h na 1 km vs. Kronplatz 602 os./h na 1 km). Podobně o zatížení sjezdovek vypovídá i počet denních návštěvníků v poměru k rozsahu tratí (např. Lipno až 3 000 / 8 km = 375 návštěvníků na kilometr vs. Kronplatz až 20 000 / cca 100 km = 200 návštěvníků na kilometr).

Lyžařské terény

Krkonoše hostí nejrozvinutější turistická centra, nejvíce sjezdovek a lanovek a jsou nejsledovanější výlohou lyžování v Česku vůbec. V posledních letech je mírou investic předhánějí Jeseníky, Králický Sněžník a nově i Krušné hory. O něco skromnější standard i ceny si drží Jizerské a Orlické hory. Investice se s výjimkou Bílé vyhýbaly Beskydům, ale i tam se lehce blýská. Na Šumavě jsou dvě tři centra s moderní infrastrukturou a mnoho malých, domáckých svahů.

Nad Libercem se zdvihající Ještěd je pokryt malou sítí lehčích i náročných tratí, z nichž některé jsou bohužel historicky dost úzké. Lyžařský areál je zato velmi moderně vybaven lanovkami, vleky, zasněžováním a restauračním i servisním zázemím, navíc nabízí kombinaci lyžování a relaxace v libereckém akvaparku Babylon.

V oble tvarovaných a zalesněných Jizerských horách, protkaných více než 170 km běžeckých tras, převažují sjezdařské areály zaměřené na výuku a rodinné lyžování – výjimkou je Tanvaldský Špičák se sjezdovkami všech profilů. Bedřichov a Severák, s nimiž má Tanvaldský Špičák společný vícedenní skipas, jsou naopak typickými areály orientovanými na učící se a malé lyžaře. Z Rejdic se stalo kultovní místo snowboardistů.


Ještěd

Harrachov na západním okraji Krkonoš má poměrně malý lyžařský areál, ale s pestrou skladbou obtížností a celý je obsloužen sedačkami – jeho kapacita je však vzhledem k ubytovací kapacitě města poněkud malá.

Velmi rozmanité terény s velkým, až alpským převýšením nese na svém jižním úbočí Lysá hora, která je z Rokytnice nad Jizerou zpřístupněna dvěma sedačkovými lanovkami. V okolí města jsou i rozsáhlé cvičné louky. Vícedenní skipas pokrývá nejen sousední Harrachov, ale i Paseky či Rejdice v blízkém okolí.

V srdci Krkonoš v údolí Labe leží český premiant Špindlerův Mlýn se dvěma svahy se solidním převýšením, které dosud čekají na vzájemné propojení lanovkami. Park lanovek a vleků sice není nejnovější, ale tři páteřní sedačky svou hlavní funkci plní – jsou kapacitní, rychlé a relativně pohodlné. Sezóna je dlouhá a sněhová jistota i díky výkonnému zasněžování neobvykle vysoká. Kromě prominentních hostů tak Špindl láká třeba i náročnější krátkodobé lyžaře, kteří vědí, kdy a jak si jeho lyžařské kvality užít za rozumnou cenu a bez tradovaných front. Zvláště na jaře je překvapivě vděčnou lyžařskou adresou.


Špindlerův Mlýn

Nad údolím Labe směřujícím od Vrchlabí ke Špindlu se rozléhá ještě kompaktní areál Herlíkovice Bubákov se sportovnějšími sjezdovkami s bezmála 500m převýšením i klidnou rodinnou loukou.

Na špičku krkonošské lyžařské nabídky se investicemi prodrala Černá hora, z níž do Janských Lázní stékají tři velmi dlouhé sjezdovky lehčí střední obtížnosti. Skipas pokrývá nejen sousední Černý Důl, ale i Velkou Úpu a Pec pod Sněžkou – všechna střediska jsou propojena i skibusem.


Černá hora

Malá lyžařská houpačka v Peci pod Sněžkou s velkou převahou vleků má výborné sněhové statistiky a množství horských chat a penzionů přímo na svazích, které vytvářejí jedinečný genius loci. Nepraktická dopravní dostupnost a zejména parkovací systém ale počet hostů dlouhodobě snižují.

Po úpatí celých Krkonoš vede silnice první třídy, z níž vybíhají příjezdové cesty údolími do jednotlivých středisek.

Malé areály jako Vysoké nad Jizerou, Benecko, Vítkovice, Kněžický vrch, Mladé Buky nebo Žacléř cílí hlavně na méně zdatné lyžaře a začátečníky.

Méně turistické infrastruktury a více klidu poskytují Orlické hory. V Deštném stojí přiměřeně vybavený a rozsáhlý areál s přiměřenými cenami, průměr v nejlepším smyslu slova – má sedačkovou lanovkou a zvlášť terény pro náročné a pro začátečníky, které jsou přitom vzájemně propojené. Hůře dopravně dostupný areál v Říčkách má pestrý vějíř tratí všech obtížností se 4sedačkou a příjemné, modernizované restaurační a servisní zázemí. Nově vybudovaná Červená Voda se svou jedinou, ale nejdelší orlickohorskou sjezdovkou sází na pohodlí a požitek – má vyhřívanou sedačku, restauraci s terasou, vše je nové a ergonomicky uspořádané. Na opačné straně Bukové hory ležící Čenkovice mají horštější atmosféru a kratší, příjemně červené svahy i cvičné louky. Úrovní infrastruktury ale zatím zaostávají. V pohoří Králického Sněžníku je nejmodernějším a zároveň nejrozsáhlejším centrem Dolní Morava, těžící z polohy v panenské přírodě a přitom zbrusu nového vybavení – dvě čtyřsedačky obsluhují tři tratě všech obtížností, v nejvyšším bodě stojí krásná horská chata s terasou a na úpatí vyrostl luxusní wellness hotel.

V Jeseníkách poutají největší pozornost Kouty se svým sportovním svahem, nejvýkonnější sedačkovou lanovkou a velkorysým restauračním zázemím i zábavou. Červenohorské sedlo s tratěmi všech obtížností v krásné a vyhlídkové hřebenové partii hor už má sedačkovou lanovku, ale investice do zasněžování ho teprve čeká. Poměrně novým střediskem je Přemyslov se 4sedačkou, jednou sportovní a jednou rodinnou tratí a cvičnou loukou. Velké převýšení, výjezd sedačkovými lanovkami a variace středně obtížných tratí nabízí Ramzová. Množstvím kratších, ale profilově pestrých svahů a nově vybavených hned čtyřmi sedačkovými lanovkami se blýskne Malá Morávka – Karlov. Ovčárna je živoucím skanzenem s krásnými výhledy a výtečnými sněhovými poměry, ale výbavou daleko za průměrem českých hor. Na rodiny a nenáročné lyžaře se orientují moderně vybavené Filipovice, Kunčice, Václavov či Ostružná.


Karlov pod Pradědem – Čerťák

V Beskydech je jedničkou co do velikosti i úrovně infrastruktury Bílá se svými sportovními i pohodovými terény. Pustevny nabízejí spíš zastaralejší vleky a kratší, jednotlivé tratě, zato mají díky výhledům a architektonickým památkám působvou atmosféru. V Beskydech je mimoto i množství o něco menších a o mnoho méně známých center jako Gruň, Dolní Lomná nebo Mosty u Jablunkova, které v nejbližších letech plánují stavbu sedačkových lanovek.


Staré Hamry – Gruň

Na Šumavě je nejuniverzálnější lyžařskou adresou Špičák se 4sedačkou a členitými, nově rozšířenými sjezdovkami. Lipno se se etabloval jako česká jednička pro rodiny a začátečníky. Zadov sází na běžky a genius loci.

V Krušných horách začala proměna Klínovce v ultramoderní areál, který se postupně spojí s německým Oberwiesenthalem. Tajným rodinným tipem s klidným a cenově příznivým areálem je Bublava, ležící v jednom z nejzapadlejších koutů Krušných hor.

Na Vysočině je jedničkou Nové Město na Moravě – a to jak díky běžeckým tratím, tak díky malému lyžařskému areálu s lanovkou a velmi vstřícným personálem. Nová lanovka vyrůstá i v Lukách nad Jihlavou, kam láká pravá horská chata uprostřed sjezdovky.

Mimo hlavní pohoří nabízí horskou atmosféru, sedačku a poměrně dlouhou sjezdovku Monínec, moderní areál na zelené louce. Na jižním okraji Prahy se točí dětské vleky na mírné louce v Chotouni, která každoročně překvapí sezónou trvající dlouho do jara.

Klima a sněhové poměry

Nízké české hory mají překvapivě slušné sněhové statistiky – zvláště ty nejvyšší, kde klima připomíná tundru, a poměrně dlouhá je i lyžařská sezóna. V několika českých areálech je její délka srovnatelná se zahraničními velehorami. Domácí pohoří přeci jen leží o dost severněji než Alpy, a tak jsou ve srovnatelné nadmořské výšce sněhově jistější. Bohužel jen hrstka středisek disponuje sjezdovkami nad 1 000 m n. m., a tak skutečnou zárukou je pouze plošné zasněžování. To má dnes bezmála každá víska, nicméně nejvíce záleží na jeho skutečné výkonnosti a zásobách vody. Za nespolehlivější centra platí Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Harrachov, Klínovec a na jaře i Praděd.


Monínec

Lanovky a vleky

Každý rok o jeden skok

Nejlépe je pokrok ve vybavenosti českých a moravských středisek vidět, ohlédneme-li se třeba 10 let nazpět. Sedačkové lanovky se staly běžným inventářem i v malých střediscích, samozřejmostí je plošné zasněžování nebo bezkontaktní skipas. Vyšší přepravní kapacita rozpustila fronty, o jejichž délce se vyprávějí legendy dodnes. Obtížně, ale přeci jen se daří postupně rozšiřovat některé historicky úzké tratě, které mají ve špičkách problém rozpohybovanou masu lyžařů pojmout. Nově budované sjezdovky už mívají solidní šířku 50 i více metrů. Vylepšuje se zázemí od toalet až po bufety a restaurace. Kdo kdysi nehodil celé české hory v jednom pytli daleko za obzor, dokáže si najít velmi příjemná místa. A znalci vědí, kdy si je užít nejlépe i kdy se jim kvůli nájezdu svátečních turistů raději vyhnout.

U nově budovaných lanovek převažují vesměs neodpojitelné, tedy o něco pomalejší typy, které v případě pojízdného nástupního koberce ale aspoň poskytují slušný komfort. Odpojitelné, tedy expresní lanovky obsluhují hlavně nejdelší domácí sjezdovky – ve Špindlerově Mlýně, v Rokytnici nad Jizerou a v mnoha nově vybudovaných areálech.

Nejsledovanější výlohu českých lyžařských center mají Krkonoše – kromě pětice největších středisek má nejvyšší domácí pohoří i mnoho menších se slušnou infrastrukturou, za kterou vděčí tomu, že jsou a bývaly „horami pro Pražáky“. Díky stamilionovým investicím v posledních letech vyrostly i zcela nové lyžařské adresy ve všech částech země. Střediska Monínec, Lipno, Obří sud, Červená Voda, Dolní Morava, Kouty nebo Plešivec se objevila více či méně na zelené louce a přinejmenším moderní infrastrukturou a úrovní služeb připomínají to, kvůli čemu zástupy lyžařů mizí v zahraničí.


Červená Voda

Doprava a předpisy

Omezená údržba silnic na horách

Dopravní blízkost českých středisek je samozřejmě důvodem č. 1 jejich vysoké návštěvnosti. Většina Čechů i Moravanů má ve vzdálenosti jedné až dvou hodin autem hned několik středisek. Krátká vzdálenost ovšem ještě není totéž, co pohodlná dostupnost – do mnoha horských středisek vedou jen málo kapacitní a někdy bohužel i zbědované silnice, které je v zimě kvůli ochraně přírody zakázáno udržovat chemicky (solí). Z mnoha měst jezdí do vybraných středisek skibusy a na lyže se dá vyrazit i vlakem.

Domácí lyžaři jezdí tam, kam to mají blízko. Jen hrstka středisek přitahuje významnější podíl návštěvníků ze vzdálenějších končin, nejsou až na výjimky motivováni ani společným skipasem či silným marketingem.

Placení parkovného pod českými sjezdovkami už zdaleka není normou, problémem je někde spíš nízká kapacita parkovišť přímo u lanovek kvůli zástavbě nebo z jiných historických důvodů.

Gastronomie

Moderní restaurace rostou

Tradiční horské chaty stojí velmi často mimo lyžařské terény středisek, takže na sjezdovkách jsou historicky hlavně jednoduchá občerstvení a barová „okénka“ s občerstvením na tácku. Ale v posledních letech přibývá i moderních samoobslužných restaurací a nových krytých bufetů, pomalu se objevují dokonce gurmánské podniky.

Co jinde nenajdete a kuriozity

Nej sjezdovky českých hor

Za nejdelší sjezdovkou českých hor se můžete vydat buď do Krkonoš, nebo do Jeseníků – záleží na tom, co ještě považujete za sjízdnou trať. Pomyslný souboj o nejdelší trať svádějí hned tři lyžařská centra. Podle oficiálních údajů celkem jednoznačně vítězí sjezd ze Šeráku na Ramzovské sedlo (3 260 m), za nímž se umístí trať z Černé hory do Janských Lázní (3 000 m) a rokytnický sjezd z Lysé hory (2 920 m).
Sjezd ze Šeráku na Ramzovou má však jeden hendikep – zatímco hlavní část tratě je příjemně červeně svižná, nejvýše položený úsek ze Šeráku na Mračnou je natolik plochý (délka 800 m při převýšení 70 m), že jej prakticky nelze zdolat bez odrážení holemi. Podle měření přístrojem GPS však celá trať měří úctyhodných 3 381 m. Za nejdelší sjezdovku lze proto spíše považovat černohorskou trať „jedničku“ mířící z Černé hory do Janských Lázní nebo rokytnickou modře značenou Turistickou, mírně až svižně spadající z Lysé hory. Obě mají délku zhruba tři kilometry – při měření přístrojem GPS dokonce rokytnická trať o 100 m předčila svou rivalku v Janských Lázních. Rokytnická rekordmanka potěší pestřejším profilem, celkovou šířkou tratě a nejvyšším převýšením v domácích poměrech, v Janských Lázních zase máte na výběr hned ze tří sjezdovek s délkou přesahující 2 500 m.

Nejstrmější domácí sjezdovkou jsou černé Šance na šumavském Špičáku – v nejprudším místě zhruba uprostřed trati dosahuje sklon svahu až 100 % neboli 45 °. V této střední části se neupravuje, a obtížnost tak přidávají i pořádné boule. Velmi strmou trať má i Dolní Morava – černá sjezdovka Áčko, která při pohledu odspodu připomíná letmý kilometr, dosahuje v nejstrmějším místě sklonu 82 %. Je však v celé délce velmi dobře upravovaná a dost široká, díky čemuž se nezdá tak náročná. Její spodní úsek je pak již mírnější, červeně značný a ideální pro pohodové i sportovní carvingové kroužení. Jako letmý kilometr zdálky vypadá i špindlerovský Stoh – tato trať nemá tak extrémní okamžitý sklon, zato v průměrném sklonu na celé své délce (39 %) poráží všechny ostatní.

Za sněhově nejspolehlivější sjezdovku na českých horách by se dala považovat modrá trať Machytka na Horních Mísečkách – bývá mezi prvními otevřenými sjezdovkami a často se na ní lyžuje až do prvního května.

Nejvýše položené sjezdovky má Praděd, kde se díky tomu rovněž lyžuje dlouho do jara. Jeho dopravní nepřístupnost a více než letitá infrastruktura ale návštěvníky příliš neláká.

Za nejrodinnější sjezdovky by se pak daly označit sjezdovky na Lipně – modrá Jezerní trať má tak mírný sklon, že její provozovatelé měli dokonce při stavbě obavu, zda bude vůbec sjízdná. Ale stala se naopak zdejší nejoblíbenější, výukovou tratí. Jeden z největších je i zdejší dětský park.

A na kterou sjezdovku se dostanete nejpohodlněji? Tak to bude nejspíš červená Mlýnická v Červené Vodě v Orlických horách – expresní sedačková lanovka krytá bublinou, s polstrovanými a vyhřívanými sedačkami je jedinou svého druhu u nás.


Červenohorské sedlo